tomtomtoma

Adikos Kosmos - Nespravedlivý svět: to jsou chmury poetického sarkasmu. Filippos Tsitos tak navazuje na Akademii Platonos formou i niternou osamělostí. Starý svět je nenávratně rozerván politikou s ekonomií a spotřebou (což jsou spojité nádoby), a místo něj zůstala osamělost, odcizení, prázdnota, vnitřní neuspokojenost, smutek zmaru bez jakéhokoliv smysluplného pocitu. Snahy o vymanění se z trhu zmarnosti jsou nešikovné, nedokonalé, bizarní, tápající, hledání štěstí vráží na překážky uvnitř vlastního nitra z ran bolesti osamělosti a prázdnoty v odcizení. Obrazy (kameraman Polidefkis Kirlidis) jsou hořké, básnivé, jízlivé. Hlavní postavičkou příběhu je Sotiris (pozoruhodný Adonis Kafetzopoulos), osamělý policista. Chybějící pocit niterného štěstí náhle začal nahrazovat velkodušnou laskavostí, při níž se nevyhne absurditě, pochybení, ani pochybností. Přesto anebo právě proto už život nebude stejný, byť pocit mizérie jen tak nevyprchá. Jeho ženským protějškem je Dora (velmi zajímavá Theodora Tzimou), uklízečka s finančními potížemi života. Vzájemné sblížení je zde výsledkem zlomyslnosti života, osobních slabostí a nepatrného světélka naděje. Z dalších rolí: do určité míry souhlasný Sotiriův kolega Minas (Christos Stergioglou), jeho rozčilenější manželka Lena (Sofia Seirli), bývalý Dorin milenec Kostas (Christos Liakopoulos), nebo ten čekající policejní šéf Sotiriho (Minas Chatzisavvas). Filippos Tsitos v Nespravedlivém světě úspěšně zachytil niternou bezvýchodnost outsiderů, těch nešťastníků současného světa a moderního života. Jest to povedená poetická jízlivost.

I kalpiki lira - Padělaná libra: jde o satiru, jejíž hlavní myšlenka zní: honba za penězi vede k falešným, neupřímným životům. Jorgos Tzavellas sepsal rozvernou hříčku ve čtyřech příbězích, každý z nich má unikátní atmosféru a vlastní rytmus. Je to veselé a hravé, s kapkami hořkosti a jízlivosti, začleňuje tóny tragédie i melodramatu, dbá na estetiku obrazů (za kamerou stál kouzelník výjevů Kostas Theodoridis a spolu s ním střihač Jorgos Tsaoulis) a nezbednosti v obvyklé jímavosti života a jeho pudů (zvýrazňují je hudební noty Manose Chatzidakise). Mezi nejvýraznější postavy patří ďáblovým pokušením prostřednictvím vnadné ženštiny svedený zlatník Anargyros Loubardopoulos (velmi příjemný Vasilis Logothetidis), ten neomaleně přesvědčivý slepý žebrák (dobrý Mimis Fotopoulos), odhodlaná animírka ve sporu i souladu se žebrákem Maria (velmi zajímavá Sperantza Vrana), dětskou nevinností napravený hamižný majitel nájemních bytečků Vasilis Mavridis (velmi dobrý Orestis Makris), malá, nevinně bezprostřední a sociální nespravedlností života zkoušená holčička Fanitsa (příjemná Maria Kalamiotou), stavem finančního nedostatku v manželství mládí roztrpčená Aliki (šarmantní Elli Labeti), a její manžel a začínající nadějný malíř s přesvědčením o životním stylu umělce Pavlos (zajímavý Dimitris Chorn). Z dalších rolí: rafinovaně svůdný nástroj ďábla Fifi (Ilia Livykou), výřečný zlatníkův našeptávač Dinos (Vangelis Protopappas), zlobu animírky a slepcovu prohnanost tišící policista (Jorgos Vlachopoulos), laskavá a manželovu hamižnost tlumící Evanthia Mavridou (Lela Patrikiou), chudý tatík Fanitsy Anastasis (Lavrentis Dianellos), jeho nešťastnější žena (Loula Ioannidou), bohatý otec Aliki (Kostas Pomonis), finančně vhodný druhý Aličin manžel Dimitris (Zoras Tsapelis), či provozovatel taverny a svědek nestálosti romantiky lásky Jannis (Vasilis Afentakis). Vypravěč (Dimitris Myrat) propojuje svým hlasem čtyři satirické nezbednosti, jež se snaží přenést přes sociální nespravedlnost a znesvětit mamon peněz, který s jízlivostí vytrestává. Tzavellas poměrně trefně a s nadhledem zachytil různorodost řecké společnosti doby. Příjemné pobavení.

