Jirka_Šč

Zdráhám se říci, že je tato minisérie komediální. Je tíživá, ubíjející, bezvýchodisková a humor obsahuje čistě proto, aby se na ni dalo koukat. Doslova: "Náš vztah je to jediné, co jsem ve svém životě nepodělal. A i tím si přestávám být jistý." Adam mi zvláštním způsobem nesedl. Ne proto, že je gay, ale proto, že se uzavírá do sebe a nehovoří o svých starostech, které nakonec stejně v ještě horší podobě vybublají na povrch (bohužel lidé, u kterých starosti nevybublají, dopadnou ještě hůř). Britské veřejné zdravotnictví je prostě podfinancované a nad hladinou ho drží primárně entusiastičtí a sedření lékaři (což mi připomíná, jak jsem nedávno slyšel od doktorky svých dětí, jak toho má moc). Dejme ale ruku na srdce - největší stres způsobujeme lékařům my. V porovnání s generacemi před námi jsme rozmazlení, přecitlivělí, chováme se agresivně. K tomu současná hyperkorektní společnost nutí lékaře chovat se ke "klientům" maximálně korektně, čímž na ně ještě víc zvyšuje tlak. Žijeme v časech, které lékařům nepřejí. ■ Maximální hodnocení, protože poselství seriálu šlo jen těžko předat líp.

Brilantní. Past je v tom, že abyste filmu rozuměli, musíte mít předem v hlavě historii Izraele a alespoň zhruba průběh jomkipurské války (abych se zorientoval, studoval jsem jomkipurskou válku zhruba hodinu). Pokud to v hlavě máte, pak po dobu téměř 100 minut v téměř divadelním dramatu sledujete tvář ženy, na které se celá hrůza konfliktu (návštěvy nemocnice, zvuky ve sluchátkách, až paranoidní obrazy) odráží. Nedá se nesrovnat s explozivním Oppenheimerem - Golda je komorní snímek s brutálním pohledem do duše dodnes jediné první ministrině státu Izrael, na jehož konci cítí divák brutální respekt k této ženě (která posadila Kissingera ve své kuchyni a donutila ho sníst dvě lžíce boršče). ■ Mimochodem - Golda Meirová se narodila v židovské rodině na Ukrajině.

Zrození moderního fotbalu a moderního fanouškovství. Pro konec 19. století mám slabost a proto se mi na minisérii The English Game velmi příjemně dívalo. Výborně zahrané, autenticky působící, emocionální (jsem si jist, že minimálně jedna dcera bude na konci slzet a projevovat respekt). Je pouze třeba si uvědomit dvě věci: 1) Tvůrci se rozhodli hovořit víc o společnosti (té doby), než o fotbalu samotném. Chtěli, aby hráči měli propracované příběhy a vztahy. Proto v seriálu o fotbalu sledujeme fotbal paradoxně docela málo (což je i trochu slabina - přál bych si fotbalu víc). 2) Asi nešlo zobrazit historii přesně tak, jak se odehrála. Určitě doporučuji přečíst si, co píše Trevor ve svých komentářích k jednotlivým epizodám. Rozumím jeho kritice, jsem ale přesvědčen, že pokud neměl být seriál roztahaný a víc roztroušený, bylo správné děj upravit. ■ Samostatná věc je, co ve svém komentáři kritizuje rikitiki - o násilném přidání ženské dějové linie. Asi má pravdu, ale nevadilo mi.

V úvodních epizodách jsem byl z této Popelky značně nadšen. Pak ale mé nadšení poněkud ochablo, protože pokud něco nemám rád, tak ufňukané jedince s nedostatkem sebevědomí a Miyo velmi, velmi dlouho nějaké sebevědomí hledala. Každá epizoda má jen 20 minut a čekat celý týden na díl, ve kterém hlavní hrdinka hledá a nenajde - to nadšení nepřidá. Finálně ale dávám 4 hvězdy, protože závěr byl fajn a bylo věrohodné, že Popelka našla odvahu tak, jak to ukázali (a že po mnoha letech týrání ve staré rodině nedokázala změnit charakter mávnutím kouzelného proutku). Chci to vidět ještě jednou, v kuse. A těším se na druhou sérii! ■ Po druhém vidění na mě příběh působí kompaktněji a povaha hlavní hrdinky již tolik neirituje.

