Remedy

V podstatě brilantně zvládnutá žánrovka, která neskrývá svou osobitost a která se svou místy bezútěšnou atmosférou lehce přibližuje poetice Davida Finchera. Nakonec zůstane někde na půli cesty k dekonstrukci kriminálního thrilleru, přičemž highlightem je silvestrovský opening a největší devízou ústřední herecké duo podpořené netriviálním scénářem v nadstandardním režijním podání. Sice to pořád nestačí na špičku žánru, ale tentokrát už moc nechybělo. [80%]

Opojné, zvláštně atmosférické a v rámci žánru "epické" v té nejlepší možné podobě. Jen u mála seriálů/filmů na podobné téma jsem měl pocit, že bych dokázal až takhle pochopit a procítit emoce hlavních postav. Je dojemné a zároveň mnohdy bolestivé sledovat, jak jsme si povětšinou sami sobě největšími nepřáteli. Samotné vyprávění je ve svém tvůrčím podání téměř bezchybné od vynikajícího záběrování přes velmi pečlivě zvolený soundtrack, lidsky a zcela uvěřitelně působící ústřední dvojici až (na daný žánr) k místy elektrizující atmosféře, ve které hořce a (bez)nadějně plynou osudy obou hlavních charakterů. Kdyby to vzniklo před deseti lety, tak bych napsal, že to je dost "emo", ale takhle je to spíš "jen" mimořádně sugestivní výpověď o současné mladé generaci, kdy se "normální lidi" dají dohromady, poté se rozejdou, pak se dají zase dohromady a do toho řeší stovky dalších (ne)podstatných problémů ohledně vlastního sociálního obrazu či podobných radostí dnešní doby. [90%]

Jeden z nejvýbušnějších a nejšílenějších sequelů, co kdy vznikly. Pokud přistoupíte na Bayovu hru a dokážete se na to dívat s královskou porcí nadhledu, nemůžete být ve výsledku zklamáni. A taky jeden příklad za všechny, kdy jsem zhlédnutí odkládal v důsledku pohoršených reakcí z mého diváckého okolí. A špatně jsem to vyhodnotil, protože jsem si to na UHD až zvrhle užíval. Brutální, bizarní, místy až nevkusná blockbusterová šílenost, ve který šukaj krysy na misionáře a kde se Martin Lawrence libově sjede (a ještě omylem, chudák) dvěma tabletama extáze. Trochu se za sebe stydím, ale jinak než na plnej počet zkrátka nemůžu. [85%]

Výstavní béčko s uhrančivým ústředním hrdinou, kde všechno odsýpá jak švýcarské hodinky a kde není nouze o překvapivě intenzivní scény. Absence nějakých širších ambicí mi byla notně sympatická, celé je to vlastně takové "antibourneovské" a v první polovině to velmi důmyslně vytěžuje koncept, kdy "něco zkrátka nebude úplně v pořádku". Taková ta jednohubka, která dost chutná a kterých věru mnoho není. [70%]

Svěží seriálový vítr ze Španěl, který v sobě tím nejlepším možným způsobem kombinuje již dávno viděné a odzkoušené (připomene se 8 MM, Temný případ, ale i klasické "detektivní schéma" jako od Agathy Christie). Je to plné zvratů, má to vychytralé postavy a u těch představovaček na začátku každého dílu jsem si chrochtal blahem. Konspirační linka plus osobní antipatie mezi jednotlivými postavami dodávají celému vyprávění parádní šťávu. Jedna z nejlepších TV minisérií, které za poslední dobu vznikly. Oriol Paulo je neskutečný talent, což předvedl již ve svých předchozích filmech a pro mě jakožto jeho velkého fanouška je tahle ucelená série splněným vlhkým snem. [85%]

Takové 3* na hraně. Rozhodně to velmi důmyslně v prvních dvou třetinách buduje atmosféru, jenže jakmile vše začne gradovat, tak se dostaví ten nejočekávanější generický zvrat, co vás napadne. Formálně úsporné, leč s výborným castingem a nádherně kousavým soundtrackem podané sociální drama, které ne úplně hloupě rozvíjí téma kulturních rozdílů. [60%]

