dennykr

Asi bych ještě před nějakou dobou nevěřil, že budu čas od času trávit večery s týmem Mystery Incorporated. Každopádně stalo se, a po pár filmech je můj vztah k týhle animovaný psině o něco vřelejší. // Původní seriály ustavily jasná pravidla – někde straší, Mystery Inc. následně vyšetřují, až konečně odhalí, že nepřátelské monstrum je pokaždé převlečený člověk. Pointa falešného ducha (zombie, čaroděje atp.) na první pohled krade nadpřirozeným kriminálkám jejich „nad“ i napětí, ale to by s tím jednotlivé filmy nesměly zacházet tak chytře! Hraná verze – jejíž scénář psal mj. vynikající James Gunn – je podvratnou hrou přesně s takovými očekáváními. Strašidlo se odhalí býti člověkem a člověk se odhalí jako minipes Scrappy Doo. Co chtít víc? To je samozřejmě jeden způsob, jak s konvencemi pracovat. No a pak jsou tu filmy jako Camp Scare, kde otázku „Je monstrum opravdové?“ nahrazuje „Kdo se za monstrum převléká a proč?“. Mohutný slasherový zabiják Lesomor je folklorní bubák, jehož identitu přebírají z mnoha důvodů různé zájmové skupiny, a právě ty jsou v centru našeho vyšetřování. Takže finální odhalení „Lesomor je jen člověk!!!!“ není samo o sobě tak šokující jako „Byl to XY!!!!“. Vyprávění diváky přesytí falešnými stopami, kdy se zdá, že by monstrem mohl být úplně každý a možné hypotézy posléze vyřazuje. Překvapivě je to fakt zábava! // Psí kusy tu vyvádí i práce s žánrem hororu. Camp Scare je v prvním plánu chytrou hříčkou využívající pravidla slasherů – úvod dá vzpomenout na hlediskové záběry Pátku třináctého, vražedná zbraň na Burning a částečně Hatched, ba co víc, Lesomor jako by se teleportoval, ačkoliv ho nikdy nevidíme běžet! Klasickej slasher! Jenže tam to nekončí, každý z táborů má vlastní typ hororových pravidel. Malý los funguje jako slasher, ale třeba Velký los přichází se zápletkou tajemného vodního monstra, ne nepodobného Černé laguně a vodáckým hororům jako Lake Placid. Do třetice se objevují skály, v jejichž kaňonech se rozehrává čarodějnický thriller. Camp Scare má všechno! Víc takových animáků. Scooby Dooby Doo, tyjo.

Já bych byl teda o něco vstřícnější než zbytek zdejších komentářů. Warning from Space je poměrně chytrý způsob, jakým se studio Daiei mohlo odlišit od těch "klasičtějších" sci-fi konkurence. A to na úrovni přístupu k žánru i Toho [sic!], jak celý snímek vypadá. // Do popředí se dostávají barvy, systematicky se s nimi pracuje při vyprávění a samotné finále je vlastně jedna velká hra s odstíny červené. Výborný způsob, jak ve vědecko-fantastickém filmu poprvé vytěžit Eastmancolor (resp. jeho mutaci Daieicolor). A to o pár měsíců dřív, než do kin vtrhl barevný Rodan od Toha – to si ale spravilo chuť, když vyhrálo širokoúhlý závod s The Mysterians a Tohoscope o rok předehnal Daieiscope. // Mimozemské hvězdy Pairan jsou fantasticky bizarním výsledkem práce avantgardního umělce Tara Okamota a studio je chytře využívalo v propagaci. Všechny důležité plakáty je totiž ukazují jako obrovská monstra shlížející na nebohé lidi. Jenže oni Pairané byli ve výsledku stejně vysocí, jen marketingová snaha napojit se na fenomén kaiju eiga z nich dělala giganty. To je podvrácení očekávání! // Warning from Space také přináší alternativu k tradičně nepřátelským mimozemšťanům. Zaprvé jde poměrně dlouho o chytrou kriminálku, v níž skupina hrdinů pátrá po tajemných létajících talířích a jejich pilotech. Těm jsou – právě lidmi – přisouzeny nepřátelské úmysly, kdežto vyprávění po zhruba čtyřiceti minutách opustí protagonisty a na chvíli zaujme perspektivu mimozemšťanů, aby odhalilo jejich snahu Zemi zachránit. Výborná práce s diváckým očekáváním ve vztahu k žánru! Poměrně funkční a chytře vystavěná lahůdka s bizarnějšími mimozemšťany než třeba Xiliané.

