erased

Tak trochu filmová hra s divákem na kočku a myš. Ani mi tolik nevadí ty nevyslovené, ale nakonec zpravidla patrné motivace postav, ale těch pozornost odvádějících slepých konců tady bylo prostě příliš na to, aby mi při závěrečných titulcích film vyrazil dech tím, jak v něm každý detail dává smysl (nasnadě je srovnání s podobně odtažitým, avšak v tomto ohledu dotaženějším Tinker Tailor Soldier Spy). Průběh Güntherova případu je až příliš nezáživný na to, abych se přes takovou hru přenesl. Kupodivu pro mě navíc Nejhledanějšího muže netáhl nejvíc samotný Hoffman, který si pro sebe krade většinu prostoru před kamerou, nýbrž ženské postavy, jejichž charaktery pro mě byla kvůli minimu sdělených informací o to větší radost luštit. Samotný závěr je nicméně prakticky bezchybný, já bych ho jen raději viděl ukončený o deset vteřin dříve za těch jemných tónů piána.

Nezkušená romance jednoho sociopata s krásnými obrazy a líbezným hlasem. Uvěřitelnost toho malého dramatu, kolem kterého se většina filmu točí sice podkopává Morriconova přehnaně afektovaná hudba, takže vztah dvou pokřivených duší někde působí až příliš nuceně, vzhledem k výslednému vyznění však dává i takhle smysl. Celkově totiž Nejvyšší nabídka vypadá spíše jako citlivě natočený dobový film a já to Virgilovi stejně jako už tolika literárním hrdinům před ním tolik přál. On, oni i já jsme dostali takovou hromadu náznaků, jenže ve chvíli, kdy jde o princezny ve věži, asi jsme všichni byli ty dvě svižně ubíhající hodiny až příliš naivní na to, abychom tušili, jak to s nimi opravdu je. Dlouho mi nikoho nebylo tak líto.

Wright se po šesti letech vrátil k fanouškům Cornetta a výsledek působí stejně jako když se po letech znovu sešli hrdinové filmu. Nebo kdokoli, kdo se dlouho neviděl. Euforii z toho, koho zase po dlouhé době vidíme pohromadě během prvních pár kousků rychle vystřídají nepovedené žerty, nucený smích nebo nepříjemné ticho. Ti lidi už nejsou co bývali. Byla s něma přece větší sranda. Pak se ale nějakým způsobem dostaneme do toho alkoholového bodu G a zábava konečně začne. To, co se děje mezi touto chvílí a nesnesitelnou ranní kocovinou se nedá popsat jinak, než jako jeden z nejlepších zážitků v životě. Jenže ráno si uvědomíme, že už jsme přece jenom každý někde jinde. Akce s Dr. Inks, akce s Blue Inks, a především pětice rozmanitých a hlavně povedených týpků - přesně takhle jsme si ten návrat do minulých let představovali. Je sice škoda té rozpačité první třetiny, ale vše co přijde po ní je tím klenotem, na který se vyplatilo čekat. Režisér nám ještě jednou a naposledy předvedl, jak se dělá anglický humor, stejně jako se Gary ještě jednou a naposledy vrátil do mladých let. Takže boo-boo Cornetto. "To err is human, so... err..."

Stejně jako u Long Way Down platí, že už to není ta nadšená jízda jako originál, vymakaná produkce tuto výtku ale docela vyvažuje. Snad jen ten trochu wtf pimp my bus díl si mohl David odpustit, a trochu zamrzí i to, že se už skoro úplně zapomnělo na věrného kameramana Claudia. Naopak potěšilo hraní si na eko-friendly pojetí a (hlavně oproti Africe) nečekaný prostor pro všechny projeté jihoamerické země. Nejlepší moment série je ale nakonec bez motorek.

Zvláštní kombinace krimithrilleru s romantickou komedií. Villanelle je díky svému šarmu, pronikavé inteligenci, naprosté absenci empatie a zároveň sentimentalitě jednou z nejděsivějších postav, které si ve filmu pamatuju. Samotná Eve a zbytek postav jí pak jednoznačně hrají druhé housle, což bohužel platí i o scénáři, který je mimo romantickou hru na kočku a myš k uzoufání přímočarý a předvídatelný. Kvůli Jodie Comer je ale Killing Eve povinností fanouška zajímavých záporáků.

Na první pohled skvěle uvozená ale tuctová, průhledná a nijak zvlášť zábavná kriminálka, které kraluje majestátní Ray Liotta. Jak výborně zpracované finále, tak i jeho samotný šokující závěr s (ne)příjemně otevřeným koncem však povyšují celý film o třídu výš. A to ani nemluvím o skvělém využití flashbacků a osobních problémů hlavního hrdiny.

