maoc

Není čas zemřít dobrý, tak 73 % bych řekl. Něco se vyloženě povedlo (výstřel v tunelu odkazující na ikonický záběr z titulků, některé honičky a souboje, hudební přeorávání starých témat, které korunuje comeback Luise Armstronga v jedné z nejlepších bond písní všech dob, svižné dialogy), ale motivace záporáka jsou marné, čili mu nakonec nevěříte vůbec nic a navíc se ukáže jako neschopák a vztahový vývoj, čili onen proces, kterak se Bond stává "dospělým", nekvituji s nadšením. Čím jsem starší a čím víc dílů s Craigem bylo natočeno a já měl tu čest (smůlu?) je vidět, tím víc si uvědomuji, jak mi chybí ty staré, rozšafné bondovky, kdy agent sklátil, co mohl, neřešil nic moc víc než kdy si dá další sklenku a k brachiálnímu násilí se uchyloval jen zřídka a i tehdy to byla spíš taková konverzačka. Prostě se mi stýská po éře Daltona, Moorea a Brosnana. Conneryho taky ale asi méně a Lazonbyho si moc nevybavuji. Fakt. Jenže - dostanu někdy podobnou novou bondovku? Poté, co skončila Craigova etapa a zavedla nové standardy? Nedočkám. Vím, že ne. Proč to píšu? Abych demonstroval, že mne nedojímá Bondův (Craigův) odchod. Ani trochu. A že se z tohoto stromu urodil plod, inu, to je vlastně jen naprosto logické vyústění vztahovosti posledních dílů a udivuje mě, že na to scénáristé nezatlačili už dávno. Jenže tím definitivně skončilo jakési období nevinnosti. Nejprve padl mýtus, že Bondovi každá sama skočí do postele, poté padla jeho promiskuita, i když ta dost neochotně a v posledních 2 filmech je z něj vzorný partner. Další krok nemohl být jiný. Ještě se mohl dlouhodobě starat o svou partnerku upoutanou na lůžko, vynášet jí denně 8x bažanta a mazat proleženiny. O čem to tedy furt melu - filmů, řešících vážné věci, je spoustu. Od Bonda něco takového nežádám a budu rád, když zase bude ten kurevník a floutek a já se u jeho filmů budu bavit a nebudu řešit logické nesrovnalosti, jako např. kdo to po Bondovi a spol. střílel po Spectre párty, když všechny lidi od Spectre dostali nanoboti. Moc moc prosím.

Je to jiné. Devátá série se v celé trpasličí tvorbě, a píšu to v roce 2022, dost vymyká. Nejsou to sitcomové střípky. Operuje s kompaktním příběhem, který je vyklenut a uzavřen. První shlédnutí, když to bylo čerstvé, se mi moc nelíbilo. Ale další v pozdějším věku jsem si užil už mnohem víc. Pro českého diváka má série plus i minus. V ČR je Blade Runner myslím dost oblíben, takže plus. Ti, co ho nemají rádi, mají smůlu. Minus je, že většině mimobritských diváků nic neříká britská obdoba Ulice, na kterou je navázána jedna pasáž, takže pro ně ztrácí kouzlo, vtipnost, cokoliv.

Legenda! Od série 9 to sice už není úplně ono, ale i na ně se vždy rád podívám. Série 1-8 mne pak ovlivnily takříkajíc celoživotně. Holt jsem je viděl v tom správném věku a udeřily na správnou strunu. Můj dvanáctiletý syn ČT také miluje. Při jeho zaujetí mainstreamovou produkcí (Avengers, ...) a odmítáním "staře vypadajících" filmů (u prvních, tedy pardon čtvrtých SW vydržel asi 3 minuty a pak mne s řevem donutil je vypnout) je to s podivem a rozhodně to svědčí o nadčasové kvalitě.

Je to taaaak miloučké, až je to přímo k poňuchňání. Skvělé dialogy, obsazení postav padnoucí jak želízka recidivistovi, občas jsem se kromě šklebu zasmál i nahlas a vlastně vůbec nevadí, že se skoro nic neděje.  Moc mne potěšila Rachel Stirling a překvapila mne občas i srozumitelná britská angličtina.

Pěkně zpracovaná povídka od F. Paula Wilsona, která vyšla česky jako Kožešiny v jeho sbírce Pustiny. https://www.legie.info/povidka/10862-kozesiny/dalsi-info Dario to zpracoval se ctí, ale povídka je lepší. Minimálně má skvělý závěr, který ji posouvá o level výš a který Dario, kdovíproč, vynechal.

Nepovedený díl. Britské zpracování se slečnou Marplovou bylo úžasné. Frantíci sice něco zachovali, ale taky dost přidali (sex, drogy a rokenrol, pardon, dceru). Sice jsem aspoň dostal impuls se dovzdělat na téma tribadismus, ale jinak to bylo poněkud přeplácané a záměrně podbízející se. Kdyby aspoň ta lesbická scéna za něco stála, ale je natočena jako v mainstreamové hollywoodské produkci - lechtivá na hubě a provokující, ale vizuálně naprosto prudérní. Koukněte se na Mulholland Drive, jak má vypadat lesbická scéna! Přeplácaný díl, který vyměnil lako led mrazivý tah na bránu za načančané cukroví.

