NinadeL

Zatímco život René Plášila se ve sledovaném období pohyboval jako na houpačce, Katka šla jen níž a níž k naprostému dnu. Překvapivé? Ne. Alarmující? Ano. Změní tento film něco? Pochybuji.

(2x) Jodhaa Akbar je především nádhernou pohádkou, není příliš důležité, že jsme pevně ukotveni v polovině 16. století a úvod i závěr je opatřen stručným dějinným přehledem. Způsob, jakým je vyprávěn příběh císařovny Jodhy a jejího protějšku Akbara odpovídá podvědomě té nejustálenější normě orientální pohádky. Dokonce i ta princezna má před svatbou určité podmínky a po svatbě pokračuje obdobným zadáváním úkolů, nežli se svému císaři zcela poddá. On zatímco buduje sjednocení velké říše za pomoci pokroku a diplomacie (a nikoli násilí a tyranie) musí projít životní volbou mezi vlastní matkou a chůvou, která si zatím na jeho dvoře získala výsadní postavení. Chůva ale udělá chybu a při snaze odstranění novomanželky Jodhy narazí. V momentě usmíření mezi Jodhou a Akbarem chybí už jenom pověstná muška, která by pomohla určit, která z krásných panen je Zlatovláska. A sám Akbar, aby se stal skutečně velikým a mezi lidem oblíbeným panovníkem, si nejprve projde anonymně tržiště, aby se inspiroval v tom, co lid nejvíce trápí... K tomu všemu přidejte realistické bitvy, souboje muž proti muži, ale i proti ženě (Aishwarya krásně zužitkovala své zkušenosti z Poslední legie), nespočet nádherných barev, dechberoucí interiéry, kostýmy, hudbu... a je vám blaze po těle i duši. Ashutosh Gowariker po zásadním úspěchu s Lagaanem odpověděl v Jodhaa Akbar hned na dvojí novou lačnou poptávku po dalším opulentním výpravném filmu a opětovném sezdání Aishwaryi Rai a Hrithika Roshana. Ti se nejdříve potkali jako pár v Dhoomu dvojce ve zcela odlišném žánru a dokázali se zde proměnit z postmoderních zlodějů do pohádkového císařského páru. Rai se mezitím stala Bachchanovou, což zde připomíná také průvodní slovo namluvené jejím tchánem Amitabhem. Jednoduše shrnuto, chcete-li začít s Bollywoodem, Jodhaa Akbar patří mezi nejlepší a nejpříjemnější volby, setkáte se tu s pravým jádrem tohoto unikátního filmového světa. _ Na plátně je to pak samozřejmě pravý filmový orgasmus. #festivalbollywoodskehofilmu

Tohle že se udrželo 4 roky?

Je otázkou, jestli je to tím, že byl Zdeněk Troška "vytrestán" a musel na svou novou pohádku čekat o tři roky déle, nebo něčím zcela jiným. Nicméně na každý pád se ukázalo, že Čertova nevěsta patří mezi ty nejlepší pohádky, které se tu v posledních letech urodily. Malebné francouzské rokoko, motivy z Boženy Němcové, zejména ze Spravedlivého Bohumila, několik libých exteriérů i interiérů česko-moravských zámků, zkušení herci a dobře volený herecký dorost. Tolik základní vklady. Nově je zde užito celé škály triků, které dobře dokreslily vyprávění, hlavně dialogy se sv. Kryšpínou. Pohádkové dialogy a situace jsou jen minimálně narušeny vulgarismy a karikami ve stylu starších Troškových pohádek, naštěstí. A i proto je možné také prominout odkaz na Dorotu Máchalovou z blahořečené Bočanovy pohádky S čerty nejsou žerty. Více násilných aktualizací zde není a celkově nic nebrání potěšení z adekvátních výkonů velice příjemné Laurinové a Munzarové, které doplňuje akurátní Suchařípa. Karel Zima je tu od toho, aby uspokojil ty, kterým se dříve líbil mlejnský čert. Jeho nadřízený Němec kraluje zdatně, ovšem jen na minimální časové ploše. Štěpánka Eva Josefíková svým výkonem zcela zastiňuje Štepána Václava Šandy, který je tolik podobný mlejnskýmu Jindřichovi. Jediným vyloženým hereckým fiaskem zůstává hlasatelské cameo Alexandra Hemaly. Obecně lze tedy říci, že Troška mívá ve svých pohádkách šťastnější ruku na osoby něžného pohlaví (hvězda Kubařové z minulé hádankářské pohádky stále stoupá) a nyní se mu volba vydařila obzvlášť - čili předpokládám, že se Štěpánka ujme a stejně tak česká filmová pohádka bude pokračovat minimálně na této úrovni, která mile překvapila. Ocenění z Německa a Ruska tomu minimálně nasvědčují.

Pohádka o tom, jak pejsek s kočičkou vařili film. Po pravidelném setkávání s nezměrnou sílou vášně v Tanci v srdci a po určitém odstupu od Moulin Rouge!, který jsem nakonec akceptovala, se dalo od Austrálie čekat mnohé. Ale výsledkem je... cosi, nad čím jsem ochotná zavřít obě oči jen z toho prozaického faktu, že to Nicole po roce 1939 nezměrně sluší. Což není mnoho, ale na pohyblivé obrázky ani málo.

Skvostné lásky her trojice Charles Boyer - Danielle Darrieux - Vittorio De Sica, takto si představuji ideální splynutí touhy.

S každou reprízou čím dál tím prázdnější film, který je jen stínem geniality Fincherova vrcholu Se7m.

Miluju díl s Christopherem Lee, ve kterém česky zazpíval "Znám jednu dívku, ta má dukáty". Ten člověk je živou historií 20. století. A dále mám samosebou oblíbenou celou škálu dalších setkání i s jinými mimořádnými osobnostmi, ale ti všichni nesahají Leemu ani po kotníky. Velmi pěkná jsou zdejší setkávání s filmovými režiséry, která si ráda opakuju, Schlöndorff, Hollandová, Menzel, Krejčík... Kultivované, autentické a kvalitně moderované.

Nelze odtrhnout oči, je to asi tak stejně přitažlivé, jako se jít projít na pitevnu. Samé vnitřnosti.

Nádherně daňkovská televizní mini na téma "jak se Sissi postarala starýmu Procházkovi" o záskok :) Některé poenty svádějí až k hurónskému smíchu a jiné zas jen k mírnému pousmání. Půvabný ložnicový úvod, skvěle rozehrané neoficiální setkání s onikáním. "Šla a prošla se trochu." "Myslela jsem, že bude mladší."