mat.ilda

Tak pozitivně emotivní film jsem snad ještě neviděla! Hned od začátku vás vtáhne do hrdinova života, prožíváte s ním intenzivně štěstí i zklamání, všechno je tak všední, ale opravdové - sklerózní babička, zasmušilý otec, drsný bratr, obavy z reakce rodiny a okolí na zálibu chlapce v baletu tam, kde všichni tvrdí hoši přece boxují! Herecký i taneční výkon J.Bella fantastický, výborný výběr hudby a tak dojemný konec, že jsem ještě dvě hodiny poté nebyla schopná myslet na nic jiného!

Mě prostě Tarantino baví! Jedině on má schopnost udržet moji pozornost zdánlivě nezáživnými dialogy, zdánlivě nezajímavých, nebo dokonce odpudivých osob, protože vím, že odměna v podobě zábavy nebo šokující události mě nemine. I já jsem měla obavu ze zklamání, naštěstí se nepotvrdila, i když nedosahuje kvalit jeho předchozích počinů, čemuž se ovšem nelze divit, když uvážím, do jakého žánru se tentokrát pustil. Stále platí, že dokáže oživit herecké mrtvoly, obyčejné holky přeměnit na objekty obdivu, tak banální záležitost, jako je bosé chodidlo dívky, odpočívající na zadním sedadle auta, povýšit na umělecký záběr a atmosféru sedmdesátých let zcela přirozeně zasadit do současného světa. K tomu krvavé násilí grindhousové projekce - včetně poškrábané kopie - podtrhuje záměrnou béčkovitost tohoto áčkového filmu :-)

Bezpochyby dokonalé, v každém filmovém okénku se odráží profesionalita režiséra a celého týmu, perfektně odvedená práce herců a šustění pěkné hromádky dolarů. Co nechápu je, proč se tento film vůbec točil. Mám obdivovat zabijáka Banu, že vlastně dělá totéž, co jeho oběti a snad ho litovat, jak to má těžký, že kvůli nesmyslné pomstě nemůže být se svojí rodinou? Další otázka je - pro koho se točil? Jestli jako poučení pro náš západní svět, tak my tady většinou víme, že už dva tisíce let "later" tomu, co neplatí starozákonní "oko za oko,zub za zub" a těm, kterých se to ještě stále týká, tak těm je to šumák.

Velmi krásný a dojemný film, dostal by 100 %, nebýt opravdu neuvěřitelně trapné, typicky americké závěrečné scény - ta zavinila, že je první, na co si vzpomenu v souvislosti s tímto filmem.

Stanley Kubrick měl nezaměnitelný rukopis, přesto byl každý jeho film zcela jiný. Nadčasově pojatý "Mechanický pomeranč" není pro každého, citlivější povahy jej budou těžko trávit, přitom scény plné násilí a bizarních situací se nijak výrazně neliší od naší současnosti, jsou jen zasazeny do futuristického rámečku a používají nezvyklých rekvizit. Vyšinuté jedince poznamenané špatnou výchovou v důsledku poruch komunikace v rodinách, nezájmem společnosti a ztrátou hodnot míjíme denně, jen si jich nevšimneme, protože obvykle nenosí suspenzory přes spodky, nelibují si v ruských výrazech a bary navštěvují jiné, než mléčné. Není rozdíl ani v naší lhostejnosti k nepravostem a talentu povýšit ty největší gaunery do důležitých funkcí. Kubrick nebyl vizionář, jen se uměl dívat a svá pozorování zabalit do pestrobarevného dárkového papíru, kterým nám zpříjemňoval pohled na nepěkný obsah.

Tento film nemá hluché místo. V náladě obrazů starých holandských mistrů nabízí nečekané zážitky, umocněné hereckými výkony. Tom Cruise byl v roli lékaře tak přesvědčivý, že bych neváhala svěřit mu své zdraví a jeho putování za nevšedním milostným dobrodružstvím po šokující otevřenosti jeho sošné ženy přesně vyjadřovalo rozporuplnost jeho postavy - touhu po zapovězeném, pro kterou je té noci ochoten udělat cokoliv a svou zásadovost, kterou do onoho večera považoval za neotřesitelnou. Jako divák se však nedozvím, zda by svou touhu naplnil , nebýt událostí v podobě telefonátu manželky, odhalení na tajemných orgiích či neblahé zprávy o nakažené prostitutce, a právě tak tomu je i v životě - nemůžeme paralelně porovnávat následky svého chování za různých okolností a vše, co uděláme, je nevratné. Dr.Harford za svou sexuální zvídavost mohl zaplatit vysokou cenu - od rozpadu manželství až po vlastní život, nakonec vyvázl s poznáním, že jist si nemůže být ničím, ani sám sebou. Příběh se nevěnuje ničemu, co bychom neznali, ale způsob jakým je natočen, neustále udržuje naši pozornost, nutí přemýšlet a smyslově prožívat každý záběr i tón. Luxus vyšších tříd je vyobrazen tak podmanivě, že div necítíte drahé parfémy žen a doteky pěstěných rukou mužů, ulice velkoměsta působí skutečně a povědomě, v útulném bytě hlavního hrdiny vnímáte bezpečí domova a při úvodním ceremoniálu zvrhlé seance nevěříte vlastním očím. Hudba jen nepodkresluje, ale stává se spolutvůrcem příběhu, se vznosným valčíkem v roli vypravěče proplouváte dějem k vypjatým úderům kláves hlásajících nebezpečí, až po tóny zmaru Mozartova Requiem. Nejlépe snímek funguje napoprvé.