Britové tam slečnu Marplovou vyslali, ale Frantíci asi šetřili, takže nám servírují Karibské tajemství bez Karibiku. Však se to tak francouzsky vůbec nejmenuje! Opět přehmat české lokalizace. Propána proč? Jinde se netradičních názvů nebáli! Takže místo Karibiku se potulujeme po nemocnici a řešíme přibývající mrtvoly. Tedy ani moc neřešíme, spíš se bavíme kouzelným trojúhelníkem komisař - sekretářka - reportérka. Případ se nakonec jako obvykle vyřeší v posledních 10 minutách a tak nějak sám. Asi by ani žádná další mrtvola krom jedné nepřibyla. Vlastně mohli vraha nechat v klidu jít, mohl být v Kapsku opravdu medicíně prospěšný. Tak, jak to u TV nebo filmových zpracování Agarty Christie bývá, nejde ani tak o to zabránit vraždám, ale chytit vraha. Ha ha. Povedený díl, oddechovka, jak má být, ale milovníci detektivek musí plakat.

Kdysi mne rozsekala Cesta do fantasie, velmi zaujala Princezna Mononoke, rozněžnil Můj soused Totoro, okouzlil Zámek v oblacích a pohladila Arietty. Toto ranné dílo jsem neznal a zase o tolik jsem nepřišel. Je velmi silné v postapo světě a jeho proprietách, v podivném přírodním i společneském prostředí, které vykresluje a v tom, že se nebojí konfliktů a násilí, ale velmi slabý v poselství o tom, že snad příroda je nějaká dobračka, do jejíž náruče se má lidstvo odevzdat a věřit v lepší zítřky. Ochrana přírody, protože člověk je její součástí a bez přírodního prostředí nepřežije ani civilizace nebo souznění s přírodou na spirituální úrovni, tomu bych rozuměl. Ale Naušika hlásá řekl bych ještě něco víc. O to víc zasvítí její nahá prdelka pod sukýnkou. Prý tělové legíny! Známe své papenheimské japonce. Prasáci staří to jsou a ještě podivní. Se superhrdinským skřípotem v ději a záchvatem samurajského bersekerství to Naušika nakonec dokodrcá k epickému a slzopudnému finále. Bylo to fajn a někdy si to dám ještě jednou. I dětem se to nakonec líbilo. Ale k dokonalosti Naušice přece jen něco chybělo. Že by kozy v tělovém trikotu?

Jednou za pětiletku shlédnutí snesu. V souboji s časem snímek uspěl tak na půl. Kupodivu se na něj rády koukají mé děti (2022 - 12, 10, 8), kdežto já, který jsem jej jako malý slupnul jako malinu, ho nyní, když jedu páté gumy, nijak zvlášť nemusím.

Rozhodl jsem se dětem Medvěda pustit v rámci formování jejich osobnosti na horách o jarních prázdninách 2022. Já si film pamatoval z osmdesátek, mého dětství, jako "Medvědi" a dosud nezapomněl na některé scény z něj a emoce, které ve mně vyvolal. Smutek, okouzlení krásou, naděje, něha, víra v člověka, ...  Tentokrát se ovšem silný zážitek nedostavil. Spíš rozčarování. Mimo jiné i z toho, jak film přijali děti. Líbil se jim. Nebyl tak hrozný, jak čekaly. Samy by si pustily nějakého Spidermana nebo Piráty z Karibiku nebo tak něco. Medvěda jsem jim vnutil. A nepohnul jimi. Já u něj jako dítě brečel jak želva. Ani jedna z holek ani kluk puberťák se však nenechali vykolejit. Prostě to zkoukly, když to teda fotřík chce, ale žádné slzy, žádné viditelné pohnutí. Žádné wow, hustý, přísný apod. Jsou už tak navyklé, že na obrazovce se může objevit cokoliv, že jim prostě pár živých medvědů dělajících to, co po nich scénárista a režisér chtějí, jako nic až tak úžasného. Pokud si to vůbec uvědomují. To je výsledek CGI revoluce. Děsivé. A možná ještě děsivější je ta absence emocí. Vždyť děti už byly takto od filmařů, spisovatelů, dramatiků apod. podojeni tolikrát... Prostě okoraly. ************* K filmu samotnému tolik. S tím, co by se v přírodě opravdu odehrálo má společného málo. Je neskutečně antropocentrický. Do rádobydokumentárního hávu zahaluje bajku, pohádku. Má smysl mu to vyčítat? Tehdy snad ani ne. Ale v dnešním pohledu neobstává, protože přírodě nasazuje lidské parohy. Je to krásný film a i dnes má své poselství, ale zároveň ztratil v čase spoustu devíz, aniž by je měl čím nahradit. Jako dítě nekompromisních 5, jako dospělý 3. 4 beru jako kompromis a jako úctu ke krásné a mně dobře známé krajině Dolomit, k Pojarovi, k filmařům a k medvědím hereckým výkonům. A jako úlitbu své nostalgii.