Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Animovaný
  • Dokumentárny
  • Krimi

Recenzie (2 856)

plagát

Červená pustatina (1964) 

Přepsáno v červnu 2018. Červená pustina je Antonioniovým nejstylizovanějším filmem, z pohledu filmové estetiky jde o lahůdku. Neodbytný pocit odcizené osamělosti zde dosahuje svého vrcholu. Technologický pokrok je v přímém kontrastu se životem a jeho podstatou. Obé se navzájem vylučuje a popírá a nepřizpůsobivost zvyšuje intenzitu izolovaného ticha. Vývoj lidského společenství kráčí ve znamení pohodlí a blahobytu s ohlušující pompou, struktura samotného života je depolarizována. Lidské teplo se smrskává do uspokojení chtíče. Chladná náruč nedokáže ukonejšit rozervanou duši, výkřik strachu zoufalství se ztrácí v hustém oparu neschopnosti komunikace. Hledá se pohřešovaný a zapomenutý smysl, nachází se pouze rozpaky, nepochopení a shovívavé mlčení. Pokrok si lebedí v pohodlí a lidská duše chátrá. Hlavní postavou intelektuální filmové estetiky je Giuliana (šarmantní Monica Vitti), nejztracenější duše ravennského rozvoje. Snaží se pochopit svět kolem sebe, snaží se nalézt pevnou půdu pod nohama. Ze všech svých sil se snaží přizpůsobit a nachází jen vysilující prázdnotu a prodlužující se tóny mlčení. Hlavní mužskou postavou je Corrado Zeller (zajímavý Richard Harris s hlasem Giuseppe Rinaldiho), lehčí forma ztracené lidské duše. Pocit intimní osamělosti řeší formou změny míst a rozpor s realitou nikdy nedosahuje zhoubného sebedestruktivního tvaru. Citová prázdnota není nepřekonatelnou bolestí. Výraznější postavou je Ugo (zajímavý Carlo Chionetti), Giulianin úspěšný manžel, který bezradně přihlíží tápání své chotě. Z dalších rolí: lehce úlisný Ugův úspěšný přítel Max (Aldo Grotti), jeho lehce bezstarostná manželka Linda (Xenia Valderi), lehkomyslná kamarádka Emilia (Rita Renoir), Giulianin a Ugův malý synek Valerio (Valerio Bartoleschi), pracovní nabídkou oslovený pracovník teleskopu (Giuliano Missirini), jeho skromná a věrná manželka (Lili Rheims), či dívka z pohádky (Emanuela Paola Carboni). Červená pustina je nejstylizovanějším filmem Michelangela Antonioniho. Obrazové kompozice jsou utkány z omšelosti a červené barvy, symbol zde našel své přirozené prostředí. Červená pustina je obrazem zkázy lidské duše. Osamělost se zahání dobrodružstvím, nebo jeho příslibem. Realita deformuje city a pocity, Červená pustina je voláním strachu vnitřního světa člověka, ztraceného v odosobnění. Červená pustina je intelektuální strachem a duševním vyčerpáním realitou.

plagát

Zatmenie (1962) 

