Marthos

Osudové setkání. I tak bychom mohli pojmenovat umělecké a životní protnutí režiséra Karla Kachyni s tehdy dvanáctiletým Vladimírem Dlouhým, jehož dětsky civilní pojetí titulní role předznamenalo mnohé z jeho pozdějších vrcholných kreací na divadle a ve filmu. Přenesení Marshallova románu do ryze českého prostředí c. a k. monarchie posledního desetiletí vlastně připomíná, že nezáleží ani tak na zemi, ale především na lidech, jejichž životní osudy zůstávají kdykoli a kdekoli stejné i se svými bolestmi a radostmi, jež právě prožívají. Hrdinou jímavého příběhu se stává tehdy neléčitelnou obrnou stižený chlapec, v hloubi duše však neuvěřitelně odhodlaný jít za svým životním snem bez ohledu na osudem vyřčený handicap. A protože je po tátovi chlap jaksepatří, nevzdává se, i kdyby to měl být sen z kategorie nesplnitelných: chce hledět osudu do tváře ze hřbetu koně a v jeho sedle zdolat kaluže před rodnou chalupou, jež jsou pro něj přímo zdolanými oceány. Neokázale statečný, umanutý i naivně upřímný vypravěč s berlemi, toužící zvítězit nad svou nemocí pak jakoby předznamenal skutečný osobní boj jeho hereckého představitele a stejně jako malému chlapci, i Dlouhému nescházela odvaha a odhodlání. Bohužel, jak se říká: život je sviňa. V tomto případě to platí dvojnásob.

Námět i obsah a scénář šustí papírem žáků poškoláků. V momentech, v nichž si divák jakž takž téměř zvykne na to, že tu jsou alespoň některé příznaky místy zvládaného filmového řemesla, je knokautován násilně nakopnutým dějovým zvratem, který VRAŽDÁM propůjčuje ráz hodně nastavované a čím dál bezchutnější kaše. Samozřejmě bez diskuse je nezpochybnitelný herecký výkon fantasticky nestárnoucí první dámy Thálie Jiřiny Bohdalové, která se s očividným elánem a energií chopila své převlekové role; to samé veskrze platí o dalších skvělých hercích (Dvořák, Schmitzer, Preiss, Kostka, Štěpnička, Postránecký, Němec, Postlerová, vynikající Jiří Plachý a další). Říká se, že pršet nemusí, stačí, když kape. Ale co si počít, když se jazyk lepí na patro a v nedohlednu je i ta efemérní občasná kapička nápadu, záblesku, vtipu, vytržení z pouště stále bezbřežejší nudy?

Závan politického uvolnění po dlouhých a neprostupných letech stalinské diktatury vyprovokoval řadu příslušníků nastupující mladé a střední generace k prvním, zatím spíše nesmělým kritickým krůčkům vůči stávajícímu režimu. Je zřejmé, že k této deziluzi postupně dospěl jeden z jeho čelných představitelů, oficiální trubadúr Pavel Kohout, jehož stejnojmenná divadelní hra, vetknutá s příslovečnou přesností mezi novodobé otroky řádu a discplíny, přináší otevřenou, byť z dnešního pohledu již velmi rezervovanou analýzu postupného rozkladu společnosti. Film Vojtěcha Jasného je nezbytné posuzovat očima minulosti, v kontextu doby, která zatím s opatrnými nadějemi vzhlížela do budoucna.

Hubačův vynikající scénář o ztrátách a nálezech, zklamáních, radostech i o krizi středního věku bohužel kazí výběr Jiřího Valy do jedné z hlavních rolí. To byl omyl, kterého si všimli i někteří kolegové. Večer příšerná televize s příšerným Valou, který si chtěl vzít chlapce z dětského domova. Zřejmě ale vůbec nic nepochopil ze scénáře a hrál postavu jednostrunně – zle. Pacienti kolem se ptali, kdo to je a proč je tak zlej. Skutečně, po takovém setkání s toužebně hledaným novým "otcem" by se k němu chlapec nikdy nemohl z dětského domova vrátit! Musel by naopak hned po prvních větách od Valy utéct a zůstat radši jako sirotek. (Miroslav Macháček: Zápisky z blázince, 1995)

