SoolenJV

Coeni tentokrát zřetelně pohádkoví a rozhodně nejlépe natočení. Stejně jako vždy s obrovským důrazem na detail, který dostává svůj nesmazatelný prostor i ve výrazně velkolepější výpravě. Herci jsou jako vždy excelentní, stejně tak Burwellova hudba, byť nepřekračuje standardy minulých filmů. Hodně dobrý film, zábavný, skvěle natočený, ale přeci jen preferuji u Coenů tu trochu vážnější tvář.

Jestli se mě někdo zeptá, jaký bych mu dal příklad postmoderního filmu, asi by to bylo tohle. Z mojí strany na poprvé těžce nedoceněný film, na podruhé zásah přímo na komoru (srdeční). Chaos noční Paříže, na začátku až otravná bláznivost, přeplácanost, absintová psychologie se nakonec mění ve film, kde emoce skutečně fungují. A ač je to celé kýč jak bič - díkybohu záměrný (což mi jaksi před lety nedošlo...), málokterý film skutečně působí tak intezivně ((C) uživatel Ilicka). A ještě ke všemu je to neuvěřitelná jízda, která v sobě obsáhne sedmdesát let fimového a divadelního muzikalu a minimálně posledních padesát let z dějin populární hudby.

Ještě před dvojfilmem Grindhouse natočili pánové Tarantino něco, co Grindhouse svým konceptem silně připomíná. Sice je celý film zaštítěn jménem Roberta Rodrigueze, ale je víc než jasné, z čí hlavy vyšla první polovina (typicky Tarantinovská - 5/5) a z čí polovina druhá (jasný Rodriguez 3/5). Mám raději tu první. Ta druhá má nadhled, humor, svižné tempo, ale je už spíš jen zábavná. Přidaná hodnota je spíše v té první, pohříchu poněkud kratší, půlce. Ale stejně patří Od soumraku do úsvitu k mým nejoblíbenějším filmům od Rodrigueze. Možná je to pro Tarantinův nezpochybnitelný vliv a nebo že si QT konečně zahrál šťavnatou a plnohodnotnou roli. A taky je to jediný film, kde snesu Clooneyho.

Ve své podstatě ztělesnění "čistého filmu". Annaud ukazuje, že je stále možné vyprávět jen obrazem a zároveň vyprávět srozumitelně a napínavě bez berliček ve formě mezititulků. Peter Greenaway, který byl před pár lety na PAFu v Olomouci nešťastný z toho, že film, místo aby byl vizuálním uměním, je uměním verbálním, by musel radostí skákat do stropu. Konečně pořádný pravěk - kam se hrabou adaptace Eduarda Štorcha.

Škoda závěrečné, šestiklipové, sebevykrádající série. Na konci už jasně docházejí nápady, originalita předchozích počinů vymizela kamsi do nenávratna - a to nejen pokud jde o klipy, typický Rammsteiní zvuk už se také nekoná. Vrcholem je pak nová verze Mein Hertz Brennt - ve chvíli, kdy kapela začne recyklovat svoje vlastní písně a ještě k nim točit nicneříkající klipy, je něco špatně.

Koncert z doby, kdy se Rammstein soustředili více na hudbu, než na opulentní show. Slavné ohňové efekty jsou zde spíše třešničkou na poctivě zahraném hudebním dortu.

I bratři Coeni se někdy utnou. Jakmile nemají nad scénářem úplnou kontrolu, výsledek nebývá úplně ideální. Jejich pokus o lehkonohou komedii, která není ani z poloviny tak vtipná, jak asi tvůrci chtěli, zachraňuje pár Coenovských momentů a místy docela povedené dialogy a detaily. Ale to bohužel nestačí. Nesrovnatelné s ostatními Coenovskými filmy, úlet, pokus, experiment, snaha vymanit se z vlastní zažité (a jediné funkční) formy. Nepovedené.

Film, který je promyšlený do takového detailu, do poslední tečky na scénáři, do poslední kapky krve v něm prolité. Sevřený příběh i jedinec (Barton) sevřený v malém, rozpadajícím se hotelovým pokojem, jediným únikem je hypnoticky dlouhá chodba, ovládaná dvojicí podivných portýrů. Studie tvůrčí krize, film o psaní, v němž je po většinu času jediným psaným textem první obraz neexistujícího filmu. Pečlivý obraz klasického hollywoodu. Lynchovské finále s krabicí neznámého obsahu. Coeni, co jste to vlastně natočili? Pozn. Repete nutné.

Nemocnice jsou pěkně děsivý místa. Ale po první sérii Království od von Triera mě do nějaké z nich někdo jen tak nedostane. Lars není tak extrémní jako v pozdějších opusech, ale na povrch už zřejmě prosakuje hra s divákem a jde-li to tak nazvat, tropení si legrace z něj. Patrné je to zejména v Trierových vstupech pod závěrečnými titulky. Království je pozoruhodnou žánrovou směskou. Každý z žánrů a nápadů je rozvinutý, žádný z nich není jen laciným odkazem či vsuvkou. Trier uměl a umí, o tom není sporu.

Komedie podle mého gusta - dějově sice úžasně jednoduchoučká, ale vzniklá s očividnou láskou. BB mají neuvěřitelný smysl pro dynamiku a při své ne zrovna typické délce pro komedii nenudí, nýbrž velmi pozvolna gradují až do grandiózního finále, na které ani zdaleka nedosahují ani dnešní filmy. Blues Brothers vznikli s úžasným nadšením a to přímo číší z každé scény. Belushi + Aykroyd - úžasná dvojice, herecky úsporná, ale oči z nich spustit nelze. Potěší řada hereckých štěků (zvlášť Steven Spielberg byl příjemným překvapením) a samozřejmě hudba. 100% film, ale (naštěstí) ne pro všechny.