MM11

Nevěděl jsem do čeho jdu... a pak to přišlo... bylo to neuvěřitelné. Ale na chladné televizní obrazovce...ejhle atmosféra odskočí o třetinu. Proto sledujte tento film v co nejlepších podmínkách, je na co koukat! Překýčovatělí děj a záplava nestydatě krásných záběrů musí polapit každého, kdo netrpí barvoslepostí. Geniální zpěvák Ewan McGregor má roli ve filmové historii jen za tenhle part. A vražedné tempo popírá logiku a veškeré konvence, což Vás buď znechutí či uchvátí. Opovažte se říct, že znechutí! Krásnější kýč neexistuje...

Tato pohádka ve mě vzbuzuje dva pocity - Smutný pohled na zničeného Vlastu Buriana a pak vzpomínku na okouzlující výpravu dnes nedosažitelnou. Což je hezký, ale určitě ne dílo mimořádného obdivu. Obdiv možná budí korektní se vyhnutí politickému ovzduší a neurážející přetransformování známé pohádky do jiných souvislostí. Ale ten Burian mi nedovolí se na to dívat....

Ideální na bolení hlavy, ani Becherovka nepomůže… Ivo Trajkov natočil asi vůbec nejabsurdnější počin devadesátých let. Nepochopím asi nikdy, co přesně chtěl říct, ale jisté znaky jsou čitelné. Pod mixem žánrů se skrývá parodie na westerny či gangsterky (s gore efekty!), prostředí se střídají podobně nerytmicky jako v moderních amerických parodiích a především zcela nerespektují jakýkoli koncept. Trajkov si pro legraci nahodil asi pět zápletek, jenže s nimi vůbec nehýbe a veškerý „posun“ souvisí s neustálým přeskupováním postav ve smyslu -> před minutou byl s tím, za minutu s nepřítelem, za další s nepřítelem nepřítele. Musel to být zábavný přístup během fáze natáčení, protože scénář evidentně NEBYL, jenže tak velký tvůrce debutující Trajkov není, aby tím zabavil dvě hodiny, a nekonečné zvraty ve stylu Lipského „Joea“ se neskutečně znechutí. Parodování klišé (romantických, hudebních manýr) je pak možná přesné, ale neuvěřitelně toporné. Často pro přehrávání herců (Rodenův pláč Trajkov žene až k nesnesení), často pro celkovou tvůrčí neschopnost. Přitom je filmu škoda. Kanárská spojka je místy silně sebereflexivní a ironická (přiznává, že je blbá...), když třeba poslíček z novinami vyvolává „Roden už nebude hrát s Trajkovem“ či když slyšíte zprávu o zdrcující kritice Kanárské spojky v televizi (!), vidíte možnosti. Navíc tento mladý tvůrce určitě není neznalý, výchozí záběr se točí kolem odkazů k Lawrencovi z Arábie a v jedné scéně je dokonce vtipně uvozen („To je Don Omar či Rudolph Valentino?“), přičemž Trajkov inscenuje jakoby němý záběr s velkým důvtipem. Snesitelné je i Kopeckého adorování Al Caponeho či slovenské vsuvky ve stylu „všetko má koreně u nás na Dunaji“. Jenže každá drobná perlička zapadá při vzpomínce na zbytek, v němž je Kopeckého a jiných matadorů málo, zatímco trapný Táborský s přehánějícím Rodenem dominují. Ke konci je to tak strašná křeč a trapnost (+ nechutnost za scénu u Nuseláku), že chuť na panáka Becherovky spolehlivě zapudí. Tak zpotvořený experiment se nevidí často, je to k nepochopení. Vzhledem k taktnímu mlčení by mě ani nepřekvapila kultovnost „spojky“ po letech. A pokud ne toto, tak Roden má v záloze podobně obskurní Massebu (nebo to bude Don Gio?), jak vidět, velké množství pochybných děl čeká na „objevení“. Připíjím na zdraví, budoucí fanoušci…!