Vortex neboli To Prosopo tis Medousas - Tvář Medúsy: jde o politickou alegorii, ale pro drtivou většinu případných diváků nepochopitelnou. Nikos Koundouros před svou internací na Makronisu studoval malbu na athénské škole výtvarných umění, a právě ve Vortexu je jeho estetická stylizace obrazů nejmodelovější, jeho smyslově smyslné výjevy jsou plné symbolů a metafor. Pojem vortex je parapsychologickým termínem, označujícím oblasti fyzikální abnormality, může jít o časové, prostorové, gravitační nebo jiné fyzikální anomálie působením neznámých sil (nejznámějším je zřejmě Bermudský trojúhelník). Medúsa je tu sice popisována jako žroutkyně nebo zhoubkyně mužů, ale jde o vlast, která pojídá vlastní občany. Nakonec také britská zástava má ve spojení s Řeckem a jejím mocenským působením na politický vývoj země své opodstatnění, dochází i na krále v tom nechvalně proslulém degradování ústavy a demokracie. Může se zvolat jak skvostná alegorie, ale zároveň jde o složitě uchopitelnou estetiku symbolů a většinové mizerné hodnocení je pochopitelné pro nepochopení zjevovaného. Natáčelo se na Krétě, na scénáři s Nikou spolupracoval řecký dramatik a básník Vangelis Goufas, obrazovou estetiku výjevů měl na starosti Karlheinz Hummel za pomoci Dimitriho Nicolaoua, hudební noty filmu složil Jannis Markopoulos. Z herců zaujme nejstarší host bílého domku Filippos (Fanis Chinas), jeho atraktivní přítelkyně Astarte (Chara Angelousi, Aštarté byla kanaánskou bohyní války a lásky), nezvěstný mladší bratr (Alexis Mann), do něj tajně zamilovaný Alexis (Filippos Vlachos), nebo ten poslední obyvatel přímořského domu (George Willing). Vortex neboli Tvář Medúsy bude převážnou většinou diváků odmítnuta, popřípadě velebena pro něco jiného, než Nikos Koundouros zamýšlel. Já osobně mám slabost pro umělce, jimž jsou konzumenti pro jejich výtvory ochotní namlátit. Režisér Nikos Koundouros byl osobitý filmař a umělec a vytvořil estetickou alegorii.

O drakos - Drak: jde tu o satiricky existenciálně alegorický film. Nikos Koundouros, osobitá postava řeckého filmu, namíchal svět z italského neorealismu, německého expresionismu, francouzské poezie, noiru v nadneseném osvěžení, pravidel antické tragédie, hudebních hrátek, rituální oslavy podmanivého sólového tance zeibekiko, deprese sociální mizérie a represe politického diktátu života (výlučně pravicového). Filmu neschází vtip, napětí, slzy romantického zasnění a smutek. Má ladné pohyby, erotické rozechvění, výkřiky emocí, úzkosti strachu, lehkou melancholii a osmělení neochvějné touhy. Scénář osobitého filmu vytvořil Iakovos Kabanellis, sugestivní a okouzlující hudební rytmus složil Manos Chatzidakis, na bouzouki drnká zase mistr svého oboru Vasílis Tsitsánis, půvabné obrazové výjevy připravil Kostas Theodoridis a hudební noty dirigoval Leandros Kokkoris. Hlavním hrdinou rozkošného satiricky existenciálně alegorického představení je Thomas (pozoruhodný Dinos Iliopoulos), osamělý a nesmělý bankovní úředníček, jenž je nešťastnou náhodou považován za nejhledanějšího athénského zločince. Sice se z počátku strachy brání, aby nakonec vnucenou identitu pochopil jako vzrušující výzvu života. Pro lásku a zadostiučinění, ale osud má své vlastní plány. Hlavní ženskou postavou filmu je Roula neboli Baby (zajímavá Margarita Papageorgiou), nevinná mladá dívka, rozhodnutá utéci z toho zločineckého područí a sexuálnímu nadbíhání jejího šéfa. A nebo jen v nevinnosti touží po čistém rytíři. Důležitou postavou je šéf kabaretu zločinců v Pireu (vynikající Jannis Argyris), zvaný Tlusťoch. Má smělý plán ke zbohatnutí početné grupy všech vyděděnců. A ne náhodou má být koncovým článkem americký kupec. To antické dědictví zdá se být v ohrožení. Z dalších rolí zaujme také neohrožená tanečnice a Thomasova bezděčná zachránkyně z policejní honitby Carmen (šarmantní Marika Lekaki) a šéfova pravá ruka za pultíkem kabaretu Spathis (dobrý Thanasis Vengos). Film Drak je extravagantní novoroční oslavou, existenciální, nestandardně a přesto chytře uzpůsobenou ke kritice řeckých poměrů doby (politických a sociálních, jež jdou spolu). Je to rozkošné satirické dílo se smutkem v řecké duši.

