erased

Let the past die. Kill it, if you have to. řekl Rian Johnson a dostal od fanoušků přes prsty. Abrams dostal za úkol napáchanou "škodu" odčinit, a se slovy We’ve passed on all we know. A thousand generations live in you now. zavírá trilogii stejně jako ji začal. Trilogii velkolepou, zábavnou, nostalgickou, řemeslně prvotřídní, ale úplně, úplně zbytečnou. A příslib prvního zajímavého záporáka v blockbusteru zůstal znovu nevyužitý. Víc než Disney a Abramsovi to ale dávám za zlé fandomu. Jsme spokojení s tím, co jsme si vyhulákali?

I když se nepovažuju za braveheartového šílence (kterých ve svém okolí znám na svůj vkus až příliš), film si své hodnocení rozhodně zaslouží. Dojemné scény, stateční hrdinové, slizcí záporáci, láska a boj za svobodu - to vše člověka udrží u obrazovky jako přikovaného.

Komedie to sice není, pár vtípků se najde skoro v každém filmu. Jenže on se nikdo vlastně o nějaké vtipy ani nesnaží a ve svých přepálených dvou hodinách je Internship spíš jednoduchý a pohodovým filmem na odpočinutí a jako takový se dá bez problémů překousnout. Samozřejmě i to závisí na tom, jak moc (ne)má kdo rád ústřední dvojici. Kromě nich a jakž takž zajímavého prostředí Googlu totiž film nemá co nabídnout, a pokud ano, není to nic, co by už nebylo viděno v desítkách povedenějších kousků. Ale přestože jsem se u něj bavil, nakonec jsou s přehledem nejlepší závěrečné titulky. "So how's the Snitch's ball supposed to dangle?"

Cílová demografie Sešívačů je jasná - nechybí zde totiž jediná položka z checklistu "jak natočit seriál pro náctileté nerdy". Své místo si tady proto našla trošku šáhlá, ale hodně sexy hlavní postava v neoprenu za dvě babky, její energická, ale ještě více sexy spolubydlící, roztomilý geek s doslova zlomeným srdcem, exot, který uloví nejlepší kost v okolí, řešení mysteriózní minulosti a zachraňování rodin pomocí tajného vládního experimentu ve startrekovském/stargatovském doupěti, kterému nechybí správně iluminátský nádech, a chybět samozřejmě nemůžou ani romance a sentimentální blafy. Obyčejně (rozuměj v produkci CW) si u takto hloupých seriálů rád masíruju ego a výborně se u nich bavím na účet štábu, ale v tomto případě je průhlednost tvůrčího záměru až urážející. První sérii jsem si ale i tak poctivě protrpěl.

Právě tímto filmem kdysi začala má úchylka na britský humor. Pozdější srovnání s geniální knižní předlohou sice ustál jen těsně, výtky k nepřesnostem a změnám jsou rozhodně na místě, ale kvality zde bez problémů smažou jakékoli zápory. Vedle předlohy celý film vede hlavně geniální obsazení. Martin Freeman se pro roli čajem posedlého anglického everymana Arthura narodil, Mos Def je sice úplně jiný, než v originále ale zároveň minimálně o 100% lepší, Zaphod mu i se svou volební písničkou zdatně sekunduje, Marvin ve spolupráci Alana Rickmana a Warwicka Davise vytvořil pravděpodobně nejlepšího robota v historii filmu a nakonec i ta americky romantická stránka celého filmu, Zooey a její Trillian, do filmu celkově zapadá bez větších problémů. Zmínit se zde samozřejmě nedají všichni, Stopařův průvodce je s ohledem na casting daleko před jakoukoli konkurencí. I vizuální stylizace a myšlenka celkově se svou parodickou moderností do puntíku drží duchu předlohy. Je tak škoda, že Adamsova práce nezapadá do středního proudu a neúspěch byl Průvodci od začátku souzen, další díly by si totiž zfilmování zasloužili také.

Nikdy jsem nechtěl být tím člověkem, který komentář ke každé adaptaci knižní předlohy začne něčím ve smyslu "kniha je lepší". Jenže co jiného napsat u filmu, který osekává svou předlohu na nejhrubší základ a je pouze zkratkovitou, stoicky klidnou a nadsazenou veselohrou namísto absurdní forrestogumpovské cesty historií naplněné těmi nejabsurdnějšími explozivně kořalkovými historkami vyprávěné na pozadí ještě absurdnějšího smrtonosného úprku dvou seschlých páprdů před zákonem. Ten zlomek historických pamětí, na které se přece jen dostane je bohudík skvělý, ale nemůžu se zbavit pocitu, že od nejdražšího švédského filmu jsem čekal mnohem, ale MNOHEM víc. K vzteku je chybějící cesta přes Čínu, Himálaje a Írán, osekaná anekdota z Vladivostoku, a nejvíc asi zamrzí úplné vynechání kontroverzní Koreje, zkorumpované Bali a přitroublé Francie. I tyto nedostatky ale blednou vedle jednoznačně zmrvených událostí v současnosti, které postrádají vše, co z knihy dělalo tak příjemné počtení: absurditu, vtip i celkovou lehkost. Tedy téměř vše, Soňa bohudík nechybí. Ale do píči zkurvený, cenzuru Krásky filmu nemíním odpustit. Vzhledem k předloze je jasné, že je filmový Stařík trestuhodně promarněnou příležitostí, nicméně při odhlédnutí od ní jde pořád o příjemný, pohodový film. No budiž kurva.

