sulimo

Whau. Jsem překvapena asi jako většina zdejších uživatelů (tím rozumnějte normálních), že z toho šlo vytřískat takovou "kvalitu" , až jsem tomu schopna nedát odpad! Ovšem to ještě neznamená, že to je film dobrý, a tedy, že by to tu mělo mít onu červenou barvu, co to tu teď nepochopitelně má. Tož tak. Ale jsem fakt upřímně v šoku, že mě to neštvalo tolik, jako předchozí díly a mohu tak za sebe říct, že je to koukatelné, a to navzdory i nadále přetrvávajícímu pocitu, žejsem pořád víc chlap, než nějakej Pattinson, což je prostě špatně.

Striptýzem vlastního charakteru k vysněné práci? Jde to, ovšem na to musíte mít koule, a to dost možná doslova. Až na pár částí, které pravděpodobně vadily jen mé osobě, se vlastně jedná o dokonalou konverzační záležitost, která je tak intenzivně znepokojující, že vás nepustí od začátku do konce ani na záchod, nehledě na to, že jste vypili dva litry čaje a praská vám močák....to jen tak pro představu, že to moje fyzické utrpení fakt stálo za to jejich psychické utrpení. Skvostné a myslim, doufám, že i nezapomenutelné, alespoň v mém případě.

Když máte příběh se zápletkou, kterou dokážate převyprávět během jediný minuty, tak vám pak nezbývá nic jiného, než zbytek dějově prázdého filmu vyplnit totálně blbejma a zbytečnejma kecama a pak v návalu nepochopitelného kreténismu, naivity a asi i důsledků nedávno p(r)odělané lobotomie očekávát, že se to někomu bude líbit. Fakt nebude. Tolik k postoji tvůrců a vlastně i herců, kteří zjevně neměli soudnost na to, aby z projektu vycouvali po první přečtené větě ze scénáře, který by byl užitečný asi jen jako topivo. Mimochodem, nikdy bych nevěřila, že někdo dokáže natočit film, který mě donutí, byť na krátkou dobu (než si spravim chuť dávkou Ajťáků), nesnášet Ayoadea, no, zjevně to je možný.

Perfect.....a Max Richter je Bůh..... pro ty z Vás, kdo jste na to ještě nepřišli.

Asi nejlepší, co o tomhle filmu můžu napsat je to, že je to příliš dobré na to, aby to byl "odpad!".

Salvador mě stejně jako kdysi mladá slečna Sophie Scholl upozornil na to, že jsem v jejich věku nebojovala nikdy za nic, že se mám jak prase v žitě, a že se za to mocně stydim a zároveň pociťuji pořádnou úlevu. Salvador (Puig Atich) je film dobrý, dokonce hodně dobrý a na konci (který trvá půlku filmu) tak strašně emoce ždímající, až to je k nevydržení. Nicméně osobně bych daleko víc ocenila, kdyby ten konec, co nebere konce zkrátili a místo toho se pozornost tvůrce soustředila na období protifrankistické činnosti hlavního hrdiny. Takhle mi tam občas chybělo pochopení pro to, co Salvador dělá, respektive co ho k tomu všemu vedlo. Ten vzdor, z né tak uplně jasných důvodů je navíc strašně smrsklý kvůli pozornosti, která je věnována milostnému a rodinnému životu nebo třeba hraní basketu s dozorcem. Osobně bych spíš ten poměr jednotlivých částí příběhu ocenila, kdyby byl naopak. Nicméně i tak se jedná o dost povedenou záležistost, sice mihla být lepší, to ovšem nemění nic na faktu, že na tuhle záležitost nezapomenete a rozhodně ne pak na osobu Salvadora, a o to šlo.

Velmi nedoceněný (u diváků) a velmi důležitý, kombinace, která u tohoto druhu filmu není zas tak vzácná, bohužel. A já bych se teď nejraději zastřelila, neboť jsem právě zjistila, že jsem přesně před rokem Stephena Gaghana (s celou jeho rodinou) obsluhovala v jednom klubu na Long Islandu a nevzala jsem si od něho autogram (páč jsem ho jak největší kretén na světě nepoznala), a co hůř, jako studentka politologie jsem na podobný téma psala bakalářku, kdybych mohla, zastřelila bych se teď dvakrát za sebou.

Až někde najdu dolní čelist, která mi odpadla z oné závratné míry nepochopení pro zdejší vysoké hodnocení čehosi, co považuji za nejtrapnější, nejzbytečnější a zjevně i za nejnadhodnocenější spatlaninu posledních let, tak sem napíšu rozsáhlejší komentář, jelikož takhle by mě za frekventovanost sprostého výraziva v případném komentáři asi vyrazili z csfd (nutno dodat, že vzhledem k míře negativních pocitů ze zdejšího hodnocení, by mi to žíly fakt netrhalo).

Na to, že jsem místy měla pocit, že mi ze zženštilosti Bootha narostou časem koule, pro nevyhnutelný pocit, že jsem víc chlap než kdy on bude, a že herečka, co hrála Estellu, nejen, že byla přitažlivá asi jako moje osoba, kdyby jí ty koule fakt narostly, ale zároveň působila spíše jako Pipova matka než případná nevěsta, tak se jedná o povedenou adaptaci Dickense. Nicméně první půlka jasně válcuje tu druhou, která spíš působí jako nutnost, aby to vůbec nějak skončilo. Ale to je asi nevyhnutelný pocit, když máte u hlavních dospělých hrdinů velký problém odhadnout, kdo je tady chlap, kdo matka a případně, koho mám podle tvůrců považovat za přitažlivou ženu. Nicméně i tak se jedná o dost povedenou záležitost.

Aneb jak oběhnout všechna historická místa v Moskvě během 89 minut, být to o deset minut delší, filmařům by došly neokoukané kulisy takřka neexistujícího historického centra města. (a to je tak jediná slušně napsaná věta z případného komentáře k tomuto filmu, což hovoří samo za sebe).