Magiki polis - Magické město: to je neorealismus na řecký způsob s morální etikou a sociálním poselstvím levicového zaměření. Nikos Koundouros představil filmovou prvotinu, ač neměl žádnou filmovou průpravu (pro film jako svůj umělecký výraz se rozhodl při internaci pro levičáky na ostrově Makronisos v letech 1949 - 1952, což on sám považoval za tu nejlepší vysokou školu). Okouzlující je estetika obrazových výjevů (kameraman Kostas Theodoridis) i hudební doprovod děje (skladatel Manos Chatzidakis), scénář je výtvorem řecké exilové spisovatelky a dramatičky Margarity Liberaki. Režisér se zaměřil na poslední pozůstatky chudinských čtvrtí, jež už tehdy procházely asanační renovací, a život v existenční nejistotě jejich prostých obyvatel. Středem zájmu filmu je čtvrť chudších maloasijských uprchlíků (těch z roku 1922) v Pireu, sociální příkoří běhu života, sny a touhy nešťastníků a soudržnost v hořkých pocitech nespravedlnosti. Tehdy oblíbené melodrama je povýšeno na morální střet poctivosti obyčejného člověka s mocí peněz finančních domů a pokušení k zločinu. Tento konflikt se odehrává v rovině domácí (tedy řecké) versus importované (tedy ty americké nešvary kapitálu a komerce). Hlavní postavou neorealistické poezie je Kosmas Bertsos (pozoruhodný Jorgos Foundas), pracovitý mladík, strachující se o řádné splácení půjček za nákladní automobil, životně důležitý pracovní prostředek. Představy, pocity, pokušení, náklonnost, a potřeby fyzické, duševní i morální. Hlavní ženskou postavou je Maria (příjemná Margarita Papageorgiou), prostá a skromná dívka ze stejné chudinské čtvrti. Je znovunabytou nadějí půvabu života. K výrazným postavám patří také mladá, atraktivní a dobře zajištěná vdova s toužebným přáním na Kosmu (zajímavá Eva Brika), a sebevědomý vůdce zločinecké skupiny, zaměřené na pašované a nelegální zboží (zajímavý Stefanos Stratigos). Z dalších rolí: partneři Kosmy v jeho živobytí - lehkomyslný Thanasis (Thanasis Vengos) a dobrosrdečnější Argyris (Andreas Douzos), pašeráčtí druhové (Tassos Katrapas a Mimis Fotopoulos), nešťastná Kosmova maminka (Eftyhia Pavlojanni), nebo ještě nedospělá Kosmova sestra (Natasa Kalpidou). Koundourosův film "Magické město" je neorealismem na řecký způsob, tedy vidí naději na lepší zítřek v poctivosti a soudržnosti obyčejných lidí. Půvabná estetika obrazů!