Přepsáno v červnu 2018. Zatmění oplývá Antonioniho charakteristickou intelektuální poetikou a stylově ukazuje celou nahotu nejvyšší hodnoty spotřebního věku. Temperament a city života jsou z mezilidských vztahů nepozorovaně přesunuty do nově transformovaného ideálu civilizačního pokroku. Finanční prosperita a bohatství je jednoznačným a jediným znakem úspěchu, nabízí život v pohodlí a zatvrzuje srdce. Pochopení a soucit jsou nevhodné vlastnosti, odcizení a intimní osamělost je přirozeným vývojem lidské společnosti. Upřímnost a otevřenost jsou zapomenuty a zvláštní pocit štěstí je pouze krátkou chvilkou tělesné rozkoše. Komunikace vázne v nedostatku slov a vášeň života kvete při zisku, ztráta a krach je předčasnou smrtí. Povrchnost a pokrytectví konzumu mají ostře řezané tváře, pěstěný půvab je samozřejmostí a bohatství je nejuctívanější veličinou. Hlavní postavou intelektuálně poetické polemiky je Vittoria (velmi dobrá Monica Vitti), atraktivní žena moderního věku. Osamělost je nejsilnějším pocitem, snahy o přibližování naráží na překážky druhé strany i své vlastní. Civilizační uniformita nedává příliš mnoho možností, cesta úspěchu je přísně konzistentní a neměnná. Prázdnota srdce sice může vyvolat menší formu nejistoty a tápání, ale neochota ke změnám a k otevření je příliš silně zakořeněna a rozšířena. Hlavní mužskou postavou je Piero (dobrý Alain Delon s hlasem Gabriela Antoniniho), mladý a úspěšný burzovní makléř. Úspěch se rád obklopuje atraktivními doplňky. Vše má svou finanční hodnotu a nad to nic není. Symbolika tepu života se odehrává ve všech úrovních na ústředním bodě moderní prosperity, klokot je nezastavitelný a neohlíží se na poražené. Ostatní se zdá být cizí, neznámé a nepodstatné. Z dalších rolí: původní a úspěšný Vittoriin přítel Riccardo (Francisco Rabal s hlasem Alda Giuffrého), Pierův sebevědomý nadřízený Ercoli (Louis Seigner), mámením bohatství okouzlená a zaslepená Vittoriina matka (Lilla Brignone), Vittoriina sousedka a nejbližší kamarádka Anita (Rossana Rory), či v dobrovolné izolaci žijící keňská běloška a sousedka Marta (Mirella Ricciardi). Zatmění je mementem moderní doby. Osamělost a odcizení jsou palčivou bolestí, náhradou je cesta za nejvyšší hodnotou současnosti. Pokrytectví a povrchnost jsou erbovním znakem této epochy společnosti. Antonioni jedinečným způsobem postihl schizofrenní pocit doby. Rozervává.

plagát

Dobrodružstvo (1960) 

Přepsáno v červnu 2018. Michelangelo Antonioni byl kultivovaný a vnímavý intelektuál a jeho filmařský styl tomu odpovídá, nikdy nebude oslavován masou. Zdánlivá rozvláčnost vyprávění je jemně nenásilným poetickým jazykem, hlavním bodem pozorování je odcizení, přiléhavě zvolený přístup. Antonioni byl apolitickým filmařem a svůj zájem věnoval člověku moderního věku a jeho citové okoralosti. Faktor tajuplnosti se stává symbolem. Nenápadně se dostáváme ke kritice společenských italských obyčejů na trase muž a žena. Muž je tím slabším, brzy přichází o své mladické nadšení a ideály, rychle se přizpůsobuje spotřebnímu věku a místo velkých činů leniví v pohodlí nadprůměru. Tělesný prožitek je nejsilnějším impulsem, novodobá transformace vazeb. Žena přichází o iluze a vítězem je povrchnost vztahů i přijímání života. City nemají dlouhou životnost, náhradou je dobrodružství všeho druhu. Hlavní postavou příběhu je Sandro (velmi zajímavý Gabriele Ferzetti), muž, úspěšně adaptovaný na nuance moderní doby. Instinkt po vyšším smyslu dokonale nahradil vysokou efektivitou poměru výkon a příjem. Prázdnota osamělosti působí neklid, ale výsledkem je pouze chtíč a touha po jeho ukojení. Hodnota ideálu je zapomenuta, slyšitelná ozvěna se stává jen vzpomínkou, která nepříjemně zarmoutí vědomí a stud se bezradně schovává do dlaní. Hlavní ženskou postavou je Claudia (dobrá Monica Vitti), nová návštěvnice prázdninového uskupení lepší společnosti. Vnitřní dilema je výsledkem celkového dění. Na jedné straně věrnost a obavy o kamarádku, na straně druhé nové okolnosti, chvění v podbřišku a očekávání velkoleposti. Bezprostřednost je odzbrojující, ale protějšek přivádí i do úzkých. Ztráta iluzí a smířlivé přijmutí kompromisu je jen náplastí na bolavou duši. Důležitou postavou je Anna (zajímavá Lea Massari), stabilní člen elitní společnosti, Claudiina kamarádka a Sandrova přítelkyně. Nejasná a křehká stopa partnerského vztahu nedokáže nahradit intimní pocit osamělosti a ztrácí se sama sobě. Výraznější stopu zanechávají spolucestující na prázdninové plavbě: naivní Giulia (Dominique Blanchar), oduševnělý Corrado (James Addams), znuděná Patrizia (Esmeralda Ruspoli) a vytrvalý Raimondo (Lelio Luttazzi). Z dalších rolí: Annin společensky významný otec (Renzo Ricci), opěvovaná filmová hvězdička a luxusní animírka Gloria Perkins (Dorothy De Poliolo), dychtivý mladý malíř Goffredo (Giovanni Petrucci), Patriziin manžel a Sandrův zaměstnavatel Ettore (Prof. Cucco), osamělý obyvatel opuštěného ostrova (Jack O'Connell), či informace objevující novinář Zuria (Renato Pinciroli). Dobrodružství je o lidech moderní společnosti, o povrchnosti vztahů a desilusi osamělosti duše. Antonioni si zaslouží uznání za způsob, kterým své pozorování předkládá filmovým divákům. Vnímavý cit pro podstatu s poetickou estetikou mě dokáže uspokojit.

