dennykr

Radikální stylistický experiment! Kameraman trpí alergií na celky, takže prostor skládá konstrukčně z detailů a největší napětí tak vychází z nejistoty v rozestavení postav. Vrah může být všude, dokonce hned za rohem! Ale my to nevíme protože NIKDY NEVIDÍME CELOU MÍSTNOST. Nervydrásající.

Tldr - jsem rád, že MCU seriály fungují dost podobně jako filmy. WandaVision je super. Od boku můžeme střelit, že WandaVision prostě vypadá jako sitcom, ale tím by zanikla nuancovaná práce s žánrovou inspirací. Může jím být do stejné míry jako byl Winter Soldier politickým thrillerem, tedy jen tam, kde to vyprávění potřebuje. Povětšinou jsou scény doplněny smíchem a snímány ze dvou, maximálně tří kamer, přičemž dominují tradičně studiové americké plány. A v centru prvních dvou zápletek stojí klasicky sitcomové tropy - seznámení se sousedkou a jejím neexistujícím manželem, důležitá pracovní večeře a veřejné představení. Stylizace se asi nejvíc obrací k The Dick Van Dyke Show (a Leave it to Beaver), i tím, jak oba protagonisté hrají. Resp. Paul Bettany je velmi okázalou hrou s Van Dykovým projevem. Jenže veškerá sitcomová iluze se čas od času rozbíjí. Tenhle zakonzervovaný feel-good mikrokosmos je dočasně eskapickým řešením blockbusterových problémů ve skutečném-fikčním světě. A právě dvě úrovně fikčního světa – iluzivní sitcomová / skutečná - se řídí odlišnými pravidly a vzájemně se provazují. Když Wandu nějaká indicie nasměruje k možnosti života v iluzi, sitcom se začne rozpadat. Přichází ambientní hudba, detaily, pomalé nájezdy, tlumenější typ herectví a další věci, které bychom v padesátkovém sitcomu nenašli. Na jedné straně tak můžeme WandaVision chápat jako – relativně chytrý, ale nikterak důmyslný – komentář problematizující existenciální zakonzervovanost sitcomů. Na té druhé pak jako velmi dobré rozšíření MCU na pole seriálů.

Ooooooooh, Transtextuální války: Kurosawa vrací úder. První sezóna z japonské kinematografie čerpala neustále, ale většinou v jednotlivostech, vzorcích nebo schématech. Vyčuhoval jen ten vynikající intergalaktický remake Sedmi samurajů. A přesně na ten The Jedi navazuje. Pátý díl ukazuje představení jedné z nejzásadnějších - a nejlepších - postav Klonových válek, Anakinovy bývalé padawanky Ashoky. Jenže to by nebyl Mandalