erased

Co dnešnímu člověku dokáže říct příběh ruské smetánky o ničivé i povznášející síle lásky? Moc ne, doba i společnost jsou naprosto cizí, a i ta myšlenka čistého života na venkově je, ač krásná, naivní a v podstatě překonaná. Scénárista Tom Stoppard ale přesto očividně má co říct, a právě zasazení příběhu do dechberoucích divadelních kulis příběhu dávají nejvíc. Ne, že by ústřední filmová trojice byla zbytečná, avšak kromě nádherné bálové scény mezi nimi prostě nejde cítit to jiskření. Karenina sice září, stejně tak i Karenin, ale chemie mezi mladými milenci příliš nefunguje a chvílemi jejich vztah vypadá spíše jako střídavá posedlost. Že je výsledek vlastně hlavně kýčovitým melodramatem mi však ani trochu nevadí a to právě proto, že zápletku originálně ukazuje jako pouhou šarádu. Zvolené formě nádherné obrázky a ještě lepší hudba jenom prospívají.

Několik dnů i nocí se bezradně snažím vtisknout Annette jakýkoliv smysl. Vždyť je to přece dílo nějakého evropského arthousu, které se dost zjevně nepodvoluje muzikálovým konvencím! Ten úvod přece nemohl být jen prázdným videoklipovým štěknutím. Jasně, že nic na první pohled tak banálního až prostého dnes už nikdo nemůže natočit. Nebo ano? Odpovědí nakonec budiž krajně nesrozumitelný ale dokonale výstižný komentář Dionýsa. Za sebe můžu dodat jen to, že pokud jsem nestrávil muzikál ani v této de- a re-konstruované podobě, nezbývá mi než nad žánrem definitivně zlomit hůl.

Apocalyptica je pro mě jakýmsi kultem instrumentální muziky. Živě jsem tyto finské cellisty ještě neviděl, pravděpodobně ani dlouho neuvidím a tak a toto DVD se pro mě stalo jakýmsi symbolem vyznávání. Nádherné pomalejší písně (starší navíc doplněné bicími, které v původních verzích nebyly), energetické písně z novějších alb a jako pomyslná třešnička na dortu mé oblíbené "znásilnění cella" v Refuse/Resist. Německé publikum nebylo ani úplně mrtvé, a občas se ozvalo a samotná skupina hrála na skvělých křeslech. To vše dává dohromady dokonalou show.

Rozporuplná očekávání nakonec vedla k rozporuplnému zážitku. Obdivoval jsem celé zpracování mayského světa, režisérovu fascinaci v obludnostech upadajícího národa i samotnou zápletku, přesto mi připadalo, že by se dal celý film shrnout do efektního hodinového klipu. Celé pojetí cesty tam a zase zpátky mě sice zaujalo, ale přesto mi připadalo zbytečně natahované. Nejspíš kvůli názvu a několikrát zmíněnému proroctví jsem taky čekal nějaký velkolepý závěr, snad zázračný prvek nebo aspoň starou dobrou misii po evropsku, ničeho takového jsem se ale nedočkal a otevřený konec mě tak i přes svou výstižnost spíš zklamal.

The horror! The horror! Kdyby takhle zněl oficiální žánr této adaptace Conradova Srdce temnoty, mohl bych s čistým svědomím říct, že je nejlepší pod sluncem. Horor je zde svět, horor je zde válka, horor je zde zábava a horor je zde především křehká lidská psychika. Z toho, jak se F. F. Coppolovi povedlo převést na plátno dle mého názoru nezfilmovatelnou klasiku britské literatury, zůstává rozum stát. Pro běžného diváka natočil nadčasové dílo. Dílo, které jako celek sice pokulhává za neprůstřelnou zápletkou knihy, na druhou stranu ji doplňuje o Marlona Branda. Joseph Conrad vytvořil ze všech kontinentálních nešvarů fascinující monstrum, které však nenechal promluvit. V poslední hodině tohoto filmu však Marlon Brando mluví. Dává tak žijící abstraktní postavě a proslovům Mr. Kurtze i fyzickou podobu. A jeho srdce temnoty je i po jeho dekapitaci až příliš živé. Exterminate all the brutes!

