helianto

“Ano, lidé byli stvořeni k obrazu božímu, ne psi… Vyhrál jste, doktore… Ne, Vy… Protože jste uměla odpustit.“ Televizní zpracování klasické novely Boženy Němcové, dnes již téměř legendární. Z každého záběru, z každé repliky dýchne na diváka nádherně starosvětský duch časů dávno minulých. Nespravedlivý sociální řád tehdejší doby, kdy chudí byli opravdu chudými a bohatí o ně dbali jen málo, stejně jako literární předloha, obžalovává s krutostí neúprosnou. Žaluje účinně, přitom však tak laskavě. Dojímá, útok na vaše city však není jejím záměrem. Je neuvěřitelné, že účinkem se nemíjí ani po mnoha letech od svého vzniku, ani po mnoha zhlédnutích… Jen jsem si po letech uvědomila, že Daniela Kolářová tu vypadá jak nádherná madona, těžce sužovaná, trpící madona… „Pamatuj, člověk má jen mezi poctivými své přátele hledat…“

“Zda znáš tu šťastnou zem, tam tráva neroste, kde žalo děvče trávu. Kam oko dohlédne je všude plno Slávů, bojují, zápasí za naše lepší příští… Ve volbách, v anketách, na fotbalovém hřišti… V tom boji obrodném nám vzkvétá střední škola… Ha, synek dooral a polnice ho volá… Dandy! Jindřichu! Aničko!“ Další svébytná inscenace z Brna. Přestože oba filmy, jejichž motivy propojuje, patří dnes již ke kultovním, rozhodně si s nimi nijak nezadá. Naopak. Například, profesorským sborem nenáviděná „moderní“ hudební skupina navíc do děje organicky včleňuje dobové hity, mimochodem velmi pěkně nazpívané, a profesorský sbor sám v podání brněnských herců je stejně vynikající jako ten prvorepublikový, bere si základní charakteristiky, ale dotváří je k obrazu představení (profesor Suchánková v podání Ireny Konvalinové ve stylu seržant Callahanové z Policejní akademie podtrhuje lehce černé ladění inscenace, kterému odpovídá i její celkové závěrečné vyznění…). Inscenaci je tu vyčítáno, že v ní herci přehrávají. Kritikové ovšem, nevím proč, zapomínají na to, že se nejedná o inscenaci televizní, ale divadelní. Naživo bychom si ničeho takového ani nevšimli, zprostředkovaný divadelní zážitek není ale přece nikdy to pravé ořechové…

Jedna z pohádek mého dětství. Televizní pohádky z tohoto období miluju téměř bezvýhradně, ale na tuhle jsem skoro zapomněla. Tři hvězdy za tu nostalgii. Za to, že se mi znovu vybavila komtesa Karina, snad jediná výraznější role Soni Dvořákové, a nic moc princ Vítek, kterého nevím, kde paní Jordánová vyhrabala. Do takového prince se v době, kdy jsme měli krásných princů tolik, že jsme je mohli vyvážet, by se Doubravka mohla zamilovat snad jen v případě, že v okolí tak asi sta kilometrů by žádný jiný chlap nebyl...

Múžete se vybarvit, jak chcete, ale děti jsou pořád to nejdůležitější na světě... Bylo či nebylo. Ale asi spíš bylo... Kéž by to tak bylo...

