Zářijové noci

Já dávám čtyři hvězdičky. Je to proto, že film nádherně popisuje, jaký byl komunismus hnus. Lidi se zabývali takovýma hovadinama, kvůli samý politice nemohli ani normálně pracovat. Každou chvíli člověka mohl zlikvidovat nějaký pisálek, co se na něj vyspal a napsal pár blábolů do Vojenských rozhledů. Z toho strachu všichni zblbli, jelikož vlastně nevěděli co jinýho dělat. Doba se vymkla z kloubů. I když je film strašně naivní, svět se jako vždy dělí jen na špatné a dobré, dobro nakonec zvítězí a kluci si v zákopech láskyplně pohlédnou do očí, jako ilustrace doby je to to pravé ořechové. A ta nadsázka tam je, já ji cítil...70% (13.07.2011)

Závan politického uvolnění po dlouhých a neprostupných letech stalinské diktatury vyprovokoval řadu příslušníků nastupující mladé a střední generace k prvním, zatím spíše nesmělým kritickým krůčkům vůči stávajícímu režimu. Je zřejmé, že k této deziluzi postupně dospěl jeden z jeho čelných představitelů, oficiální trubadúr Pavel Kohout, jehož stejnojmenná divadelní hra, vetknutá s příslovečnou přesností mezi novodobé otroky řádu a discplíny, přináší otevřenou, byť z dnešního pohledu již velmi rezervovanou analýzu postupného rozkladu společnosti. Film Vojtěcha Jasného je nezbytné posuzovat očima minulosti, v kontextu doby, která zatím s opatrnými nadějemi vzhlížela do budoucna. (07.11.2010)

Velmi skličující film. Rok 1957 - Herecký výkvět českého národa maří svůj talent účinkováním v tupé politicko-vojenské agitce, jejímž režisérem je jeden z nejnadanějších českých režisérů vůbec, výjimečný tvůrce, jemuž šílená doba nedovolí točit politicky nezabarvené filmy a umělecky (i lidsky) ho znásilňuje. Stejně jako celou dříve zmiňovanou hereckou generaci. (Stejně jako celý národ.) Autorem a spoluscénáristou tohoto agitačního a hrubě schematického kusu je pak pozdější reformovaný komunista, ještě pozdější chartista, emigrant a velká osobnost české literatury, která ovšem v té době tvořila intelektuální předvoj lidu svou schopností obstát na poli budovatelské poezie a literatury. Naprosto tragická kombinace lidských osudů zapříčiněná naprosto tragickou dobou. Přesto se musí objektivně uznat, že Vojtěch Jasný dělal, co mohl, aby jeho film měl alespoň bazální uměleckou hodnotu. Tak třeba hraje originální symfonická hudba. Lokace vypadají také velmi autenticky. Kameraman se rovněž činí. Z toho nic, co dostal coby námět (a stranické zadání), vyždímal celovečerní film. Navíc s ideou - základní krédo filmu přece platí nejen pro lidově-demokratickou armádu: Strana se nemýlí, chyby dělají jen jednotlivci... On to byl ve své době zřejmě celkem odvážný film, z dnešního pohledu je to ale stále žalostně málo... (07.12.2013)

Proč je v armádě tolik blbců? To jsem se taky dávno chtěl zeptat, říká vojín Husa (Broďa). Komunisti se tu zase napráskali. Mělo to být propagandistické,  ale bylo to pravdivé. Armáda nemá deky a má poručíky (Remunda) co nejsou ve straně a ještě pindají a pak i zběhnou. Nezachrání to ani laskavý táta Sova (plukovník Pešek). Broďovi se rozeserou boty, má to vyřešit major Sovák, jenže jak je u Sováka zvykem, vysere se na to. No a největší komunista u roty Řehoř je pěkný práskač. Pro komunistu typické.  Vřele tento film doporučuji. (24.04.2022)

Směs vnímavě (byť krotce) snímané absurdity vojenské komunikace, známé ostatně již ze Švejka, vtipu i kouzla nechtěného (především postavou všudypřítomného plukovníka, spasitele všech utlačovaných vojenských duší), nejednou dost obtížně rozlišitelných mě odzbrojila víc než sám příběh, jemuž nelze upřít napínavou výstavbu i rafinované zasazení v čase s citlivou, či spíše opatrnou, revizí padesátých let. Armádní divadlo, na něž asi nemohla přijít smysluplnější odpověď než Bryndovy a Havlovy Mlýny. (22.04.2015)