plagát

Výkřik (1957) 

Přepsáno v červnu 2018. Výkřik je pro mě jedním z nejvýraznějších Antonioniho filmů. Prostředí chudší vrstvy není sice pro Antonioniho typické, ale politice se i zde vyhýbá a celou pozornost soustředí pouze na člověka a jeho nitro. Chudý venkov je kulisou doby poválečné italské reality, proces apatie dostává jasné existenční kontury a citová osamělost je výkřikem zoufalství lidské duše. Rozpad partnerský je následován rozpadem rodinným a rozpadem osobnosti jedince. Netečnost je věrným druhem prázdnoty. Hlavní postavou balady opuštěného srdce je Aldo (dobrý Steve Cochran s hlasem Otella Tosa), pracovitý mechanik. Životní idyla je znenadání přervána v nejdůležitějším bodě partnerské harmonie. Zloba odmítání nedává duši klid, hledá se alternativa života a nepřestává se věřit v obrodu. Pocit osamělosti se propadává do odcizení a do rozšiřující se izolace. Několikrát zvednutá paže se pokouší zachytit stébla trávy pevné země. Nic nedává dlouhodobější smysl a jediným věrným společníkem se stává bolest a samota smutku. Kolem Alda je svět žen. Nejzásadnější je Irma (zajímavá Alida Valli), Aldova životní partnerka v odcizení stereotypu a nově nalezené vášně. Fyzično vyžaduje změnu, duše se fyzickým potřebám přizpůsobuje vědomí. Nejzásadovější je Elvia (šarmantní Betsy Blair), Aldova láska z mládí. Její čistá duše stále věří, situace je příhodná k naléhání. Nejvíce svazující je Virginia (velmi zajímavá Dorian Gray s hlasem Moniky Vitti), mladá provozovatelka benzinové pumpy. Vše kolem sebe chce spoutat do předem stanovených pravidel a řádu, ale život se nechce nechat svázat řetězem. Nejlehkomyslnější je Andreina (pozoruhodná Lynn Shaw), svérázně poletující životem v dešťových kapkách a stopě hladu. Osamělost je skrytou bolestí a Aldo možností vysvobození. Nejdůležitější je Rosina (zajímavá Mirna Girardi), zdravá a živá dcerka Alda a Irmy. Z dalších rolí: Elviina bezstarostně mladá sestra Edera (Gabriella Pallotta), či Virginiin energicky neposedný otec (příjemný Guerrino Campanilli). Výkřik je o osamělosti lidské duše, je o vzrůstající apatii srdce, je o ztrátě iluzí a pocitu osobního štěstí. Výkřik je o lidském nitru, jeho odcizení a neschopnosti překonat narušené vztahy i sebe samotného. Působivé ve formě sdělení, Aldova beznaděj je dominantním prvkem.

plagát

Kronika jedné lásky (1950) 

