Tayen

Alfréd Hitchcock je mistr, a s hrůzou to umí, v tomhle filmu ovšem ne na výbornou. Možná to jsou ta okázalá gesta Marlene Dietrich, nedostatek napětí, přílišná zapletenost příběhu, nebo slunce za oknem, když jsem se dívala, ale film mne nenadchnul, tak abych si na něj uchovala vzpomínky na delší dobu než po dnešní den. Dobrá vizitka rešiséra - klasika, ne tak dobrá vizitka Alfréda.

Královna. Má nejoblíbenější filmová postava. Pomiňme můj psychologický profil a důvody pro mé zaujetí pro královny - toť otázka pro odborníky - a zaměřme se na to, jak v této roli obsála Helen Mirren. Výborně. Někde jsem slyšela, že Oskara můžou získat jen herečky do čtyřicítky - pokud je to za svěží obličejík, určitě, pokud je to za hereckou sílu a charakter, jenž vštěpují svým postavám, může, nebo spíš musí, sošku získávat starší herečky - neříkám, že je to pravidlo a že mladší herečky jsou k ničemu, nebyla by to pravda. Skoro bych řekla, že Helen Mirren královny sluší a Jeremymu Ironsovi hrabě z Lesteru taky padl, jakoby tu roli napsali pro něj. Kostýmy, hudba, výprava výborné. Nevím proč, ale z nějakého důvodu se mi zdají některé televizní adaptace mnohem povedenější než Hollywoodské trháky. Možná je to tou komorností nebo tím, jak se televize nesnaží tlačit na pilu, možná těmi detaily na, které se ve velkofilmu nedostane -velké efekty, velká gesta, velké emoce,velké všechno -, možná ničím z toho, možná vším dohromady. Výsledek ale stojí za to. Několik takových filmů a doženu si všechny znalosti, kterých jsem na základce odmítla dosáhnout.

Proč chodit na Harryho Pottera, když na všechny strany vykřikujete, jak nenávidíte komerční slátaniny? Pro oddych bez přemýšlení, zabalený do nablýskaného balíčku stále se zlepšujících digitálních efektů. Je vidět, jak se s každým novým dílem snaží na Harrym přiživit známější herci. Teď to byla H.B. Carter, uvidíme, koho se dočkáme příští rok. Je fajn si zajít na šikanovaného kluka, co pořád vzpomíná na rodiče (jeho snahy o dojímavost tak průhledné, že místo slz se spíš dočká zívání), navíc když teď se z něj stává stranící se spratek (ovšem v tom má prsty 'ten, o kterém se nemluví', Harry je přece opak svého bratránka, žádný hajzl) bych po pár ranách do hlavy mohla říct, že se z Harryho pohádky stalo Harryho psycho drama - takže zase nic. Pro ty, kdo si chtějí doplnit sérii, nebo ty, kterým se nechtějí číst titulky a chtějí zabít čas u něčeho u čeho nemusí používat mozek - doporučuji. Žádná bechderoucí scéna se tu sice nekoná, ale radši zabít čas Harrym (díkybohu za 10-ti minutovou přestávku) než sestřičkou Stephanií. Ti, kteří si chtějí uchovat vzpomínky, na to, zač utratili kilíčko - běžte radši do jiného sálu.

Co se ze začátku tváří jako typický krvák s psychopatickým lidským monstrem vybíjejícím lidi na osamělých místech , se mění v psychologické drama s dobře prokrelenými postavami, jejichž osobní životy poznamenává posedlost po dopadení Zodiaca. Samotná zápletka o Zodiacovi se dostává na vedlejší kolej a zbytek filmu se toho moc neděje. Ale ono se děje. A přes zdlouhavou skoro tříhodinovou stopáž se dostáváme ze 70.let do doby třetího tisíciletí, kdy se konečně povedlo Zodiaca odhalit, ač hlavní protagonisté jsou již mimo provoz. Film je neskutečně dlouhý a to, co dřží naší pozornost ve střehu je očávání zlomu, který přichází velmi pozvolna, přesto propletenec se uvolňue a my se dostáváme ke konci. Těžko něco kritizovat za přílišnou rozvleklost, když se to snaží, co nejvíc přilbížit faktům v průběhu skoro čtyřiceti let. Zodiac je povedený film, ale určitě ne pro masy lidí bažících po akci, jako spíše pro fajnšmekry, kteří už tolik nehledí na krev odkápávající z ostří ale upoutají je vedlejší produkty jako je nesmělý karikaturista, který se změní v muže posedlého po odhalení Zodiaca nebo cynismus jeho kolegy. Koukat na tenhle film chce trpělivost, mozek a polštář pod zadek.

