NinadeL

Překrásný "rodinný" film. Syn Karla Hašlera, Gina, zrežíroval romanci v mnoha detailech inspirovanou životy, které ho obklopovaly. Svého otce písničkáře nechal příběh jen pozorovat na starých zámeckých schodech a později v lóži Lucerny. Svého strýčka z matčiny strany, Rudolfa Frimla (pod fiktivním jménem Záviš Herold, později Ben Collman), naopak učinil hlavním hrdinou, kterému tvář propůjčil Karel Höger. A rozkošatil příběh mezi lety 1912-1932. Není náhodou, že takový materiál zaštítili Havel s Nezvalem a korunku tomu všemu dodala něžná Lída Baarová. Je na tom celém projektu cosi přitažlivého, snad pro tu staropražskou romanci, jenž se mění v osudovou až díky zkušenosti jednoho z milenců z Ameriky a vrcholí ve velkém sále Lucerny, která se stala symbolem české kultury za doby rozkvětu podnikání rodiny Havlů.

5/5 Skutečně, Pražský písničkář je vyvrcholením dlouholeté práce Gustava Oplustila. A buďme rádi, že v posledních svých projektech se jeho nápadů ujal Ivo Paukert. Pryč jsou časy čistě lidové zábavy ve stylu Zdeňka Podskalského, a naštěstí se nekoná ani laciná Ostrava, tak jak Oplustilova Piskáčka natočil Zdeněk Havlíček pod názvem Věčný tulák (1990). Oplustilův Hašler volně navazuje na zdařilý projekt V Praze bejvávalo blaze (1991/5), ve kterém se vysloveně jako moderátor našel Viky Preiss. Hlavní role v dalším seriálu byla tedy jasná. Žánrově se pohybujeme na pomezí životopisné koláže, komentovaného hraného dokumentu a hudebního pásma. Nechybí prostřihy na tehdy aktuální vystoupení Šlapeta nebo Pepíčka Zímy Na Vlachovce. Průvodkyní se stala Jiřina Jirásková. Osudy Karla Hašlera sledujeme ve všech klíčových bodech, zabýváme se vztahem se ženou Zdenou Frimlovou, švagrem Rudolfem Frimlem (autorem světově úspěšné operety Rose Marie). Procházíme nelehké dny v Národním divadle pod vedením Jaroslava Kvapila, ocitáme se u zrodu kabaretů, pohybujeme se v Lucerně, ve Varieté i na Barrandově. Nechybí četné písničky, osobnosti (kouzelná je například Yvetta Blanarovičová jako Marica Zlatarjeva). Znalci si všimnou faktografických omylů, které nelze schovat za uměleckou licenci (Princeznu Pampelišku po druhé zkoušel Hašler až po svatbě v roce 1908, premiéra byla v černu 1910, nikoli před ní), leč pokud bych měla srovnat například s divadelní hrou Hašler..., kterou se pyšní Pavel Kohout, Oplustilova verze je v mnohém zralejší a samozřejmě srovnávat Hašlera v podání Preisse nebo Petra Rychlého, to je jako nebe a dudy. Jsem velmi ráda, že se tento seriál dostal do Edice ČT.

Samozřejmě je velmi složité hodnotit samostatnou povídku z povídkového filmu jako samostatný film. Původní koprodukce Hříchy v manželství (Moderne Ehen, 1924) počítala pouze s německým vkladem a rámcový příběh o moderních manželství měl obsahovat jen trojici povídek, nicméně po připojení českého týmu byla natočena ještě česká povídka Pozdě. Trojice německých povídek se opírala o literární díla Bély Balázse, Felixe Saltena a Paula Bussona. Česká povídka byla napsána pouze jako filmové dílo. Je samozřejmě otázkou, nakolik se liší původní verze Pozdě a pozdější Dámy z baru, protože aby celý příběh dával smysl, musela by být zobrazena nebo alespoň zmíněna podvodná činnost, která nakonec Mariovi zlomila vaz. Čili těch 25 minut současné podoby Dámy z baru lze při nejlepším hodnotit jako fragment původního filmu. A jako takový je dalším skvělým příkladem herectví Marwille a Lamače, přičemž zdejší vykreslení barového prostředí doplňuje naši představu o fungování nočních podniků tohoto typu v prvních letech po vzniku republiky. Způsob usazení hostů, kombinace programu a provozu kavárny a mnohé další detaily.

Kdo je Pavla Břínková? Pro neznalé snad alespoň dvojnásobná nositelka Thálie v oboru opereta / muzikál. Její osobní příběh je něco neuvěřitelně silného a díky autentické zpovědi je to samozřejmě mnohem plastičtější, než vyprávění z její devadesátkové knížky Taková jsem já. Břínková je skvělá představitelka, která zraje se svým repertoárem. Za mlada bývala Helenou Zarembovou, dnes zpívá Jadwigu. A jako taková stojí za nejširší pozornost.

Čistý žánrový film, ve kterém vše šlape jako hodinky. Odehrává se prakticky v reálném čase mezi dvěma klíčovými událostmi v životě šerifa Kanea (skvělý zralý Coop). Zatímco krátce před polednem se žení (s porcelánovou panenkou Grace Kelly) a odkládá svou plechovou hvězdu, v poledne má přijet vlakem jeho archnemesis a vyzvat ho k souboji. Celé město odmítá riskovat a Kane stojí v pravé poledne svému arci nepříteli tváří v tvář... Předlohou je časopisecká povídka z roku 1947 The Tin Star.