Přepsáno v červnu 2018. Kronika jedné lásky je povedený hraný filmový debut Michelangela Antonioniho. Hlavním bodem je lidské svědomí a pocit vlastního provinění. Nespatřuji zde tělesnou posedlost a chtíč, ale strach a hledání bezpečného útočiště před sebou samým, pochybujícím svědomím, vnitřní úzkostí a osamělostí. Nejsilnější je atmosféra ve stísněnosti, jež pomalu rozežírá intimní světy a zanechává zvětšující se pocit prázdnoty. Sociální a třídní těžkosti nehrají zásadní roli, jsou jen uvozující kulisou doby příběhu. Styl vyprávění je postaven na napětí a postupném odkrývání tajemství minulosti, pozoruje se dvojice a jejich psychologický vývoj niterních pocitů, jež zasahují i do světa vnějšího. Hlavní postavou balady pocitu provinění je Paola Molon Fontana (pohledná Lucia Bosé), manželka bohatého továrníka. Blahobyt bez existenčních starostí, stereotypní únava, možnosti a probuzená drásavá minulost jsou rozhodující pro startovní výstřel běhu ódy života. Na jeden pocit vlastní viny se přidávají další a další, motivací je strach z odhalení hříchu a bolesti. V zoufalství a přesvědčení vlastního pochybení je počátkem spřádání plánu, ale osud má odlišné představy. Hlavní mužskou postavou je Guido Garroni (zajímavý Massimo Girotti), Paolin velmi blízký přítel ze studentských dob. I jeho vnitřní svět je zasažen pocitem viny, i on touží po záchraně a bezpečí. Minulost se vrací s celou parádou nezvratného rozkladu. Vyřešení spadne z nebe, přání se stalo otcem myšlenky, uvolnění a záchrana ovšem nenastává. Z dalších rolí: Paolin zvědavý manžel a milánský průmyslník Enrico Fontana (Ferdinando Sarmi), svědomitý soukromý detektiv Carloni (Gino Rossi), či Guidova a Paolina společná známá z doby mládí Matilde Galvani (Vittoria Mondello). Kronika jedné lásky je prostoupena noirovou těžkostí duše, psychologické tápání sebou táhne i tělesnou stránku. Kronika jedné lásky je o pocitu vlastní viny a hledání bezpečného úkrytu vlastní duši. Je o osamělosti a životním rozčarování, nehledě na třídní postavení.

plagát

Ukradnuté bozky (1968) 

Přepsáno v dubnu 2018. Ukradené polibky jsou nejnadnesenější částí pětiúhelníku, jménem Antoine Doinel. Tématem je přechod k dospělému životu, rozkošně nezkušené období, které v patřičném odstupu času zvýrazňují nezralou směšnost vývoje jedince. Lehké parodické tóny si zachovávají důstojnost bez trapnosti, humor je prostoupen závanem absurdity a ševelením sarkasmu. Ukradené polibky jsou seznamováním se se životem po duševní i tělesné stránce rozvoje. Idealismus představ je podroušen nesmělostí, důvěřivost nahrazuje nejistotu a neznalost. Touha se zajíká nezkušeností, bezradnost je pohlazena nevšedností a extází. Mládí na prahu dospělosti je nejzábavnější školou života. Elegantně vzletný humor této životní etapě nadmíru sluší. Hlavní postavou dychtivé komedie je Antoine Doinel (velmi zajímavý Jean-Pierre Léaud), mladík v okouzlení poznávání života. Útěk nesplnil představy, lehkomyslnost přináší nové zkušenosti, svědomitost a nadšení nahrazují přirozené nadání a chemické procesy lidského těla dokáží řádně zamotat hlavu intenzivním prožitkem. Veškerá sladkost a krása mládí zde skví se ve vitalitě a odhodlání! Hlavní ženskou postavou je Fabienne Tabard (šarmantní Delphine Seyrig), vznešené pokušení, postavené na oltář vzývané modly. Zavětřená vášeň se převlékla za romantický stud a dotyk velkoleposti života. Důležitou postavou je Christine Darbon (zajímavá Claude Jade), nahradila Colette. Spojovací prvek v předurčenosti osudu. Výraznější postavou je Georges Tabard (dobrý Michael Lonsdale), necitlivý a úspěšný obuvník a manžel Fabienne. Hledají se důvody vlastní povýšenosti, v odpověď přichází ironické zasténání. K výraznější postavám patří pan Henri (příjemný Harry-Max), vynalézavě úskočný soukromý detektiv s dobráckým srdcem. A také pan Blady (zajímavý André Falcon), trpělivý provozovatel soukromé detektivní agentury. Z dalších rolí: Christinina laskavá matka (příjemná Claire Duhamel), její srdečně přátelský manžel Lucien Darbon (sympatický Daniel Ceccaldi), přísná vedoucí obchodu paní Turgan (Martine Ferrière), Christinu pronásledující extrém atributu romantismu (Serge Rousseau), trpělivost ztrácející Antoinův vojenský velitel Picard (příjemný François Darbon), zhrzený klient detektivní agentury Albani (Albert Simono), bisexuální kabaretní kouzelník Robert Espannet (Jacques Delord), nespokojený provozovatel hotelu Shapiro (Roger Trapp), různé podoby placené tělesné výuky rozkoše (zajímavé Liza Braconnier, France Monteil a Madeleine Parard), či bolestivý dotyk minulosti jménem Colette (Marie-France Pisier). Ukradené polibky jsou rozvernou hravostí filmové hříčky Antoine Doinel. Odlehčené, elegantní, vtipné, osvěžující, sarkastické, vzletné. Ukradené polibky příjemně pobaví. Jak zábavné je mladické ochutnávání života ve vzpomínkách!