“Hong Kong doesn't do sci-fi!” pronese jedna z postav brilantní Půlnoci druhého dne (2014), čímž z vyprávění uvědoměle vyřadí hypotézu o možném útoku mimozemšťanů. Jenže Hongkong se do těch vědeckofantastických příběhů čas od času pustí, a právě Pěst pomsty je důkazem, že nikdy nevypadají tak, jak jsme zvyklí. Pár poznámek namačkaných do mobilu.

Tenhle film nemůžu ani po letech dostat z hlavy, což je pro můj vztah ke slasherům dost příznačné – hrozně mě baví nad nimi přemýšlet a sledovat jejich všemožné meta-aktualizace, jenže samotné “kanonické” snímky mnohdy moc zábavné nejsou. A že se fakt snažím. Trojka je vlastně všechno, co si většina diváků představí, když se řekne Pátek třináctého. V jedničce má Jason jen trošku mokré cameo a dvojka ho ukazuje hlavně s pytlem na hlavě. Právě třetí díl mýtu Crystal Lake nasadí legendární hokejovou masku. Opravdovej status nascendi týhle trochu přeceněný série. // Když se řekne Pátek třináctého, drtivé většině diváků se vybaví buď jméno Jason Voorhees nebo brankářská maska s mačetou – první tři filmy jako by se slily v jedno encyklopedické heslo. Paradoxně asi nejzajímavější je tohle ve vztahu k Nispelovu remaku z roku 2009, který svou encyklopedičnost okázale přiznává, protože explicitně rekapituluje nikoliv jedničku, ale právě heslo celé trilogie. // Part III jsem viděl po letech, takže mě dost překvapila. Brilantních je hlavně posledních pár minut, které důmyslně variují konec jedničky a také učebnicová práce s konceptem “final girl”. Zároveň nejde jen o Pátek třináctého 3, ale Pátek třináctého 3D! Takže obsahuje spoustu nádherně podivných eye-candy momentů, jež exploatují formát. Někdy doslova lítají oči, jindy jde o výborné výstřely harpunou. // Jenže trojka je také slasher, v dobrém i špatném. Takže dlouhá pronásledování, líná práce s napětím a jistá monotónnost zápletky ne vždy vyváží ty nádherně ujeté vraždy. // Možná o něco víc fascinující může být to, co ve filmu není! V jedné z raných verzí scénáře měl Jason znásilnit hlavní hrdinku, ale scéna se nakonec nerealizovala. Do jisté míry lze tento záměr chápat jako definitivní završení jeho démonizace, přeci jen mělo jít o trilogii a vrah zde byl lehce deformovaný, leč poměrně standardní člověk. Zatímco hororové násilí je v žánru normativní, to sexuální by zrod odpudivého záporáka dokončilo. Jenže to by mohlo, zcela hypoteticky, komplikovat jeho návrat v případných pokračováních. Znásilnění definitivně naruší divácké sympatie k nezničitelnému řezníkovi, ba co víc – polidští ho. Vývoj série později směřoval k ustavení Jasona jako nadlidského přízraku, sexuální touhy by ho snesly zpátky na úroveň lidí. Teď to nemyslím nijak reduktivně teleologicky (“studio chtělo dlouhou sérii, a proto Jason nikoho neznásilnil”), spíš jako zamyšlení. Ustoupilo se od lidských tužeb k nadlidskému monstru, což dovolilo ironizované pokračování Jason žije, nadpřirozenou Novou krev a definitivní příklon k pekelné mytologii ve Final Friday.

Vraťte mu roboty.

Moje trochu autoterapeutická recenze. Proto je asi nejdelší, jakou jsem kdy napsal. Všechno je v pořádku, veselý Vánoce.