Tak takhle to teda chodí! Poučen, vzdělán, emocinálně naplněn a o pár litrů slz lehčí sleduju titulky k filmu, který něco vypovídá o životě, láskách, bojích a umírání mladých. Umíráním zhrzená, sečtělá a hyperinteligentní shemale... ehm Shailene... si našla svého prince Jasoně, který možná není žádný model, ale je od prvního pohledu posedlý, takže má srdce na správném místě. Taky je to čistě náhodou milionář, srší vtipem, životními moudry, ale rozhodně není dokonalý. Má přece všechny ty malé roztomilé chybky, které z něj dělají člověka! V jejím velehumánním a uvědomělém odmítání jakékoli romance ji naštěstí podporujou i na kokainu ujíždějící rozeskotačení rodiče a když už si jí teda konečně koupí výletem do Evropy, je to jasná láska na celý život. Ne. Teď už vážně. Nevzpomenu si na jediný film, který by rámovaly silácké blafy o jeho odlišnosti od jiných zamilovaných příběhů, načež by pak do puntíku plnil všechny klišovité náctileté představy o romantice a ještě z nich bez špetky bázně udělal vyloženě kýčovité melodrama (ok, Kodaline a M83 potěšili i mě). Nutno dodat, že vše zmíněné mě začalo vytáčet už v prvních minutách a čím křečovitěji se o to film snažil, tím víc pohřbíval šanci na jakékoli zapůsobení na mé city. Zkouškou jsem tedy neprošel a asi jsem emocionální mrtvola. Za ten ústřední motiv a světonázor by pak autor zasloužil kastraci, mentální klystýr a zbytek života ve společnosti S. Meyerové a J.K. Rowlingové. Vedle té trošky hudby nakonec ještě musím vyzdvihnout postavu ironizujícího básníka, kterou si zahrál Willem Dafoe - jedinou reálně působící, sympatickou a inteligentní postavu v celém filmu.

Stáhl jsem, viděl jsem, zapomněl jsem. Obyčejně u filmů takového kádru lituju, že jsem je v kině prošvihl, ale dnes ne. Nechtěl bych sice nejspíš po prodavačce lístků vrátit drobný, bavil jsem se totiž celý ty tři hodiny a to už nejspíš o něčem svědčí. Ale víc nic. Výborný předchůdce a úvodní hodinka totiž slibují něco, na co nemají buď superhrdinské filmy, nebo Nolan (a protože Watchmen, je jasné kde je zakopanej netopýr). Přes všechny ty výbuchy a pateticky srdceryvné řeči, přes tucty rozjetých motivů a kvanta kýčových scén, přes všechny zbytečné Robiny a Kočky, dokonce i přes relativně zajímavého, ale naprosto PRÁZDNÉHO padoucha, přes to všechno zbyl jediný opravdu pozitivní dojem pouze z toho, že se ve filmu ten chraplající gejoš v gumovym obleku s všeobjímajícím výrazem Kristen Stewart vlastně sotva mihne, a že když už tam je, dostává při skvělých pěstních soubojích na papulu. Korunu vší té příběhové hrůze pak nasazuje návrat mindžů z komického prvního dílu. Nolan se tak snažil zavděčit se všem, že je výsledek prostě jenom zábavná, bezduchá a PRÁZDNÁ slátanina ničeho a všeho. Nakonec tedy hláška, která sice vystihuje komiksáky celkově, ale v tomto případě je její trefnost jedinečně hořkým zklamáním: "He's as dumb as he dresses."

Ani těžce nezvládnutý poměr mezi autentickým sledováním bratrů ve zbrani, ne-až-tak autentickou akcí a naprosto přepáleným klišé a nacionalistickým patosem mě od Lone Survivor neodradil, a nakonec jsem si div nepustil americkou hymnu. S ničím ze zmíněného bych neměl problém jednotlivě, a nějakým způsobem se mi přes časté mhouření očí podařilo přenést i přes tento podivný mišmaš a vlastně si film užívat. Své si na tom jistě nese obsazení, to ale neznamená, že třeba právě povedená, ale nemístná post-rocková hudba pravidelně nenačínala veškeré přešlapy, kterých se Berg dopustil při pokusech o vyvolání emocí, že by ještě povedenější zběsilá akce s neprůstřelnými tuleni v tom reálně se tvářícím prostředí nepůsobila rušivě, a už vůbec ne, že by se dal odpustit jednoznačně černobílý pohled na bojující strany.

První série přišla s perfektní premisou, kterou se nepodařilo pořádně vyždímat, a exceluje vlastně jen tam, kde se dovídáme o náhodných epizodách z fungování nebeské korporace. A samozřejmě tam, kde se objeví duo Buscemi / Soni. Naproti tomu, ačkoliv už druhá série nemá nic společného s titulní premisou a blíž než k souvislé TV komedi mái k sérii náhodných SNL skečů, v tomto formátu dokáže tématu využít zvoleného tématu a parodování mnohem víc. Vůbec se tedy nebudu zlobit, pokud tato skvadra bude dál pokračovat i v dalších nesouvislých ale stejně švihlých sériích. Also, my therapist prescribed me a potion that's got me low-key kinda faded.