tombac

DOA je film přiblblý, sexistický, choreograficky pochybný a s korunou v podobě okatě počítačových triků. Přesto mě filmová předělávka konzolové mlátičky od Tecma bavila úplně stejně jako Andersonův Mortal Kombat. Už herní předloha klade silný důraz na spoře oděné bojovnice, což se filmové adaptaci povedlo přenést na obrázovku vskutku parádně. K šípku s hereckými výkony, když dámy efektně kroutí zadky, vystřelují ztepilé nožky a jinak všemožně ukazují dokonalá těla! A nevadí, že před filmem absolvovaly na tatami maximálně rychlokurs a tělesné schránky evidentně trápily především v posilovně. Radost na ně pohledět! Asijský patriotismus šel u mě na hodinu do háje a místo princezny jsem hltal výstupy tria šmrncovních blondýn, především mé favoritky Heleny. Sodoma Gomora!?? Ale houby, to je DOA!

Ač napakovaná všemožnými horrorovými klišé, drží si americká Pangovka hodinu svižné tempo a je alespoň ideální na strašení našich drahých poloviček. Jenže pak přijde stupidní zvrat a veškeré předchozí duchařské blbnutí (několik bafaček je zdařilých) pozbyde jakéhokoliv smyslu. A téměř veškerý positivní dojem z nejnovějšího Pangovic dílka je v tu ránu fuč. Výrazný audiovizuál asi zapomněli Pangové v Hong Kongu (potažmo Thajsku) a Prokletí domu slunečnic lze bez problému zaměnit za standardní americký horrorový produkt á la 3:15 zemřeš. Do výborného Oka či hodně slušné Ab-normal Beauty má na hony daleko. Tak tohle, milí Pangové, tohle tedy ne! Aby to nestačilo, tak Pangové si v Americe remakují jeden ze svých nejlepších thajských filmů, Sniper z Bangkoku. Po Prokletí domu slunečnic se obávám, co z toho vyleze.

Před filmem bych neřekl, že Peter O'Toole dokáže být v pokročilém věku takový kabrňák a balit o dvě generace mladší holku. A činí tak nenuceným a šmrncovním způsobem, že člověk nemusí být gerontofil, aby tomu roztomilému páprdovi držel palce. Úsměvná linie snímku funguje též zásluhou starého morousovitého O´Tooleova spoluhráče. Vážnější akcent v druhé polovině nemění nic na tom, že Venuše je veskrze milým, pohodovým a citlivým snímkem, za který byl O'Toole nominován na Oskara opravdu po právu.

Čert vem geniální hlášky, čert vem slaboduchost děje a do třetice vem čert občasnou nepřehlednost bitek, když tu máme hromadu cool robotů, úchvatné destrukční orgie, spoustu špičkových momentů, fajn herce a celé je to natočeno s příjemným a úsměvným nadhledem. Shia LaBeouf je sympaťák každým coulem, Megan Fox kočka non plus ultra, analytičce Rachael Taylor to též sekne a Transformerům jakbysmet. Při úchvatném příchodu Autobotů na scénu mi málem vhrkly do očí slzy :-) Efektní "duet" Bumblebee a mé nejoblíbenější skladby z Kill Billa roztáhl můj úsměv od ucha k uchu :-) Při sledování Transformerů jsem se jakoby vrátil do teenagerských let, kdy jsem se u filmů chtěl především bavit, nezkoumal dějové nuance a u snímků podobného typu řval nadšením. A do toho jsem dnes neměl věru daleko... Pro mě s přehledem nejlepší letní blockbuster. 9/10

John McClane se sic se slušivou pleškou, ale v solidní formě a kupou nových hlášek opět vrhá do víru akce, z které s notnou dávkou štěstí vyleze špinavý a zkrvavený až hrůza. Vedlejší záporáci upgradovali, tudíž asijská kočka bičuje okolí smrtícím sex appealem a svými silnými nohami, a ultramrštný Francouz ladným plachtěním v prostoru až zahanbuje Spidermana. A člověk neví, kdo z nich je lepší... Ale povídejte to Johnovi, ten jich bude mít brzy do slova a do písmene plné zuby. Wiseman vcelku bez problému rozmetal veškeré pochybnosti jako tuny tříštěného betonu poletujícího vzduchem v explozívním duelu stíhačky proti kamionu. Film má ducha a šmrnc předchozích Pastí a navrch pobaví kontrastem hi-tech udělátky disponujícími padouchy a staromódního Johna. Nebýt průměrného arcizloducha a zpomalení tempa v polovině snímku, mohla by čtvrtá Past zatápět prvním dvěma starším bráchům. Takhle je to zřejmě "jen" akční nářez roku, což mně osobně bohatě stačí k opakovaným návštěvám kina.