Můj první, v plné pozornosti sledovaný dokument z druhé světové války a hned trefa do černého. Určitě bych se vůbec nezlobil za více materiálu z války v Tichomoří a trochu mi chyběl mi i širší záběr událostí v jednotlivých zemích a jejich dopad na celkový průběh války, obzvlášť v kontrastu s přespříliš propíranou Francií. Ale jako úvodní přehled tématu a zároveň rozcestník pro jeho budoucí poznávání slouží Apokalypsa výborně. Nemalý podíl na tom mají vedle bohaté informační hodnoty i obarvené záběry a výborný komentář, díky kterým se do doby nedalo nevžít a s oběťmi nesoucítit.

Nepřímé pokračování dokumentární série Apokalypsa: 2. světová válka ukazuje přesně to, co titul slibuje. Je proto trochu škoda, že v pouhých dvou dílech není dost prostoru pro umístění vzestupu Vůdce do širších globálních souvislostí. I přesto na mě ale tato minisérie díky političtějšímu a běžnému životu bližšímu pojetí zapůsobila mnohem silněji, než její předchůdce. Obzvlášť proto, že nuance zdejší rétoriky je až příliš snadné najít i v dnešním státnictví. Jen se nemůžu rozhodnout, jestli se mi víc líbila střídmě a spíše atmosfericky vybarvená původní série, nebo zdejší plně kolorované záběry. V tomto, a samozřejmě i samotném obsahu, mají oba projekty rozhodně co nabídnout.

Ačkoliv Aquarius nedostál vysokým očekáváním (nenapodobitelný Hannibal je holt vyburcoval až příliš), i tak příjemně překvapil zpracováním nedávné historie spojením dobových prvků s těmi moderními, což se stalo dvousečným ostřím. Podobně jako barvitou a hudebně rozjuchanou atmosféru kontruje šedivé připomenutí tehdejších problémů, nebo jako je autentický vzhled postav uzpůsobený dnešnímu divákovi, stárnoucí epizodické pojetí svým způsobem stahuje očekávaný thriller s Mansonem v hlavní roli. Svým způsobem proto, že toto roztěkané pojetí seriálu sice nemusí sednout každému, já jsem si ho ovšem užíval. Nakonec totiž i ty Hodiakovy jednotlivé případy dokázaly vzbudit nečekaný zájem, protože v nich nejde tolik o procedurální vyšetřování, obvykle odbyté v krátkých montážích, ale právě o napíchnutí se na tu dobovou atmosféru, o kterou zde jde až v první řadě. Přesto bych byl do budoucna raději za více prostoru pro Mansona, kariérní náběh zde má totiž parádní.

