Big Bear

Strašná nuda. Bruce na stará kolena začal lézt do dost podivných béček a tohle bylo jeno z nich. Celé to bylo takové nějaké sešlé věkem. Claire Forlani už fakt nevypadala na to, že by se do ní znovu zamiloval smrťák Pitt Joe Black a o ostatních hercích - nehercích se ani nebudu zmiňovat. Být členem Black Ops, tak si celý štáb najdu a golfovou holí bych mu ukázal co je to našlehaná zmrzlina ! Dozíval jsem to do konce a dávám za jedno šťěňátko. Spoiler - Upozornění pro ekoteroristy a greténisty, při natáčení byl golfovými míčky znečištěn oceán a pláž elektrošrotem. *

Herdek, proč tohle nenapadlo nikoho reprízovat? A to ani na ČT3, kde do zemdlení jedou Hry bez hranic s Martinou Admcovou ???? A pokud je ta černo-bílá verze už hodně oldschoolová (i když u grotesek z počátku minulého století proč ne) , pak by někdo mohl udělat nový pořad věnovaný groteskám a historii filmu tohoto žánru. Jen díky tomuto pořadu jsem krom Chaplina poznal borce i dalších men jako Buster Keaton, Frigo, Laurel a Hardy, Harold Lloyd a další... Kupodivu si vůbec nepamatuji ty české díly s našimi herci stříbrného plátna... I tak hodnotím na max a posílám pozdrav tam nahoru skvělému panu Nedělovi. * * * * *

Snad náhodou či to byl záměr se tenhle díl odehrává spíše v interiérech jakéhosi zámku a seriálu to výrazně prospělo. Navíc už bez Hanzlíka s jeho celnickými intuicemi a tak jsem si hned a rád odechl... Navíc všichni hráli na jedničku ať už šlo o tu dvojku dědků v hospodě u mariáše s líným řezníko-hostinským, nebo boží dvojku v zámeckých komnatách. Plonkový byl akorát Haničinec, ale i ten si utrhnul v roli VB detektiva pořádný kus pro sebe. Sice tam téma pašovaní a celníků opět zazní, tenhle díl byl ale spíše taková hodně vtipná dialogová kriminálka. Dávám tedy za čtyři kávy s příchutí libových párků. * * * *

Tahle afektovaná postava Hanzlíkovi vyloženě nesedla. Zdá se, že ve filmu Dva muži hlásí příchod zafungovala otcovská role důstojníka Somra a nezbedná role zženštilého Hanzlíka a tak tento vzorec byl zopakován i v rámci tohoto seroše. Jen to bylo místo Jorgou Kotrbovou tentokráte okořeněno Evou Hudečkovou. Celníci byli pro mne v dětství takoví civilní pohraničníci. Bez vlčáků a samopalů, byť je tam někde na služebně jistě také měli. A vždy jsem je bral za něco podezřelého. Pohraničník byl chlapík v lese s maskáčovým mundůrem, dalekohledem o ostrým vlkoušem na řetězu s ákáčkem na rameni. To byl ten, co hlídal můj klidný spánek aby nám sem žádný narušitel nelezl. Tak mi to tehdá říkali a až mnohem později jsem pochopil, že oni spíše dohlíželi na to aby ten náš socialistický ráj nemohl nikdo nevděčný opustit. Ale uniformovaný pohraničník a celník to bylo jiné kafe. Lezli vám do aut, viděl jsem je na jednom parkovišti jakýmsi nebožákům s Warťasem z DDR vylévat šampony a vymačkávat zubní pastu rovnou na asfalt... Tehdy to mnou otřáslo. Ještě větší adrenalin byl, když jsme převáželi z DDR tuším nějaké boty ve větším - tudíž nepovoleném množství a nějaký mixér. Naši se tenkrát tvářili děsně tajně jako bychom převáželi Štěchovický poklad a mamka tenkrát měla pod vložkou boty navíc shované Marky navíc... Když jsme projeli hranici naši si znatelně oddechli a já s nimi. Prostě celník byl někdo nebezpečný, někdo kdo vám vytahal kufry a sundal tapecírung ze střechy nového Embéčka když na to přišlo. Proto mi tenhle seroš tenkrát moc k srdci nepřirostl, byť se tvůrci snažili co to šlo (a takové jistě bylo i zasání) aby i tento pracující lid přiblížil běžnému pracujícímu lidu s jejich strastmi a starostmi. Aby na hranicích šacovaný lidpoznal, že i oni jsou jen lidé co jen dělají svoji práci.  Nad tím vším se samozřejmě tyčí hrozba ze strany vetešníků z NSR v pašování národního kulturního dědictví v podobě soch, šperků a obrazů. Jistě se tehdy pašovalo, ale v sedmdesátých letech se stát k našim památkám a to včetně exponátů leckde choval tak, že byl ten poslední kdo mohl o nějaké ochraně mluvit. Naštěstí je tu celník v zelené kamizole, nebo jeho přicmrndávač s páskou na rukávu a ten už reje kapitalistických sběratelů v Mercedesech zarazí. Nehrát v tom tehdejší herecká elita, tak by to asi bylo nekoukatelné... Takže za tři dukáty. * * *