Návratů do éry přelomu šedesátých a sedmdesátých let se odehrálo na poli domácí kinematografie nemnoho; není bez zajímavosti, že zdrcující většina připadá na konto autorské dvojice Šabach - Jarchovský, jejichž společné projekty (takřka bez výjimky s Hřebejkovým režijním přispěním) odrážely proměňující se společenské klima na pozadí propukajícího Pražského jara, disentu normalizačního dusna nebo těsně porevolučního nepřehledného marasmu hochštaplerských pokusů. Čím se tedy Trojanovo filmové retro, na první pohled nijak zvlášť atraktivní, liší od předchozích trháků? Nejspíš v celkové formě, která se pohybuje na hranici teenagerské komedie a historické rekonstrukce, přičemž obě strany mince se doplňují a navzájem vytvářejí kompatibilní symbiózu. Zároveň se Trojanovu filmu podařilo nenápadně vzbudit zájem nejen u pamětníků, chtě nechtě se nostalgicky vracejících do let svého osobnostního zrání, ale v mnohem větší míře také u současných příslušníků mladé a nejmladší generace, jež v pocitech a názorech hlavních hrdinů nachází pomyslné pojítko s minulostí, která není tak vzdálená vzdorující revoltě sedmdesátých let. K maximální dokonalosti tak vlastně chybí jen velice málo; pomineme-li vcelku bezvýznamné detaily typu až okaté všudypřítomnosti nesympatického okrskáře VB, pak markantní nedostatky nacházíme pouze v nezodpovězenosti některých podzápletek nebo naopak v nesmyslných dominantních motivacích (závěrečná sebevražda jednoho z hlavních protagonistů). Trojanovi se podařil i tah na hlavní branku výběrem ústřední chlapecké čtveřice, autentické a přirozeně spontánní ve svém projevu, mnohonásobně převyšující pozérismus odpadového "majstrštyku" Panic je nanic; ruku v ruce s tím jdou dobré herecké výkony Geislerové i Myšičky v netradičně zvolených rodičovských rolích, stejně jako dokáže na minimalistickém prostoru vykouzlit další půvabnou figurku Oldřich Vlach nebo v jiném směru vynikající Marek Taclík. Tempo, s jakým se prvotní školní humor a pubertální legrácky transformují do podoby stále citelnějšího uvědomování si neprostupnosti doby, s jejíž brutální vyhraněností hrdinové marně svádějí vytrvalý souboj o svou identitu, je svým způsobem logickým vyplynutím událostí, nehrajících na falešnou strunu ve stylu selankovité veřejnoprávní odysey Vyprávěj nebo povrchní užvaněnosti celovečerních Anglických jahod. A právě v tom lze nacházet a objevovat výjimečnost Trojanova filmu, který se nepokouší ani přehnaně mentorovat, ani bujaře rozesmívat. Snaží se pouze dokumentárně zachytit dobu normalizace takovou, jaká byla a jak ji tehdy Trojan - sám ve věku hlavních hrdinů - vnímal a prožíval.

Jednoho z nejvýraznějších představitelů tzv. Generace českého Národního divadla Vojtěcha Hynaise dnes postihl úděl řady jeho vrstevníků, jejichž mnohdy nelehké životní osudy byly sesumarizovány do učebnicových pomníků a jen těžce si dokáží mladší diváci představit, že i tito umělci bývali jen lidé z masa a kostí. Traumatizující peripetie geniálního malíře, zneuznaného českým i francouzským maloměšťáckým šosáctvím se cele promítá do příběhu vzniku slavné opony Národního divadla. Zarputilost, s jakou si dokázal Hynais obhájit vlastní, do té doby naprosto nevídanou velkoformátovou realizaci památky českému národu, symbolizovaného nikoli slavnými velikány, ale obyčejnými lidmi, je až pozoruhodná svou prostotou, nepředstíranou vědoucí silou, že něco tak výjimečného nelze nechat zhasnout. Osobitost Strachovy inscenace se promítá především v obsazení titulní role excelentním Radkem Holubem, který Hynaise pojal jako člověka bojujícího s nepřízní osudu, nevzdávajícího se ovšem svého velkého snu a odhodlaného obětovat mu vše. Silnou podporu získal v celé plejádě hereckých autorit, udržujících si i na rozsahem nevelkém prostoru vysoký standard; osobně bych připoměl dobrý Švehlíkův výkon nebo další skvělou kreaci předčasně zemřelého Vladimíra Dlouhého, ale je tady i náležitě prokreslená figura Petra Kostky. Naopak výtku bych tentokrát adresoval mladinké Kláře Issové, tehdy stále ještě hledající sebe samu a nemající šanci zvládnout psychologicky náročnou roli malířovy múzy. Nedávné znovuobjevení tohoto pozapomenutého televizního díla v programové skladbě ČT je vstřícným krokem nejen k návratu kvalitních pořadů, ale především k připomenutí opravdových géniů vlasti, k nimž se doba a lidé zachovali tak macešsky.

Nechceme tady žádné Rotschildy! Zachycení posledních dnů druhé světové války na Ostravsku zcela podléhá době, v níž Weissův film vznikal. Scénář je mizerný, všechno to hemžení a mihotání před kamerou vzbuzuje už jen mimoděčný smích, jehož vděčným zdrojem jsou především směšné kreace ostravských (ne)herců v čele s vysloužilým exotem Inocencem Březinou... Očekávat od filmů z padesátých let jakýkoli hlubší význam je naprosto vyloučené a proto s klidem nechme čas od času polechtat bránici zářivými úsměvy hrdinné dělnické lůzy a žvástama o nežádoucích Rotschildech. Nic jiného totiž ani nelze.