V heistovém cameo festu se na pozici režiséra vrací brilantní Rick Famuyiwa, jehož epizody patří k dosavadním vrcholům seriálu. Má totiž schopnost „provzdušnit" prostor pravidelným zapojováním pohybu kamery v dialogových scénách tak, že se v kruhu hýbe kolem postav. Rozhovory pak nepůsobí staticky, třeba jako ty režírované Davem Filonim, jehož práce na SW animácích je bezmála geniální, ale co do strnulosti inscenace a kamery je dokonalým následníkem George Lucase. Famuyiwa zase přináší smršť dobrých nápadů, jak pojmout akci a třeba Mandovo plížení se problikávající chodbou patří k tomu nejlepšímu, co novinka od Disney+ zatím nabídla. // Jde o třetí díl v řadě, který funguje dominantně na úrovni samostatného epizodního světa a variuje nárazové zakázky. V Sanctuary zvítězila morálka nad finančním odškodněním při parafrázování Sedmi samurajů a Gunslinger nabídl konfrontaci se dvěma různými typy záporných postav. Prisoner ukazuje další alternativu – týmový heist. Ustaví skupinu záporáků, s nimiž je Mando nucen spolupracovat, a ti ho posléze zradí, takže následuje nekompromisní pomsta. Dokonce se v řídící místnosti otevírá první výrazný konflikt ve vizuální parafrázi Hodného, zlého a ošklivého. // Na tomhle díle jsou fascinující hlavně dvě věci. Zaprvé ta nádherná práce s tónem, který se diametrálně promění. Jestli předešlé epizody mířily k mladším divákům, Prisoner se stylizovanou špinavostí a nabručenými postavami drží na opačné straně. Ta brilantní práce s kamerou a barvami tomu jen pomáhá. Zadruhé znovu ukazuje, jak je Mando nekompatibilní s okolím. Proměna jeho charakteru je zpřítomněna v rozporu s hodnotovými řády, s nimiž dříve souzněl. Krátká věta „jako za starých dobrých časů“ tak není nostalgickým vzpomínáním, ale hořkým konstatováním vzájemného nesouladu. Ruptury mezi morálkou minulosti a morálkou současnosti. Dítě Manda proměnilo. // A teď ještě pár drobností. Jedovatý komentář "I wasn’t a stormtrooper, wise-ass!" vtipně naráží na populární stereotyp neschopných vojáků impéria. Nekonečný zdroj dobře špatných vtipů typu: Co by se stalo, kdyby spolu v jedné místnosti bojovali Stormtroopeři a červené uniformy ze Star Treku. / Mandova historie také podle všeho obsahuje nějakou misi na planetě Alzoc III. Ta je v současném kánonu zmíněna pouze v knize Last Shot, ale mohli jsme ji navštívit třeba ve videohře Republic Heroes. A nesnášel jsem ji v Empire at War. / Nejoblíbenějšího droida mého dětství – servisního MSE-6 – potká dost krutý osud a konečně ho někdo potrestá za to pískání. / Mando se taky v jeden moment pokusí sundat Burga dveřmi, ne nepodobně jako to udělal Luke s Rancorem v Návratu Jediho. / A na závěr důležité cameo – tedy mimo piloty X-wingů s tvářemi tří režisérů seriálu – Matta Lantera jako vojáka Nové republiky. Hayden Christensen je stále můj Anakin číslo jedna, ale ten Lanterův z Klonových válek je v těsném závěsu.