Takový průměr, ukousání nudou nehrozí, ale ve výčtu obdobných filmů byste dosáhli solidního počtu. Schumacher si tentokrát ostudu neudělal, to však neznamená, že by Bad Company něco objevil. To totiž opravdu ne, pro Česko atraktivní nahození příběhu do zdejších reálií je nebývale podrobné a jen málo "znásilňující" (ti, co viděli xXx, ví své), na druhou stranu scénář poskládal stokrát vídané a herecké duo nevypadá dvakrát sehraně. Joel Schumacher je dobrý režisér, ale má prostě pech.

Vcelku solidní, on je to vlastně vynikající a okouzlující příběh pro malé i větší. Klasický děj nepostrádá prvky známých pohádek, k nim ale přidává i moderní útržky. Efekty jsou přijatelné (není to Matrix, ale koukat se na to dá). Randy Quaid je sice trochu nevýrazný, na druhou stranu dává možnost vyniknutí vedlejších postav, jež i přes svou bezejmenost nic nekazí. Kouskování na dva díly nezakryje televizní podstatu, ta však není po celý čas příliš vidět. Dobrá práce.

Převážně televizní režisér Bill Duke sice příliš "neujel", ale tak zbytečné pokračování aby člověk pohledal. To je taky hlavním jmenovatelem - zbytečnost. Scénář je naneštěstí plný klišé, přehrávání v některých vedlejších rolích je opravdu těžko uvěřitelné a jako celek to moc nedrží pohromadě. Viděl jsem i daleko horší pokračování, to však tvůrce příliš neomlouvá. Tenhle "Back in the Habit" se jednoduše neměl konat.

Průměrnou nezáživku nám předkládá do přijatelnější formy zručný režisér Emile Ardolino (ano, to je ten, co nechal Patricka Swayzeho "hříšně zatančit") a příjemná Whoopi Goldbergová v hlavní roli. Potenciál nosné linky je využit asi tak na 50%, což je docela škoda, samotný námět se dal využít i lépe. Stačilo přidat trochu víc černého humoru a mohli jsme se těšit s nadprůměru. Žánrové klišé jsou přítomny, ale to u takového žánru snad ani nelze kritizovat

Tomu bych nevěřil... On hraje, Stallone hraje a zatraceně dobře. Takový trochu drzý remake francouzské klasiky vypadal na průser kategorie nejvyšší, ale tak to vůbec není. Překvapivě je děj svižný, plný nevtíravých narážek a předně parádních herců. I ty nejmenší postavy uchovávají ve svém nitru jiskru, což je překvapení zvlášť u Sylvestera v titulní roli, který pověstnou kreací už mnohokrát atmosféru zhatil. Tady ne a režisér kultovních klipů Michaela Jacksona si s nelehkým úkolem poradil solidně.

Mezi kritikou i obecenstvem nečekaně silné reakce, a proto se sluší nechápavě zeptat - Proč? Nuže, Stephen Daldry použil v Hodinách velice oblíbenou složku více dějových rovin spojených morálním apelem, což objevil už David Griffith ve své Intoleranci. Ale to by k devíti Oscarovým nominacím uričtě nestačilo, ten film je mnohem víc. Hodiny = tři perfektní herečky v barvitém a inteligentním scénáři a decentním zpracování, plném detailů a s krásnou hudbou. Jestli je nějaký film umělecky i komerčně v rovnováze, jsou to právě Hodiny.

Robin Williams a jeho komediální zápřahy mně nejednou nutí odvracet zrak od obrazovky, ale doopravdy bych nečekal, že nejhůře využije Williamsovo pitvoření právě slovutný Coppola. V Jackovi je potřeba si ujasnit žánr a motivaci. O komedii se nejedná (pokud se občas zasmějete, cítíte se takřka provinile) a tím se dostáváme k motivaci. Jack měl nesporně zajímavý nápad poukázat na sociální problematiku, ale dramatická rovina plná Williamse utrženého ze řetězu je příliš složité sousto. Navíc bez kvalitních ingrediencí.