Záhada zamčeného pokoje. Lze sice obecně polemizovat o smyslu a provedení středověkého zločinu tak, jak jej vylíčil Šimáček i filmoví tvůrci, nicméně základní půdorys zůstal zachován. Ba co víc, v mnohém byl doslova předběhnut. Svíčka, závěs, ukradená listina, jehla napuštěná jedem, obarvená kočka... a k tomu poirotovské vyšetřovací metody Petra Ptáčka z Ledců. Z družiny vynikajících českých herců, na které dnes už nelze nevzpomínat s jistým okouzlením a fascinací, bych rád upozornil na neprávem opomíjeného představitele charakterních postav Viléma Bessera, jemuž kolegové a přátelé neřekli jinak než Míla. Jeho role, nevelká rozsahem, ale důležitá svým významem, dokazuje, jak skvělým hercem byl.

Dnes stěží představitelná mrtvolná hrůznost jedné z nejkrvavějších bitev novodobých dějin tvoří nosný pilíř i Körnerova původního námětu, jež nepochybně zpracován s ambiciózními plány, selhal právě ve své troufalé okázalosti, která ve výsledku není nic jiného, než režisérovy velké oči. Příběh, zpočátku pojatý jako výborně rozparcelované drama o lidském svědomí se postupně přelévá do fádního červenoknižního vzorce, za jehož patetický schematismus by se nemuseli stydět ani autorky současných mýdlových oper. Lze se jen domnívat, zda by toto selhání mělo být připisováno pouze režijnímu provedení, na druhou stranu pod scénářem je podepsán sám Körner, jehož texty v minulosti patřívaly ke špičkovým dílům literárního a později filmového světa. Nicméně, i přes mnou vyřčené nedostatky nelze Brabcově kostýmní podívané upřít pečlivou snahu o co nejautentičtější zakotvení v prezentované době (všudypřítomnost mocnářských licousů je až fetišisticky rozvinutá, podobně jako rozmanitost vojenských uniforem a dalších důstojnických rekvizit), z níž se navzdory hmatatelné bezradnosti podařilo vytěžit melancholicky pohřební atmosféru, na hony vzdálenou obvyklým vídeňským plesovým radovánkám. Citelná nevyváženost jednotlivých hereckých kreací se pak podepisuje na celkovém nenaplnění divákova nitra; tam, kde v hlavních rolích selhávají mladí (zoufalý Holíček a afektovaná Šoposká), triumfují, byť na nepoměrně menší ploše zkušení mistři, od těch výraznějších (Vladimír Dlouhý, Cibulková, Bareš, Potměšil, Lábus) až po mistrovsky odvedené epizodní party (Maciuchová, Huba, Tesařová, Němec, skvělý Jaromír Meduna). Tato vysloveně schizofrenní polarita veřejnoprávní dramaturgie, kdy na jedné straně stojí vynikající náměty, schopní režiséři a herecká elita a na druhé ledabylí scénáristé a až pověstná skotská držgrešlivost, je jen a pouze ke škodě věci. Zahubit i to poslední z posledního, co na tuzemských televizních obrazovkách stále ještě existuje, by bylo absolutní pohrdání divákem a jeho přízní. A to je zrada, která se neodpouští.

Poměrně složitý vývoj, jaký během bouřlivě se proměňujících prvních let dvacátého století prožíval jeden z nejvýraznějších představitelů tzv. sociální (socialistické) prózy Václav Řezáč je vlastně jakousi odpovědí na autorovo pozdější levicové vyhranění, nesoucí v sobě hořkost a zklamání z nadějí, vkládaných do říjnového osamostatnění československého národa. Toto rozčarování však ještě zcela pozbývá Řezáčova prvotina, román Větrná setba, šrámkovsky zjitřený obraz rodinných vztahů podávající autobiografické svědectví o citové vyprahlosti generace, která vyrůstala v mravním rozvratu světové války, byť v jemných konturách tu již probleskuje paprsek vzdorující revolty, připisovaný spíš mladickému hledání sebe sama v nejednoduchosti doby. Moskalykovu filmu lze bezpochyby vytknout leccos, od ne právě kvalitního scénáře až po citelnou dějovou rozvleklost, na druhé straně nelze neocenit vynikající kamerové záběry a lyricky působivou hudební kompozici. Nemalý vklad je vložen do tehdy nastupující nejmladší herecké generace, která tu dostala svůj prostor; generace osmdesátých let (Vaculík, Vladimír Dlouhý, Bubník, Juřička, Gajerová, Krbová), jež vesměs svou příležitost dokázala zužitkovat v přítomnosti zkušených velikánů a rádců Slunéčkové, Kostky, Beneše, Kačírkové, Adamíry. Nicméně navzdory těmto hodnotám zůstal Moskalykův film Řezáčově literární předloze leccos dlužen a dnes mrtvého autora jen těžko vzkřísí několik málo dobrých záběrů a hereckých výkonů, byť i toto málo z mála je stále silný nadprůměr v porovnání se současnou upadající kvalitou původní domácí tvorby.