plagát

Láska na útěku (1979) 

Přepsáno v květnu 2018. Láska na útěku je pro mě nejméně zvládnutým filmem od Truffauta a mám rozporuplné pocity s jeho přijetím. Forma provedení má své opodstatnění, přesto ji neshledávám za správně zvolenou a nedokáži se zbavit mlhavého dojmu strojeného znásilnění. Antoine Doinel začal senilnět předčasně, François pocítil neodbytné nutkání odhalit vysvětlení svého prohlédnutí a ideová rovina se tak spíše blíží k osobní omluvě. Naštěstí je zachována filmová estetika sdělení i lehčí ironický nadhled a nešikovně zvolené zakončení pětidílné ságy je díky tomu snesitelnější. Hlavní postavou vzpomínání a uvědomění je Antoine Doinel (příjemný Jean-Pierre Léaud), citově nestabilní muž na důležitém rozhraní své cesty životem. Současnost si pomáhá minulostí k naplnění stavu spásné sebekatarze a výsledkům freudovské psychoanalýzy. Nakonec, nejdůležitější je dojít ke smíření sám se sebou. A naděje září naplno nad obzorem. Hlavní ženskou postavou je Sabine Barnerias (sympatická Dorothée), prodavačka gramofonových desek a nový Antoinův objev. V pozadí je romantický idealismus klasického románu, vepředu se rozdává tolerance a čeká se na otevření a úplné přijmutí. Důležitou postavou je Colette Tazzi (příjemná Marie-France Pisier), ctižádostivá advokátka a Antoinův černý anděl minulosti. Symbolika přivedla počátek k rozřešení konce. A jedno řeší i druhé. Výraznou postavou je Christine Doinel (zajímavá Claude Jade), Antoinova manželka při dovršení konečné rozluky, když trpělivosti došly poslední zbytky sil a zůstal pouhý soucit. Z dalších rolí: spoluúčastnice osobitějšího soužití ve třech Liliane (Dani), Sabinin bratr a Colettina nevyřešená přítomnost Xavier Barnerias (Daniel Mesguich), první milenec Antoinovy matky Lucien (Julien Bertheau), šarmantní rozvodová soudkyně (Marie Henriau), Antoinův kolega z práce Renard (Pierre Dios), Christinin rozvodový právník (Jean-Pierre Ducos), počátek romantické pohnutky (Roland Thénot), či malý Antoinův synek Alphonse Doinel (Julien Dubois). Antoine Doinel dosáhl svého završení i rozhřešení, s tím se musíme spokojit. Pohnutky jsou důležité, přesto nešťastně uchopené. Au revoir, Antoine!

plagát

Konečne nedeľa! (1983) 