Řekli by jste, že Jodie Foster bude hrát druhé housle pubertálním hercům? Peter Care by to nejen řekl, ale taky udělal. Těžko říct, kam film zařadit, povětšinu času se totiž tváří jako komedie s celkem táhlým dějem s komiksovými prostřihy. Film není tak nudný, abyste ho vypnuli, ani tak poutavý, abyste zmáčkli pauzu, když si jdete udělat svačinku. Pokud ovšem nezmáčknete pauzu v posledních 15-ti minutách přijdete o vrchol. Dospívající herci se hodně snaží a dá se říct, že jim to vychází, přesto jejich umění není natolik přesvědčivé, aby film s pomalým tempem u mne vyzdvihli na čtyři hvězdy.

Verbinski to přehnal. Ojedinělá chuť původních pirátů zmizela pod tunami různých ingrediencí, takže vznikla těžko stravitelná polévka. U prvního dílu jsem si smíchem procvičila snad všechny břišní svaly, u třetího mi sem tam ulítl úšklebek. Veškerá osobitost zmizela pod přehršlí zvratů, zbytečných slov a postav (nikdo mi nevymluví, že zápletka s Calypsó byla úplně mimo). Chvílemi jsem se vůbec neoritentovala, kdo koho zradil, tak jsem se na to úplně vykašlala a snažila se ty tři hodiny nějak vydržet. Mezitím na mne řvaly asi čtyři různé posádky, Keira, hrající si na kapitánku a Davy Jones neustále volající svou milou. To co činilo z Pirátů Piráty zmizelo a zbyl mix jaksi všeho a zároveň ničeho a vy se musíte ptát, jak to vlastně může držet pohromadě. Problém je v tom, že ono to pohromadě ani tak moc nedrží, protože jde slyšet, jak se film sype. Třetí díl nenabídl nic úchvatného ani překvapujícího, efekty jsou na úrovni druhého dílu, navíc ve mně svou nesmyslností zabil chuť těšit se na díl další.

Čím to je, že českému filmu nejvíc sluší kombinace hořkosti a smíchu? Možná protože lidi jsou takové komické figurky, co se plácají životem, snaží se najít sami sebe a pořád se jim to nějak nedaří. Někteří naší režiséři tohle vezmou za své a vystihnou to bez psychologické nabubřelosti, jen s dávkou smutného humoru, který je přítomný v celé lidské existenci. Film Tajnosti je pro mne čajem s citrónem a kapkou medu, čajem tak černým jako je mimořádný hlas Niny Simone, která mne učarovala již dávno v jiném filmu, natočeném o 14 let dříve.

Na tenhle film jsem chtěla do kina, tak dlouho, že už jsem o něm věděla všechno dřív, než jsem jej viděla, a to bylo možná špatně. Bylo zde určité zklamání, i když ne tak velké, abych zavřela víčka a odebrala se do sladkého klimbání. Judi Dench role padla jako ulitá a zhostila se jí na jedničku, ale Cate Blanchett tu labilní učitelku prostě nevěřím. S jejím hlubokým a jasným hlasem a sebevědomou tváří ji vidím jako Galadriel, královnu Alžbětu nebo Catharine Hepburn, ale ne Shebbu. Film je oslavou hereckých výýkonů, jinak v něm není nic, kvůli čemu by se stal horkou jehlou, co mi ryje do paměti. Konečné rozuzlení není šokující ani se nestává vyvrcholením filmu a celkově mi uniká originalita; posedlost, jakou zde předvádí Dench, nebo láska učitelky a studenta tu byla snad 100x a nepřináší zde nic nového.

Film plný nádherné hudby a obrazů, jen ho budu muset vidět aspoň ještě třikrát, než ho pochopím. Složitost a propletení duchovna a snů bych porovnala k Lynchově Mullholand drivu, přesto je úplně z jiného soudku, ne-li z jiné dimenze. Soundtrack mě dostal mnohem dřív, než jsem film viděla, takže se u mě nekonalo žádné rozrušené bušení krve ve spáncích, jen tóny doplnily obrazy. Výkony Weisz a Jackmana jsou nevytknutelné, skoro mám Rachel ráda. Propojení tří rovin je geniální natolik, že mi ještě uniká (no vlastně historickou část v knize ještě chápu), přesto, kdyby se film odehrával jen v minulosti vůbec bych se nezlobila, někdy to přepínání mezi časy ruší. Mám za to, že když se někteří režiséři budou ubírat tímhle směrem bez komerčního klišé, bude to jen dobře.

Ačkoliv tenhle žánr nepatří mezi mou "zlatou pětku" neměla jsem chuť film vypnout ani po v polovině. Ono je vlastně těžké filmek zaškatulkovat do určitého žánru; je to romantická, rozverná komedie nebo historické drama? Či dokonce teenagersovský film v kostýmech? Určitě Sofia Coppola dala spíš na svou fantazii, než historická fakta, přesto ji tleskám a neposílám zpět na přednášky z dějin Francie. Je fajn, že taky někdo zkusil natočit historický film, který nebude zkostnatělý a plný intrik, ale bude se snažit zachytit dospívající holku, co se narodila jako princezna a vdala se skoro dřív, než měla nárok na občanku. Rockové housličky k filmu sedí víc, než vážné tóny klasiky. Uvažuju, že si Kirsten Dunst zařadím mezi oblíbenou desítku herců ;-)