Obľúbené filmy (10)
2001: Vesmírna odysea (1968)
(Poezie rozpínání vesmíru a lidské existence...) "To", co je v tomto filmu zobrazeno/vyprávěno nelze převést do slov. Pocity s přesahem do bázně a strachu, zvláštního o(c)hromení vesmírem a technikou - abstraktního kruhu neznáma/neblízka, z čeho jsme vzešli - a co neznáme, či kam směřujeme - a co neznáme ... kam sahají naše limity?! Svrchované dílo. Neexistuje film, který by myšlenkový oblouk této Kubrickovy Odysey přetrumfnul. Toto je filmový Arc de triumph.
Vtedy na Západe (1968)
(Poezie charakteru....)
Tri farby: Červená (1994)
(Poezie ♥....) Kieslowski, můj Pan režisér... a jeho Tři barvy. Tak jiné a tak myšlenkově provázané. Každý film můžeme hodnotit zvlášť, ale až završením Červené, kdy v dálce doznívá Modrá a mezi nimi pevně stojí rozkročená Bílá, >víme<. Dovolím si říci, že to, čím se liší Kieslowski od ostatních režisérů, je schopnost vrstvit, schopnost vnímat ve své šíři i hloubce. Nevyřčené umí podat pokaždé jinak - vedením záběrů, opakováním motivu, pohledem herců, hudbou (!), symbolikou (která nejprve naznačí, aby později dopověděla)... To jsou všechno sladké odměny divákovi: užaslému, vděčnému, dojatému... Přirozený myšlenkový kvíz, filmařská křížovka, kdy tajenky jsou prostě nádherné a jen a jen vaše. Co naplat, jste lapeni a je to spřízněnost duší na celý život.
Jahody v čokoláde (1993)
(Poezie lidskosti... ) Film Jahody a čokoláda je mou srdeční chlopní. Je o předsudcích, o strachu z neznámého, tvrdošíjné neochotě pochopit druhého člověka, o zbytečných bariérách, které si lidi mezi sebou staví, ... a je to film plný citu, porozumění, lásky, sounáležitosti a laskavého humoru. Záleží z jaké strany se na něj díváte a jestli ochutnáte nejdříve jahodu nebo čokoládu ;). P.S.: ÚÚÍÍÍÍÍ.
Horký mesiac (1992)
(Poezie odvrácené strany měsíce...) Několikeré shlédnutí a pocit stejně intenzivní, spalující, sžírající ... Naučná stezka vztahu a demýtizace absolutní a vše pohlcující lásky muže a ženy, o které tak trochu všichni sníme, v zneklidňujím podání Polanského.
Parfum: Príbeh vraha (2006)
(Poezie smyslu - ve smysluplném i smyslném smyslu slova...)
Chaotická Ana (2007)
(Poezie proměny...) Film, který mě plně pohltil a zhypnotizoval od devíti k jedné (nulu si nechám na P.S.). Velmi silný zážitek s mnohostí filosofických podnětů. Ana ztělesňuje jakousi bytostnou prapodstatu (v mnoha symbolikách) duševního dítěte ve své nahotě a kráse, ve škálách prostoupení duše utkané z čiré radosti a nezkaženosti, plnosti bytí, stromu s kořeny/pevným kmenem a otevřeně pnoucími větvemi beze strachu, procítěnosti na bázi nekonečného sousdílení v absolutním vnímání, které přesahuje dveře do nevědomí svého i jiných životů, prosta limitů své existence, ve skutečném projevu svého já - a právě proto synapticky vnímající smyslově, prazážitkově skrze tok neviditelné a nehmatatelné energie, v někonečné svobodě >vesmírného< bytí. Schematická symbolika matky/ženy/kreatora života a otce/muže/destruktora života v jing-jang podstatě, zrození a smrti, dne a noci ... v nekonečném koloběhu sil, které nás ovládají a vyrovnávají se. Zjednodušeně řečeno: mužský svět se vůči sobě vymezuje/bojuje/ničí život ve jménu přežití SVÉHO života (marsovský princip) - ženský svět sousdílí/pomáhá/tvoří ve jménu přežití VŠEOBECNĚ (venušin princip). Obojí obsahuje princip toho druhého. Obojí je nutné pro rovnováhu světa v magii prolínání či střetávání. Odnepaměti... P.S.: Nula v tomto filmu je pro mě právě tím, s čím Ana bojuje ve své karmě, řekněme. Potká ji situace, kdy se vědomě postaví tomuto "mužskému násilnému" světu (muž využívající-sexuálně, muž mocný a podmaňující, muž plodící smrt - rozpoutávajíc válku) ve vší své symbolické ďábelskosti (pozn.1). Ona sama se ovšem musí proměnit, ztratit v sobě onu nevinnost, vyzrát. Je to proměna bolestivá a drtivá. Po závěrečném "aktu", kdy je metaforický proměněn úvod filmu, prožije několik karmických smrtí, svou vlastní překoná. Tento moment je vztažen i k samotnému režisérovi - to i on svým způsobem "zabíjí" svou postavu. Kdo z tohoto boje vyvstane - přeživší - je ovšem otázka, kterou film na plátně končí a pokračuje v naší hlavě. --- Pozn.1: To, že je to právě USA, do kterého je zasazena Anina proměna - po ztrátě lásky, v odstřihnutí od svých i jiných (karmických) kořenů, ve vědomém utlumení svého vnímání (v touze po postavení se >realitě<), je pro mne vedlejší. Vnímám ji jako symbolickou kotvu příběhu ... Nicméně ztvárnění je to přímočaré a dechberoucí. --- Klobouk dolů!
Po svadbe (2006)
(Poezie zastavení (srdce)...) Něco v tom filmu je posvátné. Je to vepsáno do pohledu očí a zastavených obrazů. Nevyslovené žije v nás.
Následky lásky (2004)
(Poezie slepé cesty...) V poslední době vídám úžasné filmy na téma "vnitřní samota". (Nedávno např. Red Road). Sošně zakletý aristokratický bonviván, v jehož výrazu je tak těžké číst.... a jehož západ duše dává tušit na zašlou slávu a ozvěny velkoleposti (dovolím si malou odbočku - pevné zásady spojené s velkorysostí je něco, co mne na mužích nepřestane "brát" - takovou osobnost mi totiž evokuje postava Titta Di Girolama, když se mi rozkryje). Ne vždy se stane, že mlčící člověk vzbudí naši zvědavost a ne vždy se stane, že minimalistické vyprávění nedojede na dějovou úspornost. Nelze se domýšlet, nelze předpovídat - snad jen posledních pár minut dává tušit... Polovina filmu se totiž odehrává za zrcadlem duše... Mimořádný počin / pokud k Vám umí promluvit. P.S.: "V budoucnu nepodceňovat následky lásky!"