Někdy se jen se čtyřmi herci a starou chalupou dá rozehrát celkem slušné válečné drama. Je léto roku 1944 a dva členové německé finanční policie ustupují po útoku lesem. Jsou unavení, mají žízeň a podle mapy kterou mají sebou si myslí, že se v lesích ztratili. Navíc je těsně před bouří a tak by oba nečas strávili rádi někde v suchu. Úplnou náhodou objeví pod lesem chaloupku, kterou obývá starý děda Jozef Kroner s malou vnučkou... Distingovaný poručík Tomáš Jirman, který býval dříve učitelem vidí v malé Magdalénce svojí vlastní dceru, kterou celou válku neviděl i své školní děti. Oproti tomu pěšák Bronislav Poloczek by nejraději obyvatele statku zlikvidoval. Má podezření, že mají kontakty na partyzány a navíc na půdě slyšel kroky ač starý děda tvrdí, že žijí na samotě sami. ---- Tohle byla velmi povedená inscenace natočena v nádherných kulisách. Jirman se svým posmutnělým chlapeckým obličejem s modrýma očima se perfektně hodil dorole odvedeného učitele, který válčit nechtěl, ale musí. Poloczek většinu filmu strhává pozornost na sebe. Jeho voják  je typ osoby, která se stará jen o sebe. Nikdy se neměl dobře, válka byla příležitost jak si polepšit, byť i jemu se do ní nechtělo. A teď když je to s Říší všelijaké, cítí frustraci a strach, že pokud to vůbec přežije, bude se mít zase špatně jako před válkou. A on chce hlavně přežít. --- Bronislava Poloczka známe z rolí různých tatíků, fachmanů a řemeslníků, většinou bodrých duší s dobráckým výrazem. Tady si ale střihnul opravdu zajímavou roli a už jen kvůli němu to stojí vidět. Kroner hraje minimalisticky, jasně naznačuje, že tento typ návštěvy v jeho chalupě není nevítán, nicméně respektuje fakt, že poručík má v opasku pitosli a voják neustále v ruce ke střelbě připravenou empé čtyřicítku. Jestli se mi na filmu něco nelíbilo byla hudba. Ta tam totiž vůbec není. Místo ní většinu filmu doprovází jakási sóla na flétnu. Dejme tomu, že to místy i mělo náznaky jakési lidové melodie, ale místy to bylo jen nepříjemné pískání... Prostě voják jde na půdu a každý krok doprovází písknutí jak v němém filmu...  Fakt až nepříjemné. Navíc mi to připomnělo má dětská léta strávená v lidové škole umění, kde podobných nepříjemných pískotů byla vždy plná škola... Dávám 4 marky za robitý hrneček! * * * *

