tombac

Sprostými výrazy se to v Nunmul jen hemží, snímání kamerou je až dokumentaristicky syrové, lehce explicitní scény v nich nejsou výjimkou (narozdíl od Kids se sex odehrává vesměs ve tmě či přítmí, tudíž toho není moc vidět)... Pohled na život soulských teenagerů, kteří přežívají ze dne na den, nechodí do školy, ani nepracují, a peníze a jídlo si obstarávají prostitucí nebo krádežemi, je v těkavé režii Im Sang-soa poměrně sugestivní, leč chybí tomu dramatičtější náboj, který právě v Kids obstarával nevědomý přenos nakažlivé choroby.

Hideo Nakata se v thrilleru Chaos svým způsobem snaží vyvolat chaos v hlavě diváka. Patálii kolem jednoho únosu opakovaně zašmodrchává skoky v čase, kdy na povrch vyplouvají nové skutečnosti, takže drží diváka v napětí, jak se to vlastně vše seběhlo a jaké byly opravdové motivace a vztahy postav. Bezesporu působivý a přemýšlivý přístup. Ale ve filmu mi chybělo více vyhrocenosti a živočišnosti v chování aktérů (když už se v jiném komentáři zmiňuje Sympathy for Mr. Vengeance). Tak nějak na mě z filmu čišel chladný kalkul. Bavil jsem se, ale Chaos bych rozhodně nenazýval ohromujícím thrillerem, u kterého jsem si okusoval nehty (viz profil režiséra). Nadstandardním krimi thrillerem, to ano.

Průměrné thajské drama o vztahu pouličního dealera drog a mladičké prostitutky. Film je zajímavý tím, že se jedná o jeden z prvních ze stáje bratří Pangů - režisérů a producentů, kteří se na filmovém trhu etablovali svým vizuálně nápaditým, videoklipovým stylem narace. V One Take Only jsou vidět pokusy o zefektnění obyčejného příběhu, především v mladíkových představách a vzpomínkách, kde jsou hojně používány jednoduché barevné filtry. Leč tehdy Pangové evidentně neměli k dispozici dostatečný rozpočet, takže výsledek vypadá oproti jejich pozdějším projektům hodně střídmě.

Pro mě též lepší než jednička. Je zajímavé sledovat, co je schopen uvnitř organizace zdánlivě neutrální gangsterský komplic udělat kvůli výtahu k moci a naplnění svých obchodních záměrů, přičemž krůček po krůčku dokonale naplňuje definici toho, za koho nechce být považován. Jak se již zmínil Adrian, dvojka přitvrdila. V jedničce zaujalo vynalézavé ztrestání zatlučením člověka do těsné bedny a jejím opakovaným skopáváním ze svahu dolů. Ve dvojce je tato technika ještě trumfnuta přetahováním gangsterských poskoků z jiné skupiny psychologickým terorem v těsné cele s agresívním vlčákem. Boj o moc v triádách je ještě drsnější a nelítostnější a policie v podstatě jen statuje. Jet ve mně vzbuzuje naději, že se dočkáme v budoucnu třetího dílu, což bych vzhledem ke kvalitativnímu posunu mezi jedničkou a dvojkou kvitoval jedině s povděkem. 9/10

Jak již anglický název napovídá, i duchové se do sebe mohou zamilovat. Právě melodrama je v tomto zvláštním žánrovém mixu nejvýraznější složkou. Sem tam problesknou pokusy o humornou nadsázku a horrorové náznaky. Vtipné vložky jsou celkem povedené (třeba když si dva duchové povídají vsedě v metru, zasednou je opravdoví cestující, kteří se rázem začnou dorozumívat jejich hatmatilkou, již všichni kolem slyší či slečna-duch dává nakládačku svému nevěrnému bývalému, jenž po její smrti naváže vážný vztah s milenkou), ale je jich málo. To naštěstí platí i o vyrenderovaných lokacích, které jako by vylezly z počítačové hry a některých neforemných tricích (oživlá masa vody). Film to není špatný, jen od něho nečekejte hloubavost japonského Makota nebo zábavnost hongkongského My Left Eye Sees Ghosts.

Sice mi projekci Art of the Devil 2 znepříjemňoval jednohlasý dabing jako z polistopadových dob a jeho rušivost měla za následek, že závěrečná pointa se mi nezdála, ale film se mi líbil více než jeho starší bratříček. Střihačská ekvilibristika a chaotičnost scén se dvojce naštěstí vyhnuly, takže nás čeká přehledný a docela zajímavý příběh s netradiční voodoo tématikou a krvavějším feelingem (kambodžská kletba s rybářskými háčky ad.). Ve dvojce jsou totiž zastoupeny slabé prvky kanibalismu a exploitation (našinci se vybaví Asami a její hrátky), které bohatě stačí na to, aby se ze snímku slabším povahám udělalo blivno. Pro otrlejší to bude dobře stravitelná, lehce nadprůměrná, vyvražďovací jednohubka.

