NinadeL

V době premiéry Dubčeka jsme zrovna byly na Slovensku, tak to do sebe krásně zapadlo. Ten příběh je trochu jiný, než jak jsme ho zvyklí vnímat v Čechách. A je dobré se s ním seznámit. "Chtěli jste federaci, máte okupaci."

Aktualizovaná zpráva o životě Emanuela Moravce. Tentokrát tvůrci zvolili formát dokudramatu a byl to určitě krok kupředu. Díky mnoha pestrým výkladům je tak osud tohoto legionáře, který se stal zrádcem národa, mnohem srozumitelnější. Klíčová je například ta myšlenka, že pokud by se Moravec zabil už v době Mnichova, že by naopak mohl být symbolem hrdiny a jeho jméno by bylo jménem bulvárů a ulic. Další taková zajímavá myšlenka operuje s tím, že veškeré jeho důvody příklonu k říšské politice byly motivovány primárně ekonomicky, Moravec v době Mnichova přišel o veškeré své příjmy, měl tři děti a zájem se potřetí oženit, což i v méně dramatických situacích mění lidi k nepoznání.

Celkové vyznění dokumentu nevyznívá po letech nijak zvlášť dobře, ale přeci jenom je ta hodinka napěchovaná mnoha raritními záznamy a pro ty se vyplatí se i k takové práci vracet.

Neskutečná taškařice, která předběhla svou dobu. Už tady pracují Lábus s Kaiserem s odkazem básníka Mirko Hýla (v dokonalém přednesu Přeučila) a nejen to. Parodie na televizní show dva tři formáty, které se poněkud vymkly kontrole dobrého vkusu.

Crazy střihové dada na téma hudební film 30. a 40. let aneb to nejlepší, co se kdy v českém filmu urodilo.

Je samozřejmě škoda, že zde nebyla využita celá stopáž k přímé komunikaci s Ferbasovou, ale i v této podobě s mnoha ukázkami se podařilo natočit zajímavé autentické setkání s oblíbenou komičkou, která po válce už nikdy neměla tolik důvodů se smát.

Skvělá a energická Šárková byla vždycky úkaz. Přes noc se zrodila jako hvězda z Pudru a benzinu a brzy se zařadila mezi nejbáječnější operetní hvězdy pražských divadel. I díky této miniatuře máme mnoho důvodů litovat, že se na ní po válce pomalu zapomínalo. Měla na co vzpomínat a měla co nabídnout ještě dlouhá léta.

Pěkně na závěr se tu daří vystavit docela pěknou romanci z nižší třídy, vedoucí dílny Madge nachází zalíbení v krejčím Charlesem z jejich společné dílny. Její muž je šosák, zatímco krejčí má také rád filmy. Jejich první návštěva kina nemůže být věnována žádnému jinému filmu, než Mé nejlepší dívence (My Best Girl, 1927) s Mary Pickfordovou.

Ten příběh se rád vypráví s důrazem na první český muzikál, jakoby Svobodův Dracula přišel na pole neorané. Ale pravda je klasicky někde úplně jinde. V českém prostředí jsme si zvykali na fenomén muzikálu hned po válce díky úpravě V+W Divotvorného hrnce, v 60. letech přichází česká variace na West Side Story v podobě karlínských Gentlemanů a muzikál začíná být oblíbenou alternativou mladých ke klasické operetě, která se dlouho drží v povědomí publika, i když není oficiálně v oblibě. A za normalizace už jsou toho plná divadla, zejména v regionech. Hrají se takové klasiky jako Loď komediantů, My Fair Lady, Kiss me Kate, Chicago, Oklahoma... Ten porevoluční průlom je více ve znamení původního českého muzikálu, ale nikoli objevení žánru jako takového. Nicméně vzpomínka na první nastudování Draculy v Kongresáku je pořád živá a show je neustále aktualizována, kostýmy, novou scénou, koncertní verzí a pořád je co poslouchat. Všechny výrazné osobnosti 90. let tím muzikálem prošli, i když u některých jako u Genzera se tomu už ani nechce věřit. Blondýnky dostávaly za odměnu Adrianu/Sandru, brunetky Lorraine. Hlavní role udělala Hůlku a zapomenut byl Landa. A i když časem došlo na Svobodovo vyčerpání, obliba muzikálů Monte Cristo a Golem zůstala velmi při zemi, tak Dracula je pořád vítaný s otevřenou náručí. "Šašku! Jak pot či slina i krev je jen tekutina, a proto vždycky poteče." - "Máš se nač těšit, člověče."

Jeden z těch legračních Simandlových laciných filmů. Pro wrestlerku Renu Lesnar klasická produkce, pro bývalou princeznu Marii Růžičku Danielu Krhutovou poslední hřebíček do rakve normální herecké kariéry. Ale Lucie Vondráčková něco takového neměla zapotřebí, normální herci si podobné omyly vyzkoušeli v 90. letech a po roce 2000 už věděli, kde nehrát. Je minimálně k debatě, jestli je přijatelné, aby představitelka klasických víkendových pohádek na ČT souběžně hrála u Simandla, ale zřejmě to brala jako přípravu na Jakubiskovo Post Coitum a křečovitou snahu změnit žánr.