dennykr

V souvislosti s filmem bývají vyzdvihovány především herecké výkony, ty jsou sice pohlcující, ale Chlapi nepláčou dovedou udržet diváckou pozornost i jinak. Film je totiž velice obratně odvyprávěn. Drljevic citlivě odkrývá historii svých charakterů ve vzájemných konfrontacích, které jsou vedeny nějakým prostředníkem - terapeutem, recepčním, alkoholem. Každá scéna má svůj význam a odhalí divákům novou informaci. Každý krok, každý panák i  každá vteřina filmu. Vše je pečlivě vedeno jako terapeutické sezení, které neustále distribuuje ty správné stimuly, aby vzbudilo očekávané reakce. Film ani na vteřinu nezaváhá, dokonce ani v samotném závěru, který není radostným vyléčením nebo definitivním vyhořením, ale opatrným krokem k lepší budoucnosti.

Juze v průběhu vyprávění poměrně neobratně nabaluje různé narativní linky a motivy, aniž by s nimi jakkoliv zajímavě pracoval. Nenabízí nikterak zajímavý pohled do života mladého chlapce uvězněného v nepřátelském okolí, protože vypráví poměrně genericky a neobratně. Dokáže však zaujmout jinak. Naik zvládá pracovat s kamerou a inscenací v prostoru neuvěřitelně precizně. Velká část filmu je snímána v pohyblivém rámu, kamera se pohybuje (nejčastěji) horizontálně a neustále odkrývá nové objekty, kterým může divák věnovat pozornost. Naik ji staví do cesty překážky, takže není možné vidět vše hned, ale musíme si trpělivě počkat dokud nezmizí z rámu, aby odhalily zase něco nového. Někdy také inscenuje akci ve dvou plánech, které v jednom delším záběru postupně odkryje. Bohužel ani obratná práce s kamerou nevynahradí poměrně předvídatelný festivalový film o dospívání v nehostiném prostředí. Víc na blogu.

Viděli jste můj film? využívá poměrně jednoduchého triku - skrze domnělou návaznost pohledu vytváří iluzivní prostor kinosálu, který spojuje stovky fikčních postav. S diváky tak může hrát zábavnou hru, neustále překvapovat tím, která oblíbená postava se objeví jako další. Jenže zhruba v padesáté minutě přijde na řadu několik vteřin z úžasného  Sbohem Dragon Inn. Najednou je jasně viditelný ten obrovský rozdíl mezi hravou koláží Viděli jste můj film? a zamilovaným dopisem starému kinu Ming-liang Tsaie. Ten novější připomíná neklidnou montáž z Youtube, ten starší zase trpělivé a promyšlené vyznání lásky. Další poznámky k filmu ve festivalovém reportu

Naderi sice umí vytvořit nádherné celky, ale to je tak všechno. Dokonale chápe, jak natočit schematický film o lidech, kteří trpí. Hodně špíny, slin, delší záběry, časté opakování ubíjející práce a spousta neštěstí. I ve svých devadesáti minutách se film zdál nekonečně dlouhý. Snímání obrovské hory sice dalo vzpomenout na čínský dokument Behemoth, ale tam veškerá podobnost s touto filmovou bestií končí. Naderi totiž necítí sebemenší ambici vystoupit z toho, co se čeká od festivalového filmu o utrpení. Čtyřicet minut mlácení kladivem nepřipomene klasiky slow-cinema, ale spíše hodně úmornou reklamu na bauMax. Velká bolest.

Jak píše festivalový katalog, Plavčík je geometricky přesný film, promyšlený do nejmenšího detailu. Jenže v průběhu projekce selhává právě v tom, jak vykonstruovaně působí. Směřuje k plánovanému vyvrcholení bez sebemenšího zaváhání. V první hodině je sice radost sledovat, jak parametricky Watanabe pracuje, to se ale změní ve chvíli, kdy začne některé motivy stupňovat. Film kompletně převrátí výrazové prostředky a začne být doslovný. Precizně komponované záběry začnou být narušovány, rutina je rozbita. Dosud šeptající film začne na diváka křičet, tiché náznaky se mění ve velká gesta. Víc na blogu.

Tony Liu se objevil ve filmech všech možných žánrů. Po boku hvězd jako byli Bruce Lee, Derek Yee či Lo Lieh. Ale zatímco hrál ve zhruba devíti desítkách filmů, režíroval pouze dva. Jeho krátká režisérská kariéra je tak ve stínu té herecké. Což je pochopitelné, ale zároveň trochu nešťastné, jeho debut totiž ukazuje, že jde o poměrně zručného tvůrce. Dragon Killer však není unikátním problesknutím vrozeného (a nevysvětlitelného) talentu, ale souhrou mnoha odlišných vlivů – od dvaceti pěti let zkušeností v oboru, po tým zkušených tvůrců, kterými se obklopil.. Delší text zde.

Sledovat nového Ritchieho už není vzrušující, ale ubíjející. Neustálým opakováním nudných montáží se snaží ozvláštnit zkušenost s fantasy vyprávěním, prosté a monumentální akční sekvence se pak snaží žánr maximálně vytěžit. Ritchie selhává, protože tyto dvě roviny neumí syntetizovat. Do toho přidává dramatické prostřihy na vrány, mrtvou krajinu a zpomalené štěkající psy, aby divák pochopil, že Excalibur je opravdu něco výjimečného. Škoda, že Legenda o meči není. Je to série naprosto bizarních tvůrčích rozhodnutí. Velké kýčovité fantasy se prostě nelze vysmívat a zároveň poklonkovat. O pár řádků víc tady.