Tento film jsem si původně v blízké době nehodlal vůbec pouštět, jelikož obrázky k němu slibovaly infantilní slaďárnu pro nejmenší, z které by mi bylo akorát trapně. Leč koment korejské kolegyně vzbudil mou zvědavost. Bohužel... Nevím, zda-li je Maeumi hloupé jako americké snímky pro nejmenší, jelikož všechny ty Lassie a Beethoveni dávno milosrdně zmizeli z mé paměti, ale jistou dávku přiblblosti mu nelze upřít. Spolu s prvoplánovým a křečovitým citovým vydíraním, které se naprosto míjí účinkem, a na dětské drama příliš nekorektními nechutnostmi (scéna, kdy děcka jásají na horské dráze, se střídá s pohledem na klec, kde jeden pes zakusuje druhého ad.) má na svědomí, že na Maeumi po zhlédnutí raději hned zapomenete. Jestli je takový film v Koreji opravdu určený pro děti, tak pochybuji o soudnosti distributora a filmové komise, která tam dohlíží na přístupnost. Pro Asie chtivé děti je tisíckrát vhodnější třeba taková hongkongská hovadina s mluvícím broukem, Bug Me Not.

Nemyslím si, že Art of Devil je standard, jakých se v Asii natáčí tuny. Což o to, průměr to je, ale jednak je střih zejména v první polovině snímku (poté se to zklidní) tristní a tím pádem děj působí chaoticky - v tomto s kolegy souhlasím. Druhak se problematika voodoo v asijských horrorech vyskytuje poměrně vzácně a zvláště pak ve filmu od Thajců, kteří mají ve značné oblibě mysteriózní historky a většina thajské horrorové produkce nějakého toho ducha a národní mýty obsahuje. Art of Devil není výjimkou, leč duchařské vsuvky především s malou blondýnou v něm působí poněkud násilně. Film obsahuje několik naturalistických a atmosférických scén, ale jako celek budí rozpaky. Pokud jde o thajské počiny z horrorové oblasti, tak bych si to svého přehrávače mnohem raději strčil počeštěné DVD Shutter, Nang nak nebo Dorm. Z Art of Devil nejsem moc odvařený. 5/10

Troufnu si podle dojmu hodnotit jednotlivé segmenty nového Ińárittuova filmu: Maroko - 7/10, Mexiko - 6/10, Japonsko - 10/10. Nemám potřebu hodnotit film jako celek - důvodem, proč píši tento koment, je japonská část snímku. Doposud jsem za nejlepší filmy, jež se aspoň trochu citlivě dotýkají světa neslyšících, potažmo hluchoněmých, považoval hlavně Bohem zapomenuté děti a v podstatě i korejskou Sympathy for Mr. Vengeance. Babel představuje další povedený přirůstek do této rodinky. Příběh postižené japonské dívky Chieko jsem prožíval jako dlouho žádný jiný. A hodně dlouho jsem se tolik nesblížil s filmovou postavou jako v případě hluchoněmé slečny, nehledě na pohlaví. Nevím, zda-li je Rinko Kikuchi také v reálu hluchoněmá, ale ve filmu je úžasná. Neodvažuji se tvrdit, že vím, jaké pocity frustrace a vykořenění takový člověk zažívá (do členství v řadách neslyšících mi ještě pár procent zbývá), ale dovolím si tvrdit, že Rinko to zahrála bezchybně. Díky ní a nádhernému hudebnímu podkresu ve mně japonské zakončení vzbudilo nejvíc emocí v celém filmu.

Rena Tanaka je neskutečná kočka i v lékárnickém plášti, takže se není co divit, že partu dědků v čele s indiánským houmlesákem chytne při slastném pohledu na ni druhá míza :-) Drugstore Girl je nevyvážená komedie - vtipné a půvabné okamžiky se v ní střídají s tak připitomělými a trapnými (někdy film vypadá jako ochotnické cvičení), že jsem zpočátku nevěděl, jestli se mám smát či brečet. Jenže snímek byl evidentně natočen s velkým nadšením, které se snadno - poddá-li se mu po prvotním šoku - může přenést i na diváka. Jako na mě. He he :-) Snímku - třebas přiblblému -, který mi dokázal tak obrovsky zvednout náladu, méně než 4 hvězdy prostě nedám. "To je nějaká nová sekta??"... "Promiňte, můj manžel má krizi." ((-: 7/10