LeoH

Poměrně zručně obkreslený americký Felix včetně úsporně načrtnutého prostředí a typických surrealistických fórků (asi dvou), zasazený do usmoleného „scénáře“ a zanimovaný s nulovým citem pro načasování. Nechtěl jsem křivdit, tož jsem se šel přesvědčit, jestli byly první krůčky originálního Felixe podobně vrávoravé: ani zdaleka.

Milá screwballová taškařice s nádherně haluzoidním závěrem; uvažoval bych i o čtyřech, nemít v živé paměti nepoměrně šílenější Leopardí ženu, Sturgesovy vlastní, filmařsky zajímavější Sullivanovy cesty (ty mají krom Joela McCrey dokonce i cosi jako myšlenkový přesah) nebo daleko účinněji vytěžený motiv výstředních milionářů z Někdo to rád horké.

Podle literatury nejstarší dochovaná animace, v které měla prsty Hermína Týrlová – hlavní pozoruhodností na tomto lehce zmateném a tempově těžce klopýtajícím dílku jsou ovšem (krom karikaturistického vyjadřování rychlého pohybu a směrů pohledu) básnické perly typu Kde kdo břich má jako buben / ale našinec je huben nebo téměř cimrmanovské Své zdraví lidé sanují / když vždy a stále Sanu jí.

Úsměvně diletantské: animace spočívá v kejklání fotkou ze strany na stranu, záminkou pro vyjmenování pěti výrobků firmy Schicht je nutnost poučit diváka, že si nemá čistit zuby pracím práškem. I když – některé dnešní předvolební spoty nejsou o moc dál.

I když je to taková pohádka o hloupém Honzovi, ke konci hodně hřešící na emoce spojené se samotným formátem milionářské soutěže (jestlipak platili filmaři televizákům za licenci nebo televizáci filmařům za reklamu?), nakonec zaokrouhlím nahoru a budu tvrdit, že je to z respektu za mazané zkřížení a zužitkování minimálně tří fenoménů globální popkultury (hollywoodská produkce v bollywoodských kulisách a do toho ten Milionář), abych nemusel přiznat, že mě to místy i dojímalo.

Možná nejstarší dochovaný kousek animace českého původu, kupodivu už vědomě těžící ze své dvourozměrnosti, dává všechnu moc imaginaci a kreslicím potřebám Koh-i-noor.

Tuším třetí zhlédnutí, cca po dvaceti letech; tenkrát v prvních letech po revoluci silnější zážitek, dnes lehce zaskočen množstvím prototroškovského jednoduchého až primitivního humoru, nezapravenými dějovými a stylovými švy (viz gudaulin) i závany samoúčelného hračičkovství ve struktuře (dobře vystihla před půlkou svého komentáře belldandy). To hlavní ale oslovuje pořád – souboj „církevního tmářství“ v osobě Brodského falešného faráře-realisty („lidi jsou v podstatě zlí, mají jenom své dobré vlastnosti“) a „vědeckého materialismu“ ztělesněného Libíčkovým dobrosrdečným partajníkem-idealistou („lidi by se měli mít rádi“), nevykořenitelnost člověčí potřeby duchovní autority s osobním rozměrem („zkuste někdy udělat něco ne pro všechny, ale pro někoho“) a za mě nejvíc Brodského vnitřní konflikt (co začíná jako neschopnost odmítnout naléhání, futrovaná trochou marnivosti, mění se v poslání a současně z pohledu oficiálních církevních struktur v čím dál strašlivější herezi – a co si s tím teď má nebohá věřící dušička počít?). Nejsou to Všichni dobří rodáci ani Den sedmý, osmá noc, ale stejně je to osobitý obraz své doby, který má pořád co říct.

Kdepak L. A. Confidential, tohle je neonoir se vším všudy.

Vzít si za námět život jednoho z největších krutovládců 20. století, do titulní role obsadit Foresta Whitakera a nechat ho předvést nadživotní výkon a stejně z toho nevytřískat o moc víc než obstojně napínavý thriller o tom, kterak nesympatický věčně nadržený skotský doktůrek za cenu lidských obětí pochopil, že život není peříčko – tomu říkám nevyužitý potenciál.

Jo, pobavil jsem se, SBC je vážně (všeho)schopný klaun, ale s tvrzením, že by Borat demaskoval nějaké obecné společenské fenomény, bych byl hodně opatrný – co tak asi můžu dostat, když ze 400 hodin extrémního provokování lidí k bizarním reakcím sestříhám hoďku a půl těch nejbizarnějších momentů? Co jiného než freak show.