Hrdinové létají po střechách, bojují hlavou – doslova, nebo prostě útočí svým copem. Avšak jedna z kladných postav, tajemný cizinec, na rozdíl od svých soupeřů, za celý film nepoužije zbraň. Proto bývá Highway označován za jeden z prvních (barevných) kung fu filmů, což je trochu problematické, protože má rozhodně blíž k wuxia pian. Stačí ho postavit vedle o pár měsíců mladší legendy The Chinese Boxer, který na tradici kung fu filmů navazuje daleko důkladněji. / Ani Boxer však není prvním kung fu filmem, jak se občas tvrdí, ale spíše prvním „moderním“, který navazuje na cyklus The Story of Wong Fei Hung. / From the Highway pak odpovídá wuxia žánru i střihem. Akční sekvence totiž málokdy nechají herce dokončit nějaký pohyb v jednom záběru. Většinou se na odiv nevystavují akrobatické kousky ani promyšlená choreografie. Rytmus udává rapidní střih, neustálá kombinace detailů na tváře bojovníků, reakcí přihlížejících a celků, které zpřesňují prostorové vztahy. Zajímavý je i způsob, jakým kamera neúnavně oživuje konverzace. Objíždí hrdiny, často v opačném směru, než se pohybují a najíždí na detaily jejich tváří. Vytváří tak dojem neustálého pohybu ve dvou rovinách, neustálé akce. // Za pozornost stojí i práce s vyprávěním. Film je trochu neobratně rozdělen na dvě části, příběh rámuje snaha skupiny banditů dobýt vesnici, jejich útok je v úvodu odražen a v závěru se situace opakuje. Většinu filmu pak vyplňuje snaha několika banditů vesnici infiltrovat, ta je zmařena tajemným cizincem, který jejich přestrojení odhalí. From the Highway tak rámují velkolepé akční sekvence útoku na vesnici, uprostřed se pak rozehrávají jednotlivé konfrontace cizince a banditů. Důraz na velkolepé sekvence dává smysl, protože byl film daleko dražší než většina ostatních hongkongských filmů. Menší souboje pak dovolují exploatovat tradičnější žánrové atrakce. // Studio Cathay se snažilo odlišit své filmy od produkce Shaw Brothers a minimálně s From the Highway se to povedlo dokonale.

Z recenzí i komentářů je patrná silná glorifikace prvního dílu a dojem, že Meč osudu na jeho pověsti pouze parazituje. Takové srovnání stojí na poněkud chybném předpokladu, není totiž nutné, aby všechny díly (jakékoliv) série fungovaly stejným způsobem. Pro dvojku je srovnání se „skvostným originálem“ nejen zbytečně konzervativní, ale i likvidační. Takto nevyrovnaný souboj totiž nemůže vyhrát. Stačí vedle sebe postavit jména Ang Lee (režisér prvního filmu) a Woo-ping Yuen (choreograf prvního, režisér druhého). Oba jsou zástupci naprosto odlišných tradic. Na straně jedné (první díl) jsou bojové scény v pozadí a (primárně) pomáhají formovat tematickou rovinu filmu. Lee se také snaží rozkládat způsob, jakým je wuxia akce tradičně vytvářena (jejich extrémním zpomalením, zaměřením se na ženské hrdinky). Na straně druhé pak máme tvůrce, pro kterého jsou bojové sekvence centrálním bodem filmového systému. Od svého debutu se je snaží posouvat dál, jak choreograficky, tak režijně. Nepřistupuje k žánru zvenku, rozkladem tradic (jako Lee), ale posouvá ho kupředu zevnitř, skrze jejich aktualizaci a naplňování (k nejvýraznější reflexi žánrových schémat se dostal ve Zrození legendy). Takže ono negativní přijetí je spíše spojeno s přechodem od „vysokého“ k „nízkému“, konkrétněji tedy od uměleckého filmu -> k filmu žánrovému. // Samotný Sword of Destiny je pak skvělý film, ve kterém nejsou charaktery definovány psychologií, ale bojovou specializací. Yuen dovedně variuje akční scény (jiná prostředí, počty nepřítel, specializace), precizně jimi rytmizuje vyprávění a vede diváckou pozornost tam, kam potřebuje. Vynikající žánrovka.

Roztomilé hříšnice na první pohled působí jako kriminálka, avšak v průběhu vyprávění z této žánrové škatulky vypadávají. V úvodu se sice stane zločin, ale (nedůsledné a poměrně nezajímavé) vyšetřování tvoří jen jakési pozadí pro příběh, který se odehrává uvnitř. Je to příběh dvou dívek, které dojdou určitého prozření, jež jim dovolí stát se pevnou součástí kolektivu a přijmout přidělené společenské role. Samy se snaží vydělat peníze vydíráním, ale ve chvíli, kdy jsou konfrontovány s podobným zločinem (krádež) a vystaveny násilí, jejich hodnoty se “dají do pořádku”. Začnou zodpovědně pracovat, scházet se s pracujícími muži a “plnit plán”. Jejich snaha vzepřít se zavedenému řádu (vystoupit z rolí dobových žen) je potrestána (jsou napadeny zlodějem) a následně eliminována (znovu se zařadí do společnosti ve „správných“ rolích).