Arrested Developement je dost možná ten nejoriginálnější nový americký sitcom. Postavy a vtipy, jakkoli povedené, sice nijak nepřekvapí, celkově jsou spíš výběrem těch nejlepších archetypů, které se v žánru vyskytují odnepaměti, avšak teprve samotným pojetím vyprávění a jeho výsledným podáním si těžko hledá konkurenci. Už první epizoda se s vyprávěním nepáře: bez doprovodného smíchu představí celou rodinu Bluthových prakticky najednou, což jednoduchosti vůbec nepomáhá. Zbytek prvních tří původních sérií se sice poměrně umravní, ale autorský rukopis na nich jde pořád znát. Nelineární vyprávění je přesně v takové podobě asi ideální, kvanta flashbacků pomáhají prokreslovat postavy, a zároveň nijak nebrzdí samostatné epizody. Po náhlém ukončení produkce FOXem a následném návratu rodinky o několik let později pod křídly mnohem odvážnějšího Netflixu se však vypravěčské peklo rozjede na plné obrátky. Nové epizody jsou stejně jako ty předchozí promyšlené do posledního puntíku, jenže kvůli tomu, že se každý díl zaměřuje na jednotlivé postavy, přičemž se jejich akce prolínají, ať už v záběru nebo mimo něj, už AD není ani zdaleka tak odpočinkové jako bývávalo v televizi. Co je ale nejdůležitější, vtipu ani samotným postavám to neškodí, naopak. Pouze děti rodiny, tedy George Michael a Maeby, ztrácí na zajímavosti. Jak rád jsem jim věřil ty podivné pubertální výrostky, tak jsou jako odrostlí často až nesnesitelní (ano, Michael Cera byl před nějakými desíti lety dokonce i sympaťák!). Ostatní jedou naplno od začátku do konce. A to především mí oblíbenci GOB a Pop-Pop/Oscar. První, nejstarší syn rodiny, největší životní tragéd bez přátel a opravdového života, nejlepší jezdec na Segway, ale hlavně věčně mizející "velkolepý" mág a iluzionista. Druhý, otec rodiny, milovník žen, ale hlavně lhář a podvodník, který je vždy na útěku/jeho vždy zkouřené identické dvojče. Jejich epizody jsou v poslední řadě tím nejlepším, co se v celém seriálu vyskytne, ale i to jen těsně. Tato těžce nepovedená rodina si mě svým vyhnáním trapnosti sitcomového vtipu do absurdity a využíváním právě té trapnosti získala a s čistým svědomím můžu říct, že o ní nevznikla jediná špatná epizoda. Už aby byl film.

Arrow je pravděpodobně to nejhloupější, co kdy v rámci ambiciózní televizní produkce objevilo. Samotný námět je i přes komiksový původ poměrně slibný, nekonají se žádné superschopnosti a většina zúčastněných drží své oblečky v přijatelných mezích. Díky ucházejícím produkčním hodnotám je tak i na co se v každém díle těšit. Ale herci. Pokud se jim tak vůbec dá říkat. V celém tom panoptiku kamenných obličejů se najdou pouze dva, které svou prkennost alespoň zachraňují přirozeným charismatem (Barrowman a Blackthorne). Zbytek nehereckých dřev nemá nic kromě úsměvů v pěkných šatičkách co nabídnout a při jakémkoli pokusu o herectví vypadají vyloženě směšně. Ale příběh. Hlavní linie první řady jako jediná od začátku působí jako alespoň trochu zajímavá, a téměř do konce i v rámci mezí i zajímavá je. Ve chvíli, kdy však konečně dojde na odhalení celého masterplanu, vše, co se dalo brát vážně se sesype a zbyde hloupoučká a typicky komiksová pitomost. Ale scénář. Ten nemaskuje ani neschopnosti herců ani nijak nepomáhá příběhu, naopak je ještě podtrhává nejen logickými i dějovými kiksy v dosud neviděném měřítku. Postavy navíc zasazuje do tak absurdních a klišovitých situací, že je výsledek po většinu času otřesný a v obzvláště černých chvilkách absurdně komický. Ale myšlenka. Jednotlivé dílčí zápletky banalizací jakéhokoli soudobého problému, rozhodně napomáhají. Druhá série pokračuje v prakticky tom samém. Obzvlášť ze začátku se sice vytáhne s několika působivými momenty, ale spolu s tím, jak se rozvíjí šáhlá zápletka kolem nadpřirozených steroidů, padá úroveň seriálu ještě níž, než tomu bylo o rok dříve. A na nastolený trend navazuje i fanoušky nenáviděná třetí řada. V amoku ze zvýšeného rozpočtu autoři zapomněli na poslední pokusy maskování tuposti vlastních televizních stvůr a jejich vékávéček, a přestože by ve výsledném výčtu prohřešků a přešlapů nad předchozími sériemi nijak nevynikala, je tato řada mírou demence vyloženě vtipná. Pravděpodobně bych měl hodnotit hůř, Arrow totiž ukazuje, jak daleko můžou televizní projekty dojít, aby jim u diváků stále procházelo. Jenže po třech letech každý týden opakovaných záchvatů smíchu už jsem si k tomuto nepovedenému seriálu (ale nebývale povedené komedii) vypěstoval guilty pleasure vztah.