Sny mají barvu duhy.

Zápletka je rozvinuta slibně, finálně je ale příběh slabší, než se zdá. Škoda, protože sociálních animovaných filmů, které by se zabývaly životem těch úplně nejobyčejnějších (a spíš chudších) lidí, není moc. Tvůrci dali na odlehčení fantazijní sny hlavních hrdinů (což ani nemuselo být - nicméně rozumím, že Gitanjali Rao je na sny zaměřena) a pohled na svět očima růže (což byl výborný nápad). Animace vychází z indické kultury, trpí ale tím, co animace často - když přijde na svět, město a vše okolo, vypadá super, když přijde na mimiku postav, je slabší. ■ Na celovečerní režijní prvotinu dobré.

Nejprve musím doplnit ČSFD, že se jedná o malajsko-tchajwanskou minisérii, ne pouze tchaiwanskou. Příběh se odehrává v Malajsii, režírovali Malajci a autorka teprve deset let staré novely je považována za malajskou spisovatelku (přestože  je narozena na Filipínách, má čínské předky a americké občanství). ■ Místy naivní a levně působící, přesto to však má celou dobu něco do sebe. Konzistentně působící, tmavými barvami zobrazený mýtický svět mrtvých a dívka, která s ním má spojit svůj osud. Není to nezajímavé (ještě se mi líbilo, že se jedná o retro z konce 19. století).

"Tady ji máte. Přiznala se k vraždě Hanse. Můžete si ji odvést." ■ Beze srandy: Sledoval jsem, v jednu chvíli se mi vybavil HK Hentai Kamen (v souvislosti, že toto je podobně naprosto šílené) a po skončení zjišťuji, že Once Upon a Crime režíroval také Yûichi Fukuda!! ■ Prokletím hodnocení na ČSFD je, že jde o produkt Netflixu pro široké masy, nezvyklé na japonskou trhlost a japonský humor, které by na západě riskoval pouze sebevrah. Je to nesmírně trhlé. Doopravdy nesmírně! Yûichi Fukuda, který napsal i scenář a postavy z evropských pohádek zná pravděpodobně pouze prostřednictvím japonských mang, vzal Karkulku, Popelku a jednu mrtvolu a smrtelně vážně je hodil do příběhu jako od Agathy Christie. Samozřejmě v japonském stylu. Smál jsem se dost a nahlas. Je to nesmírná pitomost, samozřejmě to není tak dobré jako legendární HK Hentai Kamen, ale to neznamená, že byste před tím měli utéct. Nejsem si jist, zda přežijete dvě dobré víly a tři páry skleněných střevíčků, ale zkuste to. ■ Originální japonský název je 赤ずきん、旅の途中で死体と出会う。, což se dá přeložit jako "Červená Karkulka na své cestě narazí na mrtvé tělo". ■ P.S. Zíza na FB doporučila jeden seriál od Y. Fukady. Chci vidět!

Maximum, protože mě to nadchlo, bylo to o událostech, které jsem neznal a sportovci, kterého jsem neregistroval (což bylo možná dobře, protože jsem k filmu přistoupil z čistou hlavou a mohl si okousávat nehty). K Turecku jsem spíš kritický, vzpírání mě jako sport vůbec nezajímá, přesto jsem ale nedokázal necítit respekt.

Kdyby se to nejmenovalo Marco Polo, uvažoval bych možná o hvězdičce navíc. Marco Polo totiž nadiktoval vynikající cestopis a toto je dobrodružný příběh (navíc nepřesný, protože Polové se neusilovali Kublajchána sesadit - registruji názor, že historicky přesných je jen 20 % z obsahu, zbytek je fikce). Líbil se mi Benedict Wong jako Kublajchán, Joan Chen jako císařovna Chabi a Remy Hii jako jejich syn (tyto postavy ukázaly charakter i na konci druhé série), zbytek je herecky ok, ale nevyčnívá. Prostě ok, ale ne výborné. Třetí sérii neuvidíme, protože nebude (seriál vyrobil ztrátu 200 miliónů dolarů). ■ V druhé sérii jsem identifikoval slovenské lesy, což bylo docela zajímavé.