Tři droidi a nemluvně! Zatím to vypadá, že první série plní především funkci expoziční. Disney se nikam nežene, čas a úspěch má zaručený, takže důkladně prozkoumává svět a (znovu)představuje jeho součásti, zatímco pomrkává na diváky. Skoro to vypadá, že si Mando buduje tým, který později využije pro vyřešení dlouhodobějších problémů. Tahle epizodičnost mi nepřijde ubíjející, ale naopak upřímně podmanivá. // Úvod epizody přináší novinku, krátkou vesmírnou bitvou s lovcem jménem Riot Mar! Ta má dvě důležité funkce. Zaprvé nějakým způsobem variuje dosavadní openingy přestřelkou dvou lodí, což je typ akce pro Star Wars extrémně důležitý a konečně se dostává i do seriálu. Ale především strukturuje vyprávění podobně jako díl předchozí. Jde o transkompoziční (horizontálně orientovaný) výchozí bod – Mando je pronásledován lovcem –, který motivuje sestup na vertikální úroveň epizodního světa. A podruhé tak sledujeme hrdinovu snahu vyřešit konkrétní problém v novém prostředí, jež byl odstartován dlouhodobějším konfliktem a ze stejného důvodu musí po jeho rozřešení planetu pustit. Tohle mě hrozně baví, protože ona horizontální linka se tlumí a zůstává ve stínu epizodního světa. Je to takový devadesátkový přístup k dobrodružným seriálům – respektive můžeme jít ke zmíněným samurajským dobrodružstvím nebo brakovým americkým kinoseriálům z počátku minulého století. Víc takových! // Mladý lovec Toro Calican je deformovanou variací Hana Sola, resp. odpovídá na otázku "Co kdyby byl Solo o něco větší svině?". Potkáme ho v kantýně na Tatooinu, přičemž má o něco neformálnější kostým než ostatní a značně specifický posed s nohama nahoře. Samozřejmostí je pak usazení na pravé straně stolu v rohu místnosti s prosluněným oknem. O něco později u dvou speederů ještě zmíní, že tohle rozhodně není Corellia, tedy Hanova rodná planeta. A při zúčtování se zajatým žoldákem můžeme dokonce říct: Toro shot first. // Konečně se také objevuje – pro Star Wars tradiční – tonální proměna, kdy některé momenty explicitně míří na mladší diváky. Gunslinger nabídne víc awww chvil s Dítětem, ale především se z prequelové trilogie vrací roztomilí údržbářští droidi řady DUM a chlupaté Banthy. // Ta trochu komická scéna s nečekaně se objevivšími Tuskeny je zase hra s Novou nadějí, kde se podobně zjevili před Lukem. A konečně jsou trošku polidštění. Na Skryté hrozbě zase parazituje ústřední zápletka – hrdinové musí přistát na Tatooinu, protože potřebují opravit vesmírnou loď. // Teď ještě drobnosti. Výborná je smrt lovce v úvodu, protože vtipně rekonstruuje výbuchy stíhaček v bitvě o Yavin v Nové naději. Návrat do Mos Eisley představuje nádhernou nostalgickou procházku ulicemi, jimiž před několika lety projížděl Luke s Obi-wanem. A když už jsem u legendárního rytíře, pátý díl nabízí rozverné ohlédnutí za oblíbeným memem – při lovu žoldáka totiž Mando zmíní "she's got the high ground". A protože není Anakin, rozhodně nejde do přímé konfrontace.

Ve svém komentáři k Last Jedi jsem se radoval, protože Rian Johnson uhnul od abramsovského fetišizování Lucase a zamířil k jeho původní inspiraci – filmům Akiry Kurosavy. Jon Favreau jde stejnou cestou. Mimo neustále se navracející odkazy na samurajské filmy představuje Sanctuary přiznanou poklonou Sedmi samurajům. Ať už na rovině celé zápletky epizody nebo konkrétních momentů – nácvik použití dřevěných kopí s vesničany je explicitním pomrknutím. Tahle transtextuální hra mě dost baví. // Celkově teď Mandalorian začal pracovat jako epizodický a vertikálně orientovaný seriál. Klíčový je epizodický svět, zatímco transkompoziční vlákna jsou pouze rámující. Připomíná tak staré a brakové dobrodružné příběhy o osamocených hrdinech, kteří přijdou do nového prostředí a vyřeší v něm konkrétní problém, aby jej mohli zase opustit. Znovu, především samurajské příběhy typu Yojimba, Lone Wolf and Cub nebo Rurouni Kenshin. // Mandalorian pracuje i transkompozičně, uvnitř ságy Star Wars. Na té nejvyšší úrovni ostentativně provokuje otázkami o stavu světa. Třetí díl nabídl první pojmenování post-imperiální galaktické společnosti, když Carga řekl „… report them to the New Republic“, Mando reagoval: „That's a joke.“ Nově se objevivší Cara má – jako bývalý rebelský Shock Trooper – podobný problém, pročež novému řádu utíká na planetu Sorgan. Co to říká o Nové republice? Jak moc složité bylo ustavování nového stavu světa po bitvě o Endor? Něco víme z knihy Star Wars: Aftermath, ale Mandalorian to ještě komplikuje. Blíží se nástup Prvního řádu? Je už zapuštěný v republice? // Další zajímavá otázka se objevuje ve vztahu k hrdinovi. Je Mando konvertita? Jeho zmínka z první poloviny dílu naznačuje, že není Mandalorianem, ale přijal jejich náboženství, když se ho rasa ujala. // Tahle epizoda se zdá trochu pomalejší, a ne tak dobrá, ale je extrémně důležitá. V první řadě ustavuje vztah hlavního hrdiny k tradičnímu osobnímu životu. Sice představí novou planetu, postavy a vrátí se populární Klatooniani, jenže řídící je touha usadit se, která stojí v rozporu s jeho mandalorianským kódem. Částečně jí podlehne, když usoudí, že vesnici pomůže bez finanční kompenzace, ale ve chvíli, kdy ho s možností zůstat přímo konfrontují, pracovní rovina znovu zasáhne. V minulém díle přišel o polovinu své identity: Mandalorian / Námezdní lovec -> Mandalorian. Její absenci se snaží kompenzovat integrací v novém prostředí a částečnou adaptací jejich hodnot. Avšak v závěru je prací nucen pokračovat dál v cestě. // A nevím, jestli se mi to zdálo nebo ne, ale AT-ST nemělo pilota?