Moderní divadelní hra Noëla Cowarda byla z Brodwaye přenesena do filmu hned příští rok po své premiéře. Ačkoli téma je atraktivní a zajímavé tehdy i dnes, nemyslím si, že je nutné se právě před tímto rutinním Lubitschem jakkoli sklánět. Filmový přepis je toporný, stejně jako i dnes přepisy divadelních her bývají. Sladké pikantní téma je to jediné, co by mohlo pozdvihnout koutky úst k úsměvu. Ale nic víc. March a Coop hrají jakoby sami byli na divadle, ale film takové markýrování nepotřebuje. Oba už tehdy byli mnohem zralejšími herci. Nu a Miriam Hopkins? Skvělé dialogy jí připadají, ale ona je odříkává jako naivní septimánka. Chápu, že jako porcelánová modelka, na které dobře vypadají luxusní kostýmy, je skvělá, ale herecké orgie se nedostavili ani v nejmenším. Tedy komu doporučit? Snad jen těm, kteří filmy 30. let příliš neznají a toto zbaští i s navijákem. Pre-code éra nabízí mnohem větší laskominy. “It's true we have our gentleman's agreement. But I unfortunately am no gentleman."

Další krásné spojení Forsterova románu, Ivoryho režie a talentu Heleny Bonham Carterové. Román Rodinné sídlo u nás vyšel jen dvakrát (1982 a 1993) a určitě velmi silně vnímám tu propast mezi zdejším chápáním Forsterova světa z roku 1910 a dnešní recepcí, protože i ti nejvytrvalejší ctitelé heritage žánru mívají jisté výhrady. Nicméně pokud tomu dáte šanci a tento film například doplníte i nedávným seriálem, odměnou vám může být vskutku relaxační zážitek plynoucí z lyrického popisu okolí nejbanálnějšího skandálu. Je to něžné a psychologii hlavních postav je nutné porozumět, abychom věděli, na jakých základech stojí i naše společnost.

12/12 Tento nový cyklus odkazuje na klasické černobílé Bejvávalo, některé písničky se dokonce opakují. Jakpak by ne, když je to jen další práce Gustava Oplustila. A Ivo Paukerta, který stál za Pletkami paní operetky. Ale je to velmi užitečný průvodce po české lidovce, která pokračuje přes operetu až do moderní doby a od pražských Pepíků se můžeme protančit až do Osvobozeného divadla (v podání Dejdara a Vacka). Průvodcem je šarmér Viky Preiss, který si stejnou roli vyzkoušel už v Pletkách a úvodní slogan "Pojďte s námi o 100 let zpátky..." mluví prakticky za vše. Staré zlaté časy v české verzi je nutné posunout o několik dekád později do Rakousko-Uherska, protože naši bývalí krajané je situují ještě do doby samostatného Rakouska. Člověk si tu vyposlechne rázovitou českou verzi nesmrtelného šlágru Pepi, tys děvče jako květ, která v originále svého času zachvátila celou Evropu jako Puppchen, du bist mein Augenstern. Veškrnka to roztočí jako děvče z asanace, Patraska nemá problém obléci frak (já jsem ten Áda, ten krásný Áda, mě každá dáma musí mít ráda). Hana Maciuchová se elegantně zasní v náruči Vikyho škoda že nejste kouzelníkem (srovnejte si Hermanku z Nového divadla). Jako Franta Saur si to svoje řekne Vydra mladší, zazní hitovky dnešního Šlapeta. Kultivovaný Marek Eben si dává to je Šimáček známý šviháček (srovnej např. s variací Korna). Nechybí okénko Jarky Mottla. Z filmové sekce nechybí Koukej, ty mě houpáš nebo Růžové psaníčko, případně Černá čara na zdi, Jana Paulová si dává Krásného i smutného gigola, hit, který se líbil Marlene Dietrich i Village People. Skvělý je samozřejmě díl věnovaný české lidové operetě Ze Švanďáčku do Tyláčku. No je to něco epes. V každém díle alespoň jedna perlička, navíc je to na barvu, sem tam nechybí dobová zajímavost, takže nízký televizní rozpočet opravdu nevadí. Tématicky navazuje hraný seriál Pražský písničkář znovu s Vikym v hlavní roli.

Klasická nostalgie, která by dnes už neoslovila. Ale dnešní třicátníci jsou nadšeni. Zapomenutý filmeček, na jehož zapomenutí se podepsal oblíbenější Goro.

Všechno nebo nic bych ještě jako první setkání s Evou Urbaníkovou pochopila. Není to dobrý film, ale není to takový omyl jako tohle. Ale od té doby, co se Urbaníková stala Twardzikovou, nestačím si hlavu ukroutit. Tohle není hloupoučká roztomilá romantická komedie pro nenáročné divačky, tohle je patologicky škodlivý útok na již tak dost nízkou úroveň intelektu všech lidí, kteří se podílejí na vzniku takové šmiry i těch, kteří se pod dojmem neškodné zábavy rozhodnou čelit sranci neskutečných rozměrů. Vzorce, ve kterých se ty postavy pohybují jsou stejně hrůzné jako stereotypy, kterými jsou zobrazovány. To už raději to porno, které je žánrově čisté, herecky přijatelnější a společnosti v nejširším kontextu neškodí. A navíc v něm nikdo nikoho nenutí koukat na strhaný obličej Táni Dykové. Ako sa hovorí: niektorí ľudia čítajú, aby nemuseli premýšľať...