Upraveno v prosinci 2022. Stella je novořeckou antickou tragédií. Stella je nekompromisní vzpourou ženy proti diktátu patriarchálního ustanovení života. Stella je rozervaností řecké duše doby se svými politickými důsledky a kulturními potřebami. Stella je provokujícím a současně též vznešeným, ale také vzdorovitým i zoufalým výkřikem procesu emancipace lidského ducha. Film byl inspirován divadelní hrou Stella s červenými rukavicemi řeckého spisovatele a dramatika Jákova Kabanella, a v samotném Řecku vzbudila Kakojannova adaptace již svou podstatou převážně pohoršení a hněvivě pobouřené reakce zlosti. Stella v té nejzákladnější rovině je bytostnou touhou ženy po svobodě a nezávislosti. Je revoltou proti konvencím a tradičnímu uspořádání patriarchální společnosti. Ostatně, teprve v době natáčení filmu získala řecká žena volební právo. Stella (pozoruhodná Melina Merkouri) touží po obdivu a slávě, po úspěchu a po stejném svrchovaném postavení, jež se obvykle dostávalo pouze mužům. Ne nadarmo je jejím osudovým mužem oslavovaný fotbalista Olympiaku Pirea. Stella je fotbalistovým ženským protějškem, je neústupnou, silnou osobností, dokonce vyzývavou a do značné míry sebestřednou. Stella je pro svou nezkrotnou povahu zlatým hřebem rembetikového programu v klubu Paradísos, zde sklízí ovace a obdiv mužů. Miluje a chce být milována, avšak nechce se nechat spoutat institucí manželství, ta pro ni představuje vězení, vzdání se nejen svého těla, ale rovněž vlastní duše. Ze všech sil se proto brání svatbě, která rozhodujícím způsobem mění v tradiční patriarchální společnosti život žen, neboť po ní je údělem ženy již jen manžel, domov a děti. Muži ve Stellině životě – ať již jde o energií sršícího fotbalistu Milta (zajímavý Jorgos Foudas) či o kultivovaného a melancholického Aleka (velmi dobrý Alekos Alexandrakis) – jsou zajatci společenských konvencí, neboť pouze společnost se svými zaběhnutými zvyklostmi posvěcuje a uznává jejich vlastní životy, jejich přináležitost ke společenství. Bez sňatku se ani jeden z nich nemůže stát plnoprávným členem společnosti. A často to jsou ženy, kdo byly zásadovější a zuřivější ve fundamentálním prosazování patriarchátu společnosti, tak jako tradiční běh života ctící Miltova maminka (příjemná Christina Kalogerikou), pro přízeň mužů na Stellu žárlivá kolegyně a zpěvačka ze stejného klubu Anneta (hraje a zpívá Voula Zouboulaki), nebo Alekova třídně povýšená sestra (Tasso Kavvadia). Proto jde prostřednictvím Stelly především o emancipaci lidského ducha, o emanaci potlačované touhy a o zoufalý výkřik svobodného sebeurčení. Osud je klasicky nevyhnutelný a neúprosný. K nevyhnutelnému osudu se kráčí se vztyčenou hlavou a s přijmutím všech důsledků, které budou následovat. Jak příznačně je vybrán datum sňatku: 28. říjen, den Ochi („den Ne“), jímž se předválečná diktatura alespoň částečně vykoupila ze svých hříchů, oslava dne, kdy se nesouhlasilo s dobrovolným zbavením se státní suverenity. Vyvrcholení filmu je velkolepé, láska nekončí ani rituálně společenským aktem k očištění zneuctění, naopak stává se jejím nejhlubším naplněním a nůž pak prostředkem k absolutnímu vysvobození. Přestože jde vlastně o tragédii, nejsou vynechány ani komické či fraškovité momenty. Za ty je odpovědný především Mitsos (sympatický Dionysis Papajannopoulos), provozní klubu Paradísos. Neboť přese všechnu tragédii lidských životů, je celý svět víceméně jen divadlem frašky. Další rovinou Stelly jsou politické, společenské a kulturní aspekty. Touha po svobodě a nezávislosti reflektuje nezáviděníhodné postavení Řecka po druhé světové válce, v nemožnosti svobodné politické vůle a volby. Dalším rysem je střet tradiční řecké kultury s amerikanizací kulturního prostředí. Ne vše slepě přijímané musí znamenat prospěšné a lepší, ne vše tradiční musí být zachováno netknuté a nepozměněné, přesto je vlastní kultura jedinečným prostředkem k sebeurčení jedince. Díky tomu působivou složku Stelly tvoří hudba. Tu pro služby filmu – a jde o „tradiční“ bouzouki a rembetiko a „importovaný“ jazz – složil řecký hudební skladatel Manos Chatzidakis, za spolupráce slavného hráče na bouzouki Vasila Tsitsánia. Bez povšimnutí nemůže zůstat ani to, že postavu Marie, občas zpívající majitelku klubu Paradísos, ztvárnila Sofia Vembo, kultovní zpěvačka a jeden ze základních symbolů řeckého odporu proti nacistické okupaci. Stella v neposlední řadě znamená rovněž stále ještě živoucí řeckou duši bez kastrace turistického podbízení. Děj se převážně odvíjí v nejstarší athénské čtvrti Pláce, jež ze dvou stran těsně přiléhá k Akropoli, athénské koruně historie a kultury. V době natáčení filmu byla Pláka stále živoucí čtvrtí, pulsující autentickým řeckým životem. Sice chudší, o to však autentičtější řecké vrstvy obyvatelstva byly každodenní součástí genia loci místa. Dnes se však již Pláka prodává turistickému ruchu a lačným davům cizinců nabízí již jen matný odlesk řecké kultury. Stella je strhujícím dramatem života, je nejniternější touhou a okázalou vzpourou jedince proti konvencím, proti řádu, proti systému.