Tahle adaptace legendární indonéské předlohy vypadá jako kombinace (a) blockbusterového Opičího krále, (b) kantonského mo lei tau s vtipy o prdech a (c) indonéského bojového umění silat. // (a) Přiznám se, že kořeny původní látky neznám, jen vím o jejím kultovním statusu napříč celou indonéskou společností, každopádně jde o poměrně jasnou variaci příběhů Cesty na západ. Wiro je ekvivalentem Sun Wu-kchunga – nejenže jeho arogance nezná mezí, ale především se ji musí při dlouhé cestě naučit kontrolovat, aby se mohl stát hrdinou. To je zpřítomněno zbraní – u opičáka tyčí Ruyi Bang, Wiro má sekeru –, jejíž plná síla je hrdinovy odepřena a musí se stát lepším, aby mohl její potenciál využít. Wirův obtloustlý parťák Bujang Gila Tapak Sakti je vlastně čuník Ču Pa-ťie, dívka Anggini funguje jako morální kompas, ne nepodobně jako Tripitaka. Jen ten Ša-seng tam teda chybí. // (b) Tady se Opičí král spojuje s další legendou, Stephenem Chowem. Nemůžu si pomoct, ale ta kombinace nonsensového verbálního humoru a slapstickové tělesné komiky mi připomíná A Chinese Odyssey (1995), ale především filmy typu Fight Back to School nebo Forbidden City Cop. Wiro každou dramatickou situaci zlehčuje, ale nikdy to není na úkor dramatu. Angga Dwimas Sasongko svůj film dokonale kontroluje a umí vytěžit, jak připitoměle geniální humor, tak citlivá vyvrcholení dramatických scén. // (c) Akce je skvělá. 212 zvládá přinášet nádherně kontaktní boj, který dá vzpomenout na Zátah – nejen tím, že hlavního záporáka hraje Yayan Ruhian –, ale precizní inscenací pohybu v delších záběrech, jež vytěží schopnosti všech důležitých postav. Na druhé straně tu je CGI akce, která nikdy nepůsobí lacině a onu tělesnost prostě neztrácí. Když už jsem u toho opičáka, tak podobně s ním pracoval Derek Kwok v Conquering The Demons a Wukongovi, zatímco Soi Cheangova opičí trilogie v něčem podobném dost výrazně selhávala. // Bláznivý Wiro tak představuje velkou naději pro indonéský blockbuster financovaný Spojenými státy. Tahle koprodukční síla pumpuje do domácí látky potřebné finance a v rukou schopných tvůrců tak mohou vzniknout dokonale precizní filmy, které nic neztratí ze svého lokálního kouzla. A potitulková scéna naznačuje, že jsme Wira neviděli naposled. Díky bohu.