Hutná konverzačka s těžkotonážním příběhem, který s přibývající stopáží brutálně utahuje šrouby. Cate Blanchett je se svým performance geniální despotické umělkyně natolik přesvědčivá, až z toho v některých pasážích opravdu nepříjemně mrazí. Mrazivá a odtažitá je i formální stránka celého filmu včetně samotného způsobu vyprávění, kdy podání Todda Fielda v podstatě nedává moc šancí nějakým způsobem proniknout do psychiky hlavní postavy. Lze ji přinejmenším chápat, s nějakou hlubší mírou empatie je to o poznání složitější. Důležitou stránkou pro celý příběh je také výrazný symbolismus a mnohdy velmi náhle a nečekaně nepříjemné situace, kterým je ústřední hrdinka vystavována. Tár je divácky dost nepříjemný portrét člověka, který z absolutního vrcholu postupně padá níž a níž a vlastně s tím nic moc nemůže udělat. Některé linie tu zůstávají zcela záměrně nedořešené, což na konci vede ještě k většímu prohloubení pocitu nejistoty a nejednoznačnosti. Lydii je pak stejně těžké odsoudit jako s ní výrazněji sympatizovat. Ten největší direkt pak není uštědřen směrem k dnešní hyperkorektní #metoo době, protože největší facku nakonec dostane divák, potažmo konzument mainstreamových médií a sociálních sítí. Ve všech těch postfaktických významech a faktických motivech různých zájmových skupin je totiž takřka nemožné se vyznat. V něčem mi Lydia Tár připomněla Daniela Plainviewa, navíc tady se na pódiu jede taky až na krev. Burácivě znepokojivé tóny Hildur Guðnadóttir pak ještě umocňují syrovost i surovost celého příběhu. Kino nutné a ta skladba v závěrečných titulcích je naprosto epická. Jeden z filmů roku. [85%]

Účastníci zájezdu v bizarní vizi mladého Cronenberga, který se nejen potatil, ale i dost inspiroval poetikou a vizuálním stylem Nicolase Windinga Refna. V podstatě je to extrémní verze body hororu, ve které není nouze o intenzivní psychedelické scény a surrealistické výlevy. Podivně perverzní a provokativní podívaná, která je nejzajímavější do okamžiku odhalení pointy. Pak už je to jeden velký guláš, ovšem Alexander Skarsgård a Mia Goth jsou parádní. [55%]

Důstojná variace na vynikající Bídníky od Ladje Lyho, která opět servíruje nekompromisní pohled na oddělené lokality v současné Francii a která je noční můrou pro každého obhájce sluníčkové imigrační politiky. Je možné to hodnotit vlastně dost zjednodušeně a dívat se na to jako na demonstraci osobní statečnosti tří řadových poldů, kteří se (ne)mohou vždy spolehnout na podporu svého vedení. Politická rovina je tu samozřejmě hodně důležitá a vlastně i nejvíc depresivní, protože každý úspěch musí nakonec někdo odsrat. [70%]

Příliš mnoho prvotřídních herců v působivé retroatmosféře, kde je celkový styl filmu snad 100x zajímavější než samotný příběh. Rozhodně tím nechci říct, že by bylo samo o sobě špatné mít ve filmu tolik hereckých es, jenže taky musíte umět využít jejich potenciál a podpořit to alespoň elementárně celistvým scénářem. David O. Russell formálně i narativně navazuje na předchozí Špinavý trik, ovšem tentokrát je to už opravdu jen otravná nastavovaná kaše, které ten rádoby satirický a místy až sebeparodický přístup spíš jen škodí. A ty neustálé dějové odbočky a podzápletky se fakt skoro nedaly vydržet. Typická ukázka stavu, kdy se jinak originální a zajímavý tvůrce chytil do vlastní pasti. [45%]