honajz

Tohle mě kdysi jako dítě hodně děsilo, když to dávala ČsT. Skutečně temné sci-fi o vědci, který už se těší, až jeho armáda samo se rozmonožovacíh krabů přepadne města a bude ničit mosty, železnice, auta a budovy, na lidech nezáleží. Naštěstí si k pokusům vybral opuštěný ostrov kdesi na širém moři a může si tak užít svého vynálezu naplno. Zajímavě animované, s odpovídající hudbou (i když občas jsou zde patrné podobnosti s hudbou k Večerníčku Sazinka, on Kolafa má občas tu hudbu takovou stejnou), se zajímavou myšlenkou nejen protiválečnou - můžeme to vzít i jako podobenství o požírajících se lidech a jejich evoluci.

Tak tohle je pořádný "úlet". :-) Babička v podání Marie Rosůlkové si jde zaplachtit na rogalu, a přitom vzpomíná na první let Výstaviště - Malá Chuchle jednoho z prvních éroplánů u nás. Chlapi jsou samozřejmě nekňubové, a nemít ty holky se šicími stroji, asi by se nikam nedostali a furt jim padala vrtule. Celé je to dělané stylem "strýčků", tedy zpívané na tehdejší známé popěvky a písničky. Buď to člověka chytí, i když nevěřícně kouká, a pobaví se u toho, nebo to na něho bude už moc. Mne to pobavilo. A Haničce Zagorové to tu mimořádně slušelo.

Bohužel tomu nemůžu napálit plný počet a skutečně bohužel. Protože až na níže uvedené nedostatky je film zcela a naprosto dokonalý - kamerou, hudbou, herecky, režijně, výpravou i scénářem a rozvíjením příběhu. Mnozí současní čeští rádoby tvůrci by se zde mohli učit. Co mi vadí hodně je to matení tělem. Ono to začne jako romantická komedie i s pár dobrými atributy (jak z káčátka udělat přitažlivou ženu, v dialozích se objevují vtipné či alespoň úsměvné repliky), do toho trochu přírodní poetiky a poetiky města, aby to najednou po 35 minutách přešaltrovalo na detektivku a nakonec to skončilo dramatem. Ne, že by to film nějak degradovalo v jeho umělecké vytříbenosti, ale mně prostě ta změna nálad vadila. Protože jsem měl pocit, že do té doby zajímavě rozvíjené charaktery náhle také vybočily ze své dráhy, přestali jsme se o nich dozvídat zajímavé věci, a celé už se to soustředilo jen na závěrečné dilema sobectví a lásky. Ale jinak... Herecký koncert, skvělé dialogy, skvěle využitý Liberec, až snové, někdy i skoro mystické scény (jak jdou do okna pokoje v hotelu ruchy z toho kina a ta žena tam stojí - až mě zamrazilo) včetně té závěrečné s odcházením ranní alejí a zhasnutím pouličních světel - naprosto podmanivá atmosféra. Navíc je tu vidět Liberec ještě z doby, kdy z náměstí jezdily tramvaje (dnes tam v dláždění zbyly jen dvě koleje jako památka) a kdy na Ještědu nestál vysílač, ale "bouda". Která se mi kupodivu líbila víc než to podle mne neosobní monstrum. Jsou zde i detaily, se kterými se dokonale hraje (kytička, kříž, jazz na Ještědu), takže jako jinak jsem z filmu nadšený. Jen ne žel až na maximum, šlo to „vydojit“ víc.

Reminiscence písniček hudební soutěže Písničky na zítra, která poprvé v ČSSR nabídla televizní písničky, čti první videoklipy. Málokdo projektu věřil a spousta zpěváků s ním nechtěla ztrácet čas, protože kdo by se díval na televizi, že? Ale jak to tak bývá, z pořadu se stal fenomenální úspěch a mnohé zpěváky odstartoval na jejich hvězdnou kariéru. Žel, tento vzpomínkový pořad nenabídne žádné původní klipy, ale jen ve studiu přezpívané některé z původních hitů, a to dokonce ani ne jejich původními zpěváky (!). A jak o u studiových orchestrů bývá, žádná velká kvalita to není, všechno zní na jedno brdo. Zajímavý je pořad vtipným průvodním slovem Vladimíra Dvořáka, účastí klavíristy Maláska, tím, jak Vondráčková přezpívala hit Simonové (nic moc, nevydrží tak dlouho s dechem a nedosáhne takových výšek) a docela poťouchlým a příjemně bláznivým vystoupením Štědrého s Waldou s Malým stanem. Ale jinak je to unylé, studiové, orchestrální umcaca, asi jako uho ve školních jídelnách.

Docela by mě zajímalo, kdo pro Cannes dělal výběr zpěváků a u nich výběr písní. Myslím, že šlo vybrat daleko lépe z tehdejší tvorby, spousta těch songů by nenadzvedla ani hasiče pří výročním plesu v Kotěhůlkách. Není divu, že největší ovace nakonec měl Hana Hegerová, která to odmluvila a odzpívala ve francouzštině, a dokonce si dovolila i vtipkovat, pak samozřejmě se líbilo i dravé mládí (Neckář-Vondráčková-Kubišová) a Gott měl být jistota na konec, ale taky mu výběr písní spíše ublížil. Přišlo mi někdy, že se někteří zpěváci na tom pódiu necítí moc v pohodě.