Při sledování tohoto prvního dílu jsem si říkal - proč? Proč tohle někdo natočil? Bartošová byla pravda hvězdičkou na socialistickém pop nebi, ale to bylo dáno tím, že to nebe nebylo nekonečné jako na západě a nebyla tu konkurence. Jistě, zpívat uměla o tom asi žádná. Ale takových bylo... To teď tedy budou seriály o Arnoštu Pátkovi, Schelingerovi atd... ? Jménech nad nimiž se již zavřely vody času a jejichž životy řekněme neskočily tak naplněny na rozdíl třeba od Karla Gotta? ? Koho to zajímá? Jistě, teď si řeknete - tak proč jsi na to teda koukal? Odpovím hned - koukal jsem na to proto abych se podíval jak moc se podařila ta retro atmoška. Osmdesátky s céčky, Sandokanem a Knoflíky lásky já zažil a tak mne vždy zajímá jak kdo dokáže ten čas filmovým kouzlem vrátit.  A zejména mne to zajímá u rejži, kterej ten čas díky svému datu narození vůbec nezažil. Hádám že je rozdíl točit něco z časů, které pamatuji a něco z dob, kdy jsem maximálně jezdil v kočárku a myslel jen na mámino prso. Můj verdikt zní takto. Snažili se. Ale, že bych z toho měl nějaké deja vu   jako třeba v seriálu Svět pod hlavou, to teda ne. Musím ale ocenit výkon Anny Fialové. Podobou to s Bartošovou nemá společného zhola nic (až na ten účes), ale chvilkami jsem měl dojem, že se jí hlasově snažila napodobovat, že v tom byl fakt záměr a místy ten tón hlasu i dávala. Zdá se, že průprava z Tvoje tvář má známý hlas jí tady mohla docela pomoci. Jinak jsem otrávený z Hanuše a Mikluše. Oba jsou fajn, ale díky svým komunistickým vyzážím vhodným ku ztvárnění soudruhů, aprátčíků, vedoucích různých socialistických soutěží atd... jsou zkrátka tito nebožáci dnes nasazovaní velmi často právě v takových retro věcech a diváka to nudí.  My tohle neumíme. Potřebujeme seladona ve střením věku? Jasně dáme tam Langoše. A třeba ve dvaceti filmech stejně pokud tam má být seladon ve středním věku. Potřebujeme konferenciéra festivalu politické písně? Mikluš! Jasnej gesicht! Proč se jen trochu více s herci neexperimentuje... Třeba i s méně známými...?  Ze zvědavosti zkusím i dvojku, ale nevím... Zatím z toho nějaké záchvaty nadšení nebo vzpomínek  fakt nemám. * *

Mám rád Vladimíra Dlouhého, ale tohle tedy bylo tak nezáživné, jako by to mělo 56 hodin. Celé to bylo strašně naivní, neuvěřitelné, nevím vlastně co to mělo divákovi říci. Kaser tu vypadal dobře, nebyl už to takový pubertální tydýt jako v o tři roky starším filmu Láska. Jestli se to mělo odehrávat v šedesátkách, tak to tak moc nevypadalo. Jediné co zaujmulo byla polská vozba. Nejdříve ten válečný kabriolet, kterým přijeli tajní a pak ten Jeep pohraničníků... Na tenhle film snad asi ani nemá cenu koukat.. I když, kdo by měl zájem, uvidí tu hodně mladou už tehdy krásnou Dádu ! :-). Dvě struny z banja. * *

Jestli Profíci jsou takovou seriálovou ikonou sedmdesátek co se týče akčních kriminálních seriálů, pak tenhle seroš to je ikona osmdesátek. I já na něj s rodiči koukal kdykoliv jej tehdy na ČST dávali a nedávno jsem dokonce viděl dva díly na ČT3. Glynis Barber byla kočka a líbila se mi už jako pubescentovi, protipólem jí byl americký detektiv pracující toho času v Anglii. Exteriéry i interiéry tohoto seroše byly pro nás nedostižný západ a tak jsme to hltali hlava nehlava. Už jen ta auta. Profíci už tehdy na mne působili s těmi roláky a kotletami moc staře, ale tohle jsem bral jako soudobou záležitost. Dnes samozřejmě i tenhle seroš již vyčpěl, přesto se dá na něj koukat stejně jako na profíky, kteří naopak díky tomu sedmdesítkovému feelingu dnes preferuji spíš než naondulovanou Makepeacovou. Zkuzte ale kouknout na net jak vypadá Barberová dneska skoro v šedesátce a budete celkem mrkat !  * * *