Ačkoli má logika událostí dramatizující události kolem dvojího života Jacka Parsonse často víc děr než ementál, je docela jasné že tvůrcům jde většinou v první řadě jen a pouze o efekt. A v této snaze se jim daří nadmíru, každá epizoda uvede alespoň jednu úchvatnou a pamětihodnou scénu. A závěry obou dosavadních sérií je korunují.

Někdo by mohl namítat, že to je pouze velká nervy drásající groteska, ale naproti tomu zde přes slabší příběh nechybí napětí a atmosféra nesrovnatelná s jakýmkoli soudobým filmem noir. A protože mi ono groteskní, jakoby němé chování herců ani při nejmenším nevadí, nemá pro mne tento film daleko od absolutního hodnocení. A i to se možná časem změní.

Byl mi slibován film roku vynikající dokonalými hereckými výkony, precizní režií a nespolehlivým vyprávěním. Ani jednoho se mi však nedostalo v takové míře, v jakou jsem doufal. První dva body spolu souvisí, a to proto, že postavy jsou sice zahrané dokonale - Ben Affleck je v roli pitomého hezouna přesvědčivější, než kdy jindy, a na božské Rosamund Pike je hned od první scény něco tak nějak v nepořádku - jenže Fincher film pojal tak odosobněně a nelidsky, že se tyto postavy jeví, jako bezchybně vytepané sochy, a jako takové postrádají jedinou špetku života, a tedy i uvěřitelnosti. A to i přesto, že jsem omylem k filmu přistupoval jako k dílu natočenému podle skutečných událostí, nikoliv podle smyšleného knižního bestselleru. I poslední bod pak jen mírou zaostává za očekáváním, ale vzhledem k tomu, jak je i při komplikovanosti vyprávění celý film bezezbytku přehledný, trochu mi to omezené využití meta-narace připadá jako promrhaná příležitost na hrátky s divákem a jeho očekáváními, které si vždy tak užívám. Přestože tak byl tento příběh zvráceného manželství očima nezúčastněného detektiva, eventuálně televizního diváka, stejně zábavný a chytlavý, jako ty nejlepší Fincherovy filmy, chyběla mi v něm kvůli té chladnosti a odstupu ona dávno ztracená poutavá hra na efekt a hloubka postav jeho starších filmů. I Reznorova hudba mě znovu naprosto minula, takže nemalou vinu na rozčarování z Fincherových posledních filmů dávám jemu. A co se týče životních mouder a témat, kterých se má autorka dotýkat, do těch asi budu muset dorůst, protože kromě explicitně vyřčené hlavní pointy jsem nepochytil ani fň.

Doslova emoční atomovka - The Missing dokáže svou atmosférou dokonale vtáhnout nepřipraveného diváka do té snad nejhorší noční můry, která přímo děsí svou obyčejností. Spolu s tím, jak se Tony Hughes stále víc oddává posedlosti po pravdě i mě každá další epizoda vtahovala hlouběji a hlouběji do toho lidsky srdcervoucího thrilleru. Přitom se mu podařilo do ve výsledku smutně jednoduché zápletky ladně zamotat osudy dalších lidí, které běsnící Tony ovlivní, změní nebo ukončí, stejně jako jedna autonehoda změnila ten jeho. A jsou to právě tato malá lidská dramata, která pravidelně při závěrečných přiznáních přímo pumpují emoce, třebaže nemají s případem ztraceného dítěte nic společného. Podobně jako se to loni podařilo ITV s Broadchurch, BBC teď přichází s kriminálkou vynikající po všech ohledech, kde má každá rozehraná příběhová linka své místo v budování atmosféry bezvýchodné deprese, přičemž navíc vyprávěním v různých časových rovinách prohlubuje vztah k jednotlivým postavám až do nevídané úrovně empatie. Nicméně je to James Nesbitt, kdo si krade každý záběr pro sebe, a poté, co nakonec v závěru zlomí i tu poslední pozitivní naději, kterou by snad seriál mohl vzbuzovat, mě zcela míjí důvod, proč se na rozdíl od své seriálové manželky nedočkal nominace na Zlatý Glóbus. Perhaps it's better simply to let go, not to dwell on the choices we have made - whether we should have gone this way or another. Instead we should always go forward and try not to get trapped in the past.