I skoni tou chronou - Prach času: tak Theodoros Angelopoulos poezii globalizoval, své hrdiny propojuje se všemi významnými událostmi světových dějin - holokaust, stalinismus, vietnamská válka, Watergate, pád berlínské zdi. K tomu přidává řeckou rozpolcenou duši, děti v berlínské Stanici ZOO, nehostinnou stranu vlastní profese, neschopnost vzájemného dorozumění a mateřskou i osudovou mileneckou lásku s palčivou niternou bolestí ve vzájemně neodlučitelném spojení. Minuty zoufalství a vteřiny štěstí, výkřiky odhodlání, stahy porobení, vítězství konzumu, panika ze ztrát hodnot, osamělost a vášeň, život, smrt, choreografická estetika obrazů a vzdouvání ňader poezie - tak se jeví Theodoros Angelopoulos a jeho rozpjatá ambice ve stáří po zachycení vidění světa a vnímání člověka v zajetí jednak politických vášní, ale též lidských niterných pocitů. Je to neskromné, mohutné, obrazy zručné tvarované, ale akty poezie jsou unavená, uondané, utrápené. Hrdinkou globalizovaného umění a moderního tvaru antické tragédie je Elení (příjemná Irène Jacob), řecká žena, jež je vláčena životem obecnou nepřízní politických doktrín k lidem. Možné nabytí štěstí nitra udržuje naději a život na nohách. Hlavní mužskou postavou filmu je A (Willem Dafoe), alter ego tvůrce a filmový režisér, vyrovnávající se přese práci s minulostí a intimní bolestí. K výrazným postavám patří též německý žid a záskok osudové lásky Jacob Levy (příjemný Bruno Ganz) a Elenin osudový muž a otec jejího proslaveného synka Spyros (Michel Piccoli). Z dalších rolí: bývalá manželka režiséra z východního Berlína Helga (Christiane Paul), vnitřně rozervaná dceruška režiséra A a Helgy Eleni (Tiziana Pfiffner), snaživější režisérova asistentka v římském Cinecittà Jane (Alessia Franchin), nebo nejlepší kamarádka malé Eleni (Chantel Brathwaite). Prach času - to je snaha o uspokojení ctižádosti filmového básníka v jeho pokročilém věku, v němž chce dosáhnout globálního uznání globalizovaného světa. Přestože neschází filmu jistý půvab, jde o poezii unavenou. Svým způsobem zde Theodoros Angelopoulos hledá smíření se životem, smrtí a národní rozpolceností. Jest to dílko sympatické a velkolepě naaranžované a smutně utrápené

To Livadi pou dakryzei - Plačící louka: Theodoros Angelopoulos soustružil zbytečný filmový opus, obzvláště v kontextu s jeho předchozí tvorbou. Potěší snad ty, kteří z jeho tvorby poezie nic neznají nebo milovníky patetické srdceryvnosti na americké způsoby. Angelopoulos se pokusil stvořit nové Putovní divadlo, ale jeho mytologie, poezie nebo sarkasmu nedosahuje. K tomu přidal Dny roku 36 (tam je stěžejní část děje filmu - tedy nezobrazuje osud Řecka ke konci občanské války jak je uvedeno v obsahu, ale léta 1919 až 1949, byť většinou ve zkratce a ve řvavých litaniích) a také něco z Lovců. Opakuje stejné nebo obdobné obrazové výjevy, pouze s hutnějšími nánosy bahna a s hrstí srdceryvných výkřiků bez niterné spoluúčasti. Angelopoulos neříká nic nového, reprodukuje sám sebe bez jiskry, bez duše, bez kouzelné poezie, beze všeho, co jeho dřívější tvorbu zdobilo a povznášelo. Zůstaly sice velmi zručně vymodelované obrazy (kameraman Andreas Sinanos), ale jsou často reprodukcí již dříve řečeného, jsou unavené a prázdné. Hrdinkou filmu je Eleni (Alexandra Aidini), žena, které osud, neboli krutost lidských dějin, postupně všechno vzal. Počínaje tou rudou jízdou v Oděse, pokračujíc fašistickou diktaturou extrémní pravice, a končíc válečným děsem druhé světové války a zapeklitých bratrovražedných bojů. Hlavní mužskou postavou