Taková kombinace Věřte-nevěřte, Akt X a jakékoliv show, kde pobíhá tým lovců duchů po barácích a hledá ektoplazmu... Ale tady to naštěstí funguje. Tyhlety první díly ještě mají docela mizerný casting, až na Colina Foxe a částečně Nancy Sakovich, kterou se tvůrci snažili trošičku stylizovat do podoby Scullyové. Také ještě každý díl obsahuje dva příběhy (později už ude na celou stopáž jen jeden), a pokud vím, snažili se tvůrci vycházet ze skutečných případů, k nimž v USA došlo. Na levnou TV produkci to slušné triky, líbí se mi i ty pseudo dokumentární záběry rozhovorů s lidmi kolem. Je to sice mix viděného, ale přitom zajímavé a osvěžující. Tento díl představí podivné úkazy v jednom nedostavěném domě se zajímavým vysvětlením, a světla nad poli považovaná za UFO, tentokrát s reálným vysvětlením.

Hele, zas jedno ztracené hodnocení a komentář, nechápu, proč se to na ČSFD tak pravidelně děje... K filmu. V roce 1982 si můj taťka pořídil VHS přehrávač a tudíž jsme mohli zvát lidi z vesnice na projekce. A mladí katolíci přišli s touhle kazetou, která mi tenkrát nic moc neříkala, ale oni byli z filmu nadšení. Jeho kouzlo jsem pro sebe objevil až po letech, kdy se člověk může ponořit do těch textů a ostatně má za sebou nějakou zkušenost s masmédii, takže ví naprosto přesně, co se film snaží říct. To podobenství s moderní dobou je hodně tíživé a ta nutnost při současném hlásání byť velkých pravd mít za sebou reklamní agentury, televizi a další masmédia je hodně smutná. Každopádně jsou zde i dobře zvolení herci/zpěváci, pokaždé v tom filmu najdu nějakou novou vrstvu, které jsem si předtím nevšiml, a některé písničky jsou skutečně nezapomenutelné (ať jde o rozvernou Herodovu show nebo Pilátovu skoro mysticko-filozofickou I Had a Dream) a ze Should We Start Again Please jde mráz po zádech z toho nepochopení a rozčarování a zmatku, který tehdy skutečně museli učedníci zažívat, neb čekali fakt velkého krále. Proto o něco později nalítlo tolik židů Bar Kochbovi. Ale to už je jiná historka.

Takhle s nadhledem by se mi líbily mnohé dokumenty. Tento je hláškami napěchován hned od začátku, o to víc později zamrzí, že komentář se začne vytrácet a je jen sem tam. Avšak o lednickém zámku a parku kolem něho jsem získal víc informací než z nějakého půlhodinového a vážně se tvářícího pořadu.Někdy zkratka skutečně stačí málo. Pořad je rozdělen do určitých logických částí - návštěvníci, fauna, flóra, architektura, a každý blok je něčím zajímavý. Ale ty Štuchalovy poznámky už tak zajímavou kameru povyšují a dávají celému dokumentu patřičný šmrnc. Btw, Servít je vůl. ;.-)

Ono to není sice žádné veledílo, ale milý a laskavý film určitě. (I když dnes by se bral spíše jako televizní film.) A myslím, že v období dospívání se každý kuk cítil podobně - také jsem si takhle představoval různé situace, jak zametu se sokem v lásce, a v reálu jsem chodil přírodou a přemýšlel nad tím, proč padá list ze stromu. A na chatě taky holky chtěly pusu a já se styděl až za ušima a utekl jsem ke studánce... Kromě toho je zde linie s dědou, která je neméně vtipná a jeho hlášky a nadhled mne bavily celou dobu. Do toho je i pár ne až tak zajímavých, ale pravdivých bonmotů a postřehů z běžného života, zvláště o ženách. Dalo by se říct, že film je o prvních i posledních láskách, ale podaný neuvěřitelně pozitivně, až má člověk chuť si zpívat tu chytlavou závěrečnou písničku a její lalalalala taky pořád dokola. Navíc se to točilo u branických ledáren, ještě než tam byla cyklostezka a lidi se tam chodili pocházet nezpevněnými cestičkami, což je další plus, a pokud jde o hlášky, ta "pane Douša, do toho, do toho" u nás na procházkách zlidověla.

Hrozně rád bych dal víc. Mně je ten film sympatický, resp. to, co chce říct. Ale přišel mi takový neukočírovaný. Na jednu stranu toho chce říct moc (včetně obdivu k japonské kinematografii a rychlo přehledu japonských dějin), na druhou říká strašně málo. Víc bych třeba rozvedl vztahy ve štábu, něco kolem té filmařiny, přijde mi to hodně zabité. A ostatně bych i víc ocenil nějaké podrobnější informace o tajuplném neznámém a vlastně, co má pro nás podle režiséra symbolizovat? Honbu za přeludy, až nám život proteče mezi prsty? Dobrodružnou cestu k věčnosti? Ke znovuzrození, jichž jsou lotosy symbolem? Na to mi tam ale chybí víc mystiky nebo propracovanější pozadí příběhu. kouká se na to hezky, dojme to, zanechá to nějaký pocit, ale neujasněný - na rozdíl třeba od Tlumočníka, který mne těžce dostal - a celkově si říkám, že to vzal tvůrce nějak hopem a mohl některé své myšlenkové pochody lépe ujasnit a ukotvit.