„Pohleď, Achabe, hřbet má, jak hora sněhu… Dech má jak uragán… A tělo jako býk. Přichází z temnoty, jak předporodní křik. Pěna už v závějích se přes palubu řine. Velryba Moby Dick. / Nikoho jsem víc v životě víc nemilovala, jenže jsem si tě prohrála už dávno předtím, než jsem tě poznala…“ Bílá velryba – symbol touhy, tajemství, životní cíl. Každý má mít ve svém životě takového Moby Dicka, aby jeho život měl smysl. V okamžiku, kdy jej opustíme, ztrácíme kus vlastního já. Je lhostejno, kolik je nám let, zda jsme staří nebo mladí. Rezignace na život nás může zastihnout kdykoliv. Stejně tak touha nám může zůstat do věku značně pokročilého. Ovšem chytit svou bílou velrybu, to ve skutečnosti znamená jistý konec… Herecký koncert, u kterého jsem však až do samého konce váhala s hodnocením. Prostředí chemičky a odlučování cholesterolu, či čemu přesně se hlavní hrdinové věnovali, s tím jsem se nějak ztotožnit nedokázala ani v podání vynikajícího kvarteta Brejchová – Adamovská – Cupák – Vyskočil (mimochodem, v jeho případě, řekla bych, snad nejlepší výkon, který jsem kdy zaznamenala). Ale několik emotivně nesmírně silných minut v samém závěru filmu mě definitivně přesvědčilo. Pár záběrů, stupňujících napětí, kdy tušíme nevyhnutelné a doufáme v opak, závěrečný záběr na dokonale šťastnou tvář mladého muže, který ulovil svou bílou velrybu… Jedna hvězda navíc. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015.

Když je závěrečná melodie lepší než celý film, dává to tušit, že něco není v pořádku. Raluca si stále na něco hraje. Od začátku do konce. Temný komentář pronášený zastřeným hlasem hlavního hrdiny vyvolává očekávání… něčeho. To něco, závěrečné skandální odhalení, se však nekoná. Ztraceno v překladu. Film proběhne a divák přemýšlí nad tím, zda se mu jen nezdál. Vášnivé erotické scény? Osudová žena, pro kterou bývalý policista, zvyklý na ledacos, úplně ztratí hlavu? Kde že. Dáma je to sice pěkná, ale vcelku tuctová. Vášeň těžko uvěřitelná. Ale může být, že chlapům nerozumím. Mnohem osudovější a nebezpečnější ženou se mi zdá být Kristýna Frejová. To si nemohu odpustit, mimořádně se zde podobala vzhledem své matce – Věře Galatíkové. A zajímavá role pro majitelku královského hlasu Danu Syslovou, českým filmem trestuhodně opomíjenou. Celkový dojem však nezachránily ani ony, ani Jan Dolanský s Davidem Novotným. Další pokus o dobrou českou krimi opět až tak úplně nevyšel... Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015.

Problémem Poločasu rozpadu je to, že se nerozpadá až v polovině, ale rovnou na samém začátku... Psychologická sonda do duší úspěšných čtyřicátníků? Spíš jednoduchý příběh o běžném manželském trojúhelníku, okořeněný tím, že jednou stranou trojúhelníku je kamarádova dcera. Nicméně solidní herecké výkony a to, že si při sledování uvědomíte, jak v jednom krátkém okamžiku můžete ztratit vše, co jste léta budovali a na čem vám záleží, zaručují tomuto věčnému příběhu průměrné hodnocení zcela dostatečně. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015.

“Nezlob se, tati, ale já nepojedu… Patřím sem jazykem, výchovou, lidmi, vším…“ Nezbývá než popřát „šťastnou cestu…“ Jak krutě takové nevinné přání zní v takové době… V době, kdy lidé ztrácejí svou lidskou tvář. V době, kdy je lidská důstojnost proměňována na čísla a nelítostně zadupávána do prachu a bláta. V době, kdy světem plíživě obchází STRACH. Je všudypřítomný. Ve městě, v lágru, lhostejno kde. Dohání člověka k šílenství… Mimořádné sugestivní pohled na židovské téma za druhé světové války. Žádné šokující obrazy násilí, přesto neuvěřitelně působivé v detailech – látka na róbu na židovskou slavnost skládající se ze žlutých židovských hvězd, stará žena aportující na povel vědro, kdysi vážený profesor přestává být člověkem, jako číslo 402 stává se kusem k likvidaci a jeho tvář zahaluje jemný oblak dýmu, až zmizí docela... Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015.

“Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci.“ - Shakespeare. Něžný příběh obyčejné lásky v neobyčejné době. Nebylo to špatné, to rozhodně ne. Uvěřitelný příběh. Takový nenápadný, klidně plynoucí. Až moc klidně plynoucí na onu vypjatou dobu. A nezanechal žádnou stopu. I když, ne tak zcela. Marta Vančurová opět předvedla, že je jednou z našich nejcivilnějších hereček. Co dokáže ona zahrát jediným pohledem, na to jiným nestačí celý herecký rejstřík. Pavel Krofta, hlavní hrdina, ten se ovšem Viktoru Preissovi příliš nepovedl. Nerada to říkám, ale tak trochu připomínal Troškovy rozjuchané kladné hrdiny s úsměvem falešným jako pětník. To nadšení pro život se mu nějak těžko věřilo. Problematickou složkou filmu byla také hudba. Komorní, romantické klavírní nebo cembalové party, ty ještě šly. Sedmdesátkový jazzík se však do poválečné atmosféry naprosto nehodí a celé stavbě podkopává základy. Celkově se jedná ale o příjemný film, jímavý příběh, který ovšem nijak zvlášť za srdce nevezme. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015.

“Řešení, které se nám navrhuje, povede jen k tomu, že nacisté budou své požadavky stupňovat… A nakonec pohltí celé Československo. A to by mělo nedozírné následky nejen pro vaše země, ale pro celou Evropu…“ Mistr Vávra opět jako skutečný mistr historických velkofilmů. I přes určitou poplatnost době jsou Dny zrady totiž stále výborným filmem, velmi citlivě dávkujícím velké historické události, které mění svět a dějiny, a drobné vsuvky ze života obyčejných lidí, jimž rozhodnutí mocných řádně zahýbalo osudem. V tomto ohledu si Vávra mistrně hraje s kontrasty, staví proti sobě váhavost a prodejnost politiků, jimž jsou přednější vlastní mocenské zájmy, a malé hrdinské činy obyvatel prodávané země, jejich první oběti, jevící se v dané chvíli tak zoufale zbytečné. Všichni víme, k čemu události oněch dnů vedly, přesto Vávra dokáže napnout a udržet naši pozornost až do osudného a nevyhnutelného konce. Dramatická atmosféra filmu je navíc k prasknutí stupňována geniálně jednoduchým hudebním motivem – flétny ve spojení s bicími se svojí naléhavostí zadírají pod kůži. Abych stále jen nechválila. Dny zrady jsou také filmem dosti výrazně poplatným době svého vzniku. O vedoucí úloze Strany, té jediné spravedlivé, která čestně svůj lid podporovala v boji proti nenáviděnému nepříteli, o té tu nemůže být pochyb. Co na tom, že soudruh Gottwald působí jako velmi špatná napodobenina Frankensteina, důležité jsou činy, ne slova, že? Jediní komunisté a dělnické masy jsou si vědomi nebezpečí, které zkoušené republice hrozí, kdepak slabošský a váhavý prezident, kdepak nerozhodná vláda, kdepak reakcionářští, zlotřilí kapitalisté, lehkomyslně prodávající svou rodnou zemi Hitlerovi. Vávra se také neubránil jisté schematičnosti – Němci jsou jeho optikou tupé stádo slepě následující Hitlera (a musí se nechat, že Möllerův Hitler je vůdcem jak má být, do nejmenších detailů, gesta, mimika, dikce), Angličané holdují především golfu a o osud Evropy jeví pramalý zájem, představitelé reakcionářské buržoazie čtou zprávy o mobilizaci u sklenice piva a pořádného kusu vepřového. Co mě ovšem obzvlášť zaujalo, bylo pojetí úlohy hrdinského a bratrského Sovětského Svazu. Ten je “ochoten přijít na pomoc, jestliže o to požádáte… jestliže se budete bránit…“ Jistě to tak autoři nezamýšleli, ale dnes tyto neustále se opakující repliky vyznívají dost alibisticky a rozhodně ne jednoznačně kladně. Podtrženo, sečteno. Přes veškeré nedostatky zůstávají Dny zrady stále jedním z nejlepších a nejdetailnějších zobrazení mnichovských událostí. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015.