I když srovnávat Miracle on 1st Street s Million Dolar Baby je čiročirá blbost, jelikož oba jsou duchem a dějem někde jinde, dovolil bych si to spáchat v případě hlavních hrdinek. A Ha Ji-won u mě i přes svalový a silový deficit nad Hillary Swank vyhrává na body... Jinak Sysel to ve svém komentu vystihl takřka dokonale. Dodám jen, že konec se mi nepříčil a několik okamžiků mě vyloženě nadchlo. Zkrátka Miracle on 1st Street mi na úrovni předložil snad vše, co se mi na jihokorejském filmu líbí, včetně řádné porce dojetí. Pod nálepku "bezva film" se můžu jen podepsat.

První z trojice mnou napjatě očekáváných thajských horrorů je konečně tady. A nezklamal. V duchu většiny duchařin nabízí nesčetněkrát omletou zápletku, takže výsledný dojem závisí především na zpracování, atmosféře a lekačkách. A tady Thajci odvedli velmi slušnou práci. Moderní vzhled prošpikovaný chladnými filtry, přesná hudba a zvuky, atraktivní lékařské prostředí, kde se zlověstně válí mrtvoly v pytlích... V určitých sekvencích panuje vskutku hustá atmosféra a jen jsem trnul, kdy dojde k bafačce. Ty se vesměs podařily (scéna s blikající promítačkou je parádně strašidelná a leckomu bude evokovat skvělý Shutter), jen jsem měl několikrát pocit, že tvůrci mohli ještě přitlačit na pilu, podobu ducha nevýjimaje. Bohužel se nevyvarovali laciností, jež moje prvotní nadšení kapku zchladily. Co naplat, Sop je stejně dalším důkazem, že prapor současného asijského mysteriózního horroru drží pevně v rukou Thajsko. A já už se těším jako malý na slibný projekt lidí, kteří spáchali Shutter: Faet

"Dejte mi zpět můj Vidal Sasoon!" Podobně jako ve Who's Camus Anyway si entuziasmus japonských herců v Summer Time Machine Blues diváka snadno podmaní, přestože se ve filmu hlavně žvaní. Zvláštní nakažlivá atmosféra ze snímku sálá jako tetelící se vzduch ve vedrem prosáklých záběrech... Horko je k nevydržení a dálkové ovládání od ventilátoru nefunguje. A jéje! Navrch se v dusné místnosti objeví stroj času a vytlemená pětice členů sci-fi klubu má o zábavu postaráno. A to se v obrazově vytříbeném snímku netýká jen jich...

Krvežíznivé rychlonožky se opět přemnožily v pokračování působivého Boyleho "zombies" opusu. Jistě, Fresnadillo to vzal za akčnější konec, ale jelikož znatelně přitvrdil (více gore, jeden nechutný způsob zabití dobře známý z "jedničky" neváhá několikrát pěkně v detailu zopakovat), tak 28 týdnů poté obsahuje všechny potřebné žánrové ingredience, aby mohl zaujmout horrorové fandy a diváky, kterým se líbil Boyleho film a kupříkladu remake Dawn of the Dead od Snydera. Na ten Fresnadillovo dílko nestačí, ale i tak skýtá pár hodně slušných a dobře zapamatovatelných sekvencí. Vybydlená zóna v Londýně, chaos při přílivu nakažených, tradičně hrdinská oběť či skvělý masakr "vzteklounů" pomocí vrtulníku. Kinetické útoky nakažených jsou krapet nepřehledné, ale čiší z nich nekompromisnost a brutalita, díky které mají u mě krvelačné "stíhačky" navrch nad Romerem, jehož zombíci mi připomínají slet důchodců neústupně pajdající za zlevněnou šunkou. 28 týdnů poté není žádné veledílo s nadstavbou, nepočítáme-li slušný výkon Roberta Carlylea. Mé horrorové choutky však bez problémů ukojilo. 7/10

Třináctka zlodějských sympaťáků se vrátila ve velkém stylu do Las Vegas, aby znovu provedla jednu precizní, do detailu rozfázovanou veleloupež. Už zase? A proč by ne, když má trojka spád, šmrnc a je prosycena příjemným odérem domácké pospolitosti, kdy si parta fajn chlapíků aktivně zavzpomíná na staré dobré časy. A jak! Až se zdá, že přivést na buben mocného a bezskrupulózního byznysmena je tak snadné... A o to jde... O pocit zábavné filmové jízdy, která až na nějaké to drobounké drhnutí uhání hladce k cíli. Sice je znát, že Al Pacino nepatří do "rodiny", roli svůdníka bych propříště nechal Bradu Pittovi a štěk jedné ze stěžejních postav dvojky se mi do filmu nehodil, ale to jsou jen nepodstatné výtky, které na opětovné pohodové setkání se starými známými nemají téměř vliv. Když krást, tak elegantně a nápaditě. Přesně tak, jak to potřetí předvádí Dannyho kámoši.