Tohle bylo docela zajímavé retro, byť jsem od něj čekal mnohem více zábavy. Jo to už dneska mladší ročníky nezažijí ty nádražní čekárny... V zimě v některých v rohu hučela kamínka, někde byly válce s jízdními řády na stěnách nebo alespoň tabule se spoji nacvakanými do lišt z plastových číslíček a písmenek... Ty vůně těch starých čekáren a peklo veřejných záchodlů pokud byly vůbec otevřené. A pal ty nádražky... Dát si tam sekačku či utopence byla někdy vážně sázka do loterie. I štamgasti tam byli jiní než někde v hospodě v centru města. A tady v tomto prostředí za neustálého hučení projíždějících žabotlamů za zamrzlými zimními okny se odehrává maturitní sraz po X letech. Známe to všichni. Někdo dorazí, někdo ne. Někdo už nikdy a těžko se pak maže jeho číslo z mobilu, nebo z notýsku s adresou... Vzpomíná se na dávno zmizelou dobu, na mládí, vytahují se fotky dětí, někdo se chlubí úspěchy v práci jiní naopak cudně mlčí, protože se moc není čím chlubit... Chlapi pokukují po kdysi vnadných spolužačkách dnes obtlostlých maminách, říkají si, že už to není ono zapomínajíc, že i oni mají pupek a leckdo kouty až za uši...  Herecké obsazení bylo docela zajímavé, moc mi neseděl ve své roli profesora Husák. Schmitzer byl fajn, je zajímavé, že si pak střihnul v roce  1996 film úplně stejného jména, leč tam už to bylo téma mnohem drsnější. Dávám za 3 lahve vína. * * *

Další simply escort mission nad Paříž. Nebe čisté, nepřátelská aktivita nulová, cíl dobře viditelný a přímo zasažen. Po návratu u omladiny nadšení, já jsem si jen protahoval ztuhlé klouby a promrkával zarudlé oči od té dlouhé nudné rutiny. Červený pes asi funguje lépe jako knížka než jako film. Jakmile se toho totiž chopí soudobí filmaři, je to opět neprosto přesně vyvážený koktejl všeho aby nikdo nic nemohl namítnout či říci. Neviděl jsem tam snad jen žádného zástupce slabozrakých a nevidomých. Animace psa vypadajícího jako fena (zcela bezpohlavního což působilo na mne jako majitele pejsána dost divně) nebyly nic moc a nejhůře dopadly při té závěrečné jízdě. Myšlenka o různosti (dnes se říká moderně -  diverzitě!)  zaznívá v dětských amerických filmech teď pořád. Nic proti tomu, ale cpou to do dětí tak vehementně, že až přistanou v NY emzáci ve tvaru obřích housenek a začnou požírat lidi v ulicích s nikým to ani nehne.   Vždyť vypadat jako velká masožravá housenka je tak cool a každý má na to navíc právo být velkou masožravou housenkou!  A když ne, ona má právo být masožravá a žrát lidi! Kdo ve filmu potěšil svou účastí byl samozřejmě můj miláček Cleese a to i díky milé roli, kterou tu ztvárnil. Trochu už zestárnul , trochu víc...  Docela se divím, že měl potřebu se v tomto dílku vůbec nějak omáchnout... A malá Darby Camp byla také docela fajn. No nebudu to tu nějak více rozepisovat, bylo pro děti a spíše pro ty úplně malé. Já si pořád jen říkám, zda ta poselství, ta vysvětlování dětem, že všichni nejsme stejní, ale všichni jsme si rovni, musí být tak okázalá s tupou nepřátelskou policií a demonstranty v ulicích jako v tomto filmu... Ale hlavně neukažme dětem psího pindíka! To by vážně ohrozilo jejich duševní vývoj! Dávám tedy za 2 vtipy žirafí hyeně. * *