Tayen

Jeden ze skvělých filmů, u kterých nelitujete strávit celý večer. Skvělá zápletka, možná ale trochu moc překombinovaná. Nenávist předváděná přímo na jevišti devatenáctého století. Filmu není co vytknout, snad jen to, že to není jeden z těch, které mě zasáhnou v samém nitru a nechají tam šrám. Neptejte se mě proč, prostě to Dokonalý trik nedokázal.

Ať se podívám na kteroukoliv složku filmu, žádná z nich mi nepřišla úplná. Výprava nádherná a situace tak vypjaté, až každou chvíli čekáte, že to praskne a ono nic. Nakousnuté city, souboje, podobající se spíše tanci a pot na čelech postav, způsobený vnitřní frustrací, kterou tušíte, ale nikdo vám ji nepotvrdí. Celé mi to přijde jako tragédie, která existuje jen kvůli vlastní melodramatičnosti. A jak to vše skončilo? Spousta mrtvých a pak? Nevím. Opět nevyřčeno.

Tak s tím českým překladem se někdo zatraceně sekl. Ať se dívám na originální název, nebo na myšlenku filmu, ani jedno mi k "Nevěřte mužům nesedí." A nesedí mi ani film. Jo super: pár suchých hlášek, přisprostlý Duchovny, chlápek, co se snaží vyhnout manželství "neotřelým způsobem", vdavekchtivá snoubenka a manželka, co má nějaký problém se sexem. Film mě dlouhou dobu přesvědčoval, že se budu bavit, a na 50% se mu to dařilo, ale konec všechno zazdil a já musela přehodnotit i zbytek filmu. Na konci sakrastického filmu svatba? A co to usmíření jako z červené knihovny před celým divadelním hledištěm? Buď si ten film dělá srandu, nebo je hodně špatný. Spíš bych dala na to druhé.

Co jsou legendy? Jsou to příběhy, ve kterých je trochu pravdy, hodně kouzel, hrdina a většinou i velká láska a zpravidla se nedají zmáčknout do jednoho celovečerního filmu, aniž by jedna ze složek neutrpěla. A jak se tyto legendy přenesou na filmové plátno? Špatně. A většinou (aspoň podle mne) se to nepovede. Režisér buď úplně vynechá onu magickou složku (Trójá) a z filmu se tak stane historická romance, která tak nemá s původní verzi společného víc než jména a základní zápletku, nebo se z filmu stane barevná, kouzly nadupaná změť, kde je většinou všechno původní zachováno a to už musí být režisér pěkný kumštař, aby tohle dokázal slepit do strhujícího celku. Osobně mám ráda druhou variantu - pokud se povede - ta první pro mne zůstává nudnou dvouhodinovou stopáží, na kterou se dodívám většinou jen z principu nebo ze zvědavosti, jestli přece jenom konec bude lepší než zbytek. Většinou to tak není. Tristan a Isolda je pro mne zklamáním, což jsem předvídala už když jsem sahala po DVD ve videopůjčovně. Možná jsem dětinská, možná příliš optimistická, ale radši se podívám na některou ze starších verzí, která byť je televizní a postrádá nákladnou výpravu, ale pro mne je snesitelnější.

Kdo bude tuhle pohádku brát vážně, bude zklamaný. Pravidlem je dívat se a nepřemýšlet o přírodních zákonech ani se pohoršovat nad spletenicí duchů, čarodějnic, hodné a zlé lásky Tristana ani jeho až nechutnou naivitou. Neil Gaiman si s příběhem pohrál, když ho psal a Vaughn, když ho točil, na hercích nezbývalo než se bavit a ten sen nepokazit. A to se jim povedlo. Film ne tak úplně pro děti, kde všechno hezky skoční a americký hloupý honza se stane králem je to pravé pro ty, kteří chtějí pravou pohádku s hodnými a zlými postavami, velkou láskou až do smrti a potleskem na konci.

Možná, kdyby film přišel před ubíjející vlnou počítačem animovaných filmů, řekla bych, že Ratatouille je brilantní a že něco podobného moje bránice potřebovala. Bohužel dnes je těžké přijít ,mezi mluvícími zvířatky, roboty a příšerkami s dobrým srdcem, s něčím originálním a neotřelým a jedna krysa v kuchyni na tom nic nemění. Film představuje polévku, která chutná dobře; přidalo se nějaké nové koření, ale základ je pořád stejný.

Film, který je pomalý, protože věci, o kterých vypráví se nedají uspěchat. Užívejte si zmatených pohledů a gest Isabelle Huppert, která se snaží najít cestu do vlastní minulosti a snad i ke své dceři. Mám ráda pomalé filmy a ráda si prohlížím detaily, na které zbývá čas. Ale asi toho musí filmu být víc než ztracený dětský smích, lítost nad vlastním životem a znovu se rodící láská ke květinám a dětem.

Trochu cynický a lhostejný politik, pro něhož je politka ničím a snem je otevřít si vlastní bar, podnik, v němž je hlavní hvězdou bývalá ruská aristokratka. Sentimentální vzpomínky na pohaslou slávu ruského dvora a pád do bídy Šanghaje - trochu moc na mě tlačí, abych se rozlítostnila - dobře, možná se jim to daří. Ale ten konec, jako z červené knihovny je už trochu moc. Příjemná podívaná, ale tak nějak bez jiskry.

Pří zkouknutí trochu pomalý a ospalý film, ale po závěrečných titulkách něco, co vám z mozku vypluje jako vzpomínka, působívá a znepokojivá. Ono se ve filmu něděje nic a vlastně se tam toho děje strašně moc. Stačí se dívat víc než jen očima.

Je jen málo filmů, ke kterým se mi nedostává slov. Na jednu stranu je film poznamenaný nelogickým chování hrdinů (zapomenutá křída na otčímově stole, proč proboha jedla to víno? proč by si partizání rozdělávali oheň v lesích, blízko kapitánově obydlí? proč by doktor nemohl používat stejné nádobky na antibiotika, jako mesiáš partizánů - v té době a situaci určitě neměli tak široký výběr lahviček), na druhé straně film v sobě nese velmi zajímavou a děsivou vizuální stránku, čímž se víc blíží hororu než pohádce. Spolu s krásnou ukolébavkou, co se line celým příběhem, syrovostí a naturalistickou stránkou (řezání nohy ani ukusování hlav jsme ušetřeni nebyli) se del Torovi podařilo vytvořit něco originálního, co v kinech, mezi tou přehršlí barev ve fantasy filmech, chybělo. A ještě jednu věc dospělým bez fantazie film připomněl: jak krutá a krásná je dětská představivost, a jak pomáhá dodat šedivému světu trohu barev.