Přepsáno v dubnu 2018. Konečně neděle! se v lehkém houpavém rytmu vznáší nad obzorem při jasném svitu luny. Kriminální žánr vyniká hravostí, lehce poťouchlou a přesto uchvacuje svou nonšalancí. Cílem příběhu je vypátrání zločince, a přesto není tento záměr hlavní podstatou. Jádrem je způsob, kterým se tančí. Rozvernost je v detailech, ve zvratech pátrání, v sarkastickém nádechu rozhovorů i místech rozjařeného oddechu. Atmosféře neschází napětí, éterické šumění dráždivosti, vzpřímená elegance i jiskřivé chvění. Konečně neděle! je hebkým pohlazením, zanechává v duši zřetelnou stopu blaženosti a pocit uspokojení ze vzletné poezie. Hlavní předností filmu je Barbara Becker (vynikající Fanny Ardant), výkonná sekretářka, nadšená ochotnická herečka a oduševnělá kráska. Lahůdkou jsou důvtipné slovní přestřelky mezi ní a jejím šéfem. Je popoháněna skrývaným citem a neohroženě vyhledává další překážky. Je svůdným esoterickým zjevením, taktovkou udává rytmus a vládne celému filmovému panství. Hlavní mužskou postavou je Julien Vercel (dobrý Jean-Louis Trintignant), provozovatel realitní agentury a Barbařin zaměstnavatel. Soukromá i společenská spokojenost je lehkým mávnutím kouzelného proutku znenadání ukončena. Překvapení se mění v děs a hrůzu a zoufalé zápolení o očištění osobní bezúhonnosti. Je přímý až jízlivý, přesto je stále jeho základem důstojná laskavost. Důležitou postavou je Maître Clément (zajímavý Philippe Laudenbach), Julienův advokát s pochopením i slabostí pro zločiny z vášně. K výraznějším postavám patří Santelli (příjemný Philippe Morier-Genoud), policejní komisař, vyšetřující záhadnou sérii vražd. A také Paula Delbecq (zajímavá Anik Belaubre), pokladní kina Eden a vydírající hlas hysterické zuřivosti. Z dalších rolí: pátrající bratr oběti a křesťanský duchovní Massoulier (sympatický Jean-Pierre Kalfon), nekonvenčně se tvářící lokální novinář a bývalý Barbařin manžel Bertrand Fabre (Xavier Saint-Macary), Paulin bratr a tvrdě jednající provozovatel nočního podniku a lechtivého uspokojení Louison (dobrý Jean-Louis Richard), provokativně přezíravá a bouřící Julienova manželka Marie-Christine Vercel (zajímavá Caroline Sihol), naštvaná pouliční nevěstka (Nicole Félix), zkušený provozovatel soukromé detektivní agentury Lablache (Georges Koulouris), či sebevědomá uchazečka o práci sekretářky (Pascale Pellegrin). Napětí detektivního pátrání a zoufalé hledání vlastní spásy je povzneseno Truffautovým stylovým nadhledem. Hravost je rozkošná, švihácky upravená a potěšující. Vždyť jde o chtíč a posedlost. Radostí prozářený prožitek!

plagát

Žena od susedov (1981) 

Přepsáno v dubnu 2018. Žena od vedle je poslední Truffautovou romantickou baladou. Žena od vedle je úplné podlehnutí pudům a živočišné vášni se všemi důsledky rozkladu, který přesahuje význam jedince. Tématem je osudovost s lehce omamnou mystickou vůní. Žena od vedle je absolutní rozkoš, strach, naléhání i nezvratná gesta zoufalosti. Žena od vedle je uhranutí a neschopnost vymanit se z destruktivní závislosti. Žena od vedle je nejbytostnějším i nejbolestivějším dotykem života. Chtíč vášně se zaryl pod kůži a postupně ovládl každý nervový spoj. Nálada vnitřní rozervanosti je tím nejskvostnějším momentem, co Truffautův styl filmové estetiky nabízí. Mystická tajuplnost niterné podstaty vystupuje do světa a zpívá svou verzi Písně písní. Hlavní postavou rozkladné osudovosti je Bernard Coudray (dobrý Gérard Depardieu), živočišný typ muže. Strach je na počátku, ale osudu se nelze donekonečna vyhýbat. Rozvratná tendence se pohybuje v sinusoidní křivce, rozum je střídavě zaslepen elektrizujícím chvěním a neuspokojivým výkřikem. A osudovost má svou další hračku. Hlavní ženskou postavou je Mathilde Bauchard (velmi dobrá Fanny Ardant), křehká ilustrátorka. Minulost se vrátila nenápadně a především nečekaně. Na první pohled silnější osobnost je zesilující se intenzitou pudové vášně postupně zcela pohlcena a vnitřní bolest lze tišit jen podpůrnými prostředky. Balada se vším všudy. Výraznou postavou je Philippe Bauchard (zajímavý Henri Garcin), Mathildin spořádaný manžel. Pochopení není i přes vrozenou šlechetnost možné a naléhavě se brání vysněná představa osobního štěstí. Výraznější postavou je také Arlette Coudray (příjemná Michèle Baumgartner), Bernardova laskavá a spokojená manželka. Neodsuzuje. Z dalších rolí: osudem poznamenaná správkyně tenisového klubu Odile Jouve (sympatická Véronique Silver), dávný Philippův kamarád Roland Duguet (Roger van Hool), či malý Bernardův synek Thomas (Olivier Becquaert). Žena od vedle dokáže uchvátit odkrytím vnitřního pnutí osudovosti a rozpolcenosti. V tomto směru mě Truffaut nikdy nezklame, bytostnost je pevně nastolena a já si užívám jedinečné hlasy života..