je Alexis (Nikos Poursanidis), schopný mladý harmonikář, Elenin životní milenec s dobrým srdcem a nešťastným osudem. Z dalších rolí: maloasijský uprchlík a houslista v levicových odborech pod vlivem doby a života Nikos (Jorgos Armenis), společensky zneuctěný Alexův otec a starý mlsný kocour Spyros (Vasilis Kolovos), Spyrova manželka a Alexova maminka Danae (Thalia Argyriou), Alexova teta Kassandra (Eva Kotamanidou), nebo ten proradnější klarinetista Zissis (Michalis Jannatos). Plačící louka je velkolepým filmem po stránce výpravné, ale Theodoros Angelopoulos už zřejmě nenašel žádné nové nápady, tak přeskládal verše a strofy své dřívější poezie (kdyby alespoň poezie byla lepší, dokonalejší, ale je povrchnější, omezenější, strnulejší - a to je zkáza modernímu pojetí antické tragédie ženy).  Je to velké zklamání, kde vládnou bez hlubiny nitra zkratkovité výkřiky srdceryvnosti

Mia aioniótita kai mia méra - Věčnost a den: Theodoros Angelopoulos se filmovou poezií navrátil od společenského humanismu k nitru člověka a udělal dobře. Život je základem, byť jde o smrt, respektive smíření se s příliš blízkou smrtí a zároveň se životem. Omezení (hranice) se skrývají v nitru člověka, v jeho strachu a úzkostech, v mezilidské komunikaci, v lásce a niterném pocitu štěstí. Angelopoulos vychází (jeho tradiční způsob) z prokletí rozpolcené řecké duše - emigrace, poezií a hříčkou jsou slova ve vzájemném nedorozumění i při hledání štěstí. Skutečnost se ladně prolíná, prohýbá a probíhá s představou a vzpomínkou, pátrání je možné pouze ve spojení s vlastním nitrem, skrze něj, uvnitř něho, v pochybnostech zoufalství a v extrémním prostředí absurdity. Zmiňovaný básník Dionysios Solomos (1798 - 1857): zakladatel moderní řecké poezie, jeho "Hymnus na svobodu" (s hudbou Nikolase Mantzara) se stal řeckou i kyperskou hymnou, kromě ní dokončil již jen tři básnické skladby, ty ostatní se zachovaly ve fragmentech a ve vícero variantách, a mnozí se je snaží za něj dokončit (filmový Alexandros dílo "Svobodně obležený"). S tím kupováním slov to nebylo jen italskou výchovou, ale také jazykem, psal lidovou řečtinou (dimotiki), která neměla literární historii, protěžovaný (zvláště pravičáky až do roku 1976) byl umělý spisovný jazyk - kathareusa - symbióza mezi starořečtinou a lidovou řečí lidu (dnes novořečtina, dimotiki). Hrdinou příběhu je Alexandros (zajímavý Bruno Ganz), slavný básník a spisovatel v osamělosti nitra na sklonku života. Jeho hledání slov je hledáním štěstí v minulosti a přítomnosti, smířením se s nevyhnutelností, se sebou samým. Prožitek je prostředkem. Jeho průvodcem posledního dnu je malý klučina (Achileas Skevis), ilegální albánský imigrant řeckého původu. Život nevzbuzuje tolik důvěry, je bojem, přesto je lékem na bolest i vykoupení. Z dalších rolí: Alexandrova milovaná mrtvá žena Anna (Isabelle Renauld), uctívaný básník ze Zakyntu Dionysios Solomos (Fabrizio Bentivoglio), Alexandrova stará a opuštěná maminečka (Despina Bebedelli), Alexandrova tak věrná hospodyně Ourania (Eleni Gerasimidou), moderní Alexandrova dcera (Iris Chatziantoniou), či Annini veselí rodiče (Alexandra Ladikou a Alekos Oudinotis). Věčnost a den je filmovou poezií v esteticky vymodelovaných obrazech dvojice kameramanů Andreas Sinanos a Jorgos Arvanitis. Dokonce zazní zpěv Marie Farantouri. Krásná poezie, která proniká do nitra člověka, kde tančí svoji vášeň a život. Hymnus na svobodu byl výrazem úspěšného osvobozeneckého boje řeckého lidu, Věčnost a den je úspěšným bojem s niternou úzkostí uvnitř člověka.

To Vlemma tou Odyssea - Odysseův pohled: film nepovažuji za žádný vrchol tvorby Theodora Angelopoula, spíše naopak. Zmizel sarkasmus, zůstala uštěpačnost, slzení nostalgie a těžkomyslnost, schází intimita nitra, nahradil ji humanismem s pateticky rozmáchlými gesty, symbolismus s poezií jsou vyzvraceny z kreativnější doby a zase pozřeny jménem vznešeného poselství. Jistě, je to ideální filmové dílo pro záslužný potlesk ocenění, ale to automaticky neznamená lepší umění, ač se tato teze bude v politické korektnosti direktivně upřednostňovat. Nosnou myšlenkou je mysticismus jako klíč k zapomenutým hodnotám, nevinnosti pravdy - tři nevyvolané svitky bratří Ioannise a Miltiadise Manakiových. Jugoslávci je berou za Slavo-Makedonce a Řeci za řecké Vlachy. Oba se narodili v Avdelle na území dnešního Řecka, do Monastiru (Bitola - tehdy centrum osmanské Rumélie, dnes je to město v Severní Makedonii) se přestěhovali roku 1905, kdež započali se svou filmovou a biografickou živností. Ioannis zemřel zapomenutý v Soluni roku 1954 (odešel z Monastiru již v roce 1937), Miltiadis deset let nato v Bitole jako slavný jugoslávský průkopník filmu. Theodoros Angelopoulos začíná zmínkou na svůj předchozí film Přerušený krok čápa a aktivitu florinského metropolity Augustina Kantiotise, zbrojícímu proti němu. Albánie je zde připomínkou tehdy ještě aktuálního tématu velké albánské imigrační vlny do Řecka, Skopje archivuje filmové práce bratrů Manakiových (Miltiadův dar). Bulharsko: je to za prvé připomínka Ioannisovy internace bulharskou armádou (1914 až 1919) a pak nechvalné fašistické minulosti země (okupovala část území Řecka, vůči Řekům byla obzvláště brutální). Rumunsko: bratři obdrželi od rumunského krále zlatou medaili a po řecké občanské válce zde sídlil ústřední výbor Řecké komunistické strany. A v první polovině devadesátých let byla situace v socialistických zemích Balkánu dosti neutěšená. Jugoslávie: bratři jsou považováni za průkopníky jejich kinematografie, a o tehdejším válečném rozkladu země - hlavním humanistickém poslání režiséra - se nemá cenu rozepisovat. Hrdinou symbolické poutě balkánského rozkladu života a hodnot je A (americký Harvey Keitel), režisérovo emigrantské alter ego, mystický i mytologický prostředník času, místa, stesku a poslání. Mystickým stvořením je žena (šarmantní Maia Morgenstern), fata morgana, kteráž je Pénelopou (kdysi opuštěná láska), nymfou Kalypsó (Kali ze Skopje), kouzelnicí Kirké (náhlá vdova) i princeznou Nausikou (Naomi ze Sarajeva). Z dalších rolí: sarajevský filmový kurátor a Naomin otec Ivo Levy (Erland Josephson), dávný levicový kamarád A a novinář v Bělehradě Nikos (Jorgos Michalakopoulos), řecký taxikář přes sníh Albánie (Thanasis Vengos), rodiče v rumunských vzpomínkách (Mania Papadimitriou a Jorgos Konstas), nebo stařenka při první návštěvě za dcerkou v albánském exilu po občanské válce (Dora Volanaki). Odysseův pohled nabízí působivé obrazové výjevy, ale režisérova poezie a symbolismus ztěžka kráčí v naučené choreografii, nepřináší nic nového, oprašuje své staré kostýmy a bez skutečné intimity se ve válečném bahně zmaru rozplácne v patosu gest, jež v jeho poslání chápu, ale neocením.