mat.ilda

Tak nevím, jestli to bylo k***a tak blbý, nebo k***a tak chytrý - takže něco mezi tím, asi k***a někde uprostřed...

Balada o vojákovi, kterou načrtnul Erben s Bezručem a Wolkerem nad lahví kontušovky, když si zašli k Mrštíkům, původně na kafe, po terapii u Junga... teprve pak ji našel Herzog a tu nakažlivou melancholii zdramatizoval... "Našinec bude neštastnej na tom i na vonom světě, kdybysme se náhodou dostali do nebe, tak tam určitě budeme muset dělat hrom"...immer zu, immer zu...

Možná bylo bývalo rozumější pustit si nějaké náladové country rádio, co eliminuje přívaly zbytečných slov, protože v obrazech, kde pohled na Scarlett Johansson je po hudbě druhou, a taky poslední příjemnou složkou, neboť zneuznaní opilci, citující ze stokrát přečtených děl, hned potom, co se ráno co ráno vyprovokují dávkou vodky k mizernému životu někde tam, v New Orleans, kde se zastavil čas, mě nedojímají, a ani toho jediného žádoucího klišé, z jinak zde hojně využitých, to jest pořádné muchlovačky, která se při chemii mezi Scarlett a Gabrielem Machtem vysloveně nabízela, jsem se nedočkala, takže...

Rapl, jméno mé... tak by se v klidu mohl představovat s láskou nenáviděný muž, o kterém je v Herzogově upřímném dokumentu řeč - Klaus Kinski. Ten pozoruhodný talent s nitroglycerinovou náturou mně v několika posledně viděných filmech učaroval, je neskutečné, jak jeho nezkrotná povaha doslova prosakuje každou jeho postavou, byť by repliky jen odšeptával, takže se o něm dalo hodně vytušit zprostředkovaně, přes jeho filmové hrdiny. Tušení je ovšem dneškem překonáno a já přes všechno, co představoval jako člověk, musím dát za pravdu jeho neskromnému mínění: "Ano Klausi, byl jsi z nebe spadlý génius, byl jsi monumentální, byl jsi epochální!"

Jasně, že to je Reinerova "patetická", a i kdybych tady vyzvrátila všechno, co jsem viděla a slyšela, nebudu spojlerovat, neboť už po deseti minutách ve společnosti "The Magic of Belle Isle" bude každému jasno, přesto jsem se, bez nároku na překvapení, nechala s potěšením unášet příjemně obsazenou letní selankou, protkanou inspirativními dialogy, a i když se děj druhé poloviny tak trochu sekal, aby spolu s pohledem na hodinky doklepal až k posledním předvídatelným událostem, ta vtělená grácie stáří a moudrost na kolečkách, jménem Morgan Freeman, dokázala udržet to sálající lidské teplo až do konce.

Snad ve mně ještě doznívají dojmy z posledního velkolepého filmového zážitku, možná proto mi "Moskva, Belgie" přijde podobně zahořklá, jako její hlavní postava, kterou nejsou s to přijatelně vyvážit ani zbylí nešťastníci, mezi kterými ani filantrop, třebas jako já ;-), nenajde sympatickou duši, o vzhledu nemluvě. A nevýrazná výpověď o hledání nového smyslu života ve chvílích, kdy se ten starý ukáže v jiném světle, má hodnotu náhražky, stejně, jako nerovné spojení Matty a Johnnyho. A ještě k tomu tam nikdo neuměl počítat přes desítku. Zůstala jsem z toho všeho... jak bych to řekla? Zahořklá.

Nic není nemožné, ou jé... aneb cimrmanovský projekt skutečného Carlose Fitzcarralda nemohl přenést na plátno nikdo menší, než výstřední Werner Herzog, triumfujíc nejen monstrózní akcí samotnou, ale i fascinujícím spojením operních árií s divokou přírodou a především postavou rozsévače pomníků neúspěchu po celé peruánské Amazonii, ve které by leckdo mohl být vystaven posměchu diváka, ne tak pološílený Klaus Kinski. Dílo samotné (ano, označení dílo je zde zcela namístě) mě inspirovalo k podrobnějšímu zkoumání skutečné osoby, jenž podnikla riskantní přesun (jeho parník však vážil desetkrát méně, než ten filmový), a která se, není divu, dožila jen třiceti pěti let. Filmování samotné provázelo napětí, jehož hlavním zdrojem byl Klaus Kinski se svými výbuchy hněvu, dokonce jeden z kmenových náčelníků učinil Herzogovi nabídku, že pro něj Kinského zavraždí, ten odmítl kvůli dokončení natáčení... :-)

Vypadá to, že Drew Barrymore chtěla naposledy využít naučených tvrďáckých ksichtů ze série "Charlieho andílků", a tak si natočila svoji vlastní bouchačku - nutno říct, že s prostinkým příběhem, zato s debutantským drajvem, využitím sportovního napětí a s více než příjemnou Ellen Page v hlavní roli. Pobavila jsem se téměř proti své vůli :-). P.S. To tričko se zebrama musím mít!

Ta atmosféra, ta atmosféra! ;-)... a můj obdiv pro Bruna Ganze, že byť i při periferním vidění dokázal u hradní večeře udržet vážnou tvář.

Už dlouho čekám, kdy mě další z nekonečné řady variací na téma smrt a umírání něčím zaskočí, vypadá to, že až moje vlastní, a na to se můžu spolehnout...