plagát

Posledné metro (1980) 

Přepsáno v dubnu 2018. Poslední metro má jedinečnou atmosféru. Základním pilířem zájmu je citové napětí a elektrizující chvění, střet vnitřních světů. K tomu se přidává spletitá soudržnost i rozervanost divadelního světa, rámec velké sjednocující rodiny. Odchylky dráždí nesnášenlivost. Doba událostí je začleněna do truffautovského jemného ironického nádechu. Okupace se stává pouhou kulisou, dramatické politicko-společenské dění slouží k celkovému vykreslení charakterů a přibližuje dobové prostředí bez nutnosti podlézání a citového vydírání. François Truffaut svou filmovou estetikou poutavě vypráví skrze nálady vnitřních světů, které z postav vystupují a rozehrávají strhující příběh a nejosobnější intimitu ve velikosti i pádu. Hlavní postavou okupační romance je Marion Steiner (šarmantní Catherine Deneuve), úspěšná herečka a provozovatelka divadla v pařížské čtvrti Montmartre z donucení. Tíživost doby rozvrátila zavedený profesní i soukromý život. Hrdost a zakořeněný odpor musí dělat ústupky a kompromisy. Přitažlivost divokosti se stává nutkavou myšlenkou, neodbytným pocitem i osvobozujícím uvolněním. Polohou živočišné vášně je Bernard Granger (dobrý Gérard Depardieu), mladý talentovaný herec a idealistický romantik. Vzpřímená hlava se v pulsaci života stává předzvěstí. Temperamentu se dostává obdiv i rozčíleného odmítání. Rozpolcené napětí, doba nesvobody a romantická vzplanutí se v nestabilní proměnlivosti stávají blahodárnou oázou. Poslední částí romance je Lucas Steiner (dobrý Heinz Bennent), Marionin manžel a divadelní impresário v utajení. Původ nedává jinou možnost a žárlivost s ušlechtilostí svede svůj nutný boj. Cestou se stává pracovní zapálení a izolovanost se násobí. Výraznou postavou je Arlette Guillaume (zajímavá Andréa Ferréol), vnadná kostymérka, odrážející s pobaveným úsměvem Bernardův tanec svádění, směřující proti její vlastní podstatě. Důlěžitou postavou je Daxiat (velmi zajímavý Jean-Louis Richard), divadelní kritik a loajální přívrženec nově nastoleného režimu, který vždy sleduje své osobní zájmy. K výraznějším postavám patří Raymond Boursier (příjemný Maurice Risch), dobrácký divadelní technik, důvtipně věrný své divadelní rodině. A také Nadine Marsac (zajímavá Sabine Haudepin), mladá ctižádostivá herečka s bezelstnou naivitou i jasným cílem k dosáhnutí opojné popularity. Z dalších rolí: vstřícný a umně manévrující homosexuální ředitel divadla Jean-Loup Cottins (sympatický Jean Poiret), stará divadelní uklízečka Germaine Fabre (Paulette Dubost), rozporuplná Raymondova známost Martine Sénéchal (zajímavá Martine Simonet), malý talisman Jacquot (Franck Pasquier), jeho osobitá matka (Rose Thierry), snaživá hotelová služebná Yvonne (Hénia Ziv), Bernardův kamarád a člen odboje Christian Leglise (Jean-Pierre Klein), či šantánová zpěvačka Greta Borg (Rénata). Poslední metro rozehrává svou verzi romance v nejednoduché době a na okupační poměry se dívá s lehkým nadhledem a hravým idealismem. Hlavní pozornost je upřena na vnitřní pocity a rozpolcenost vztahů. Truffautův styl mi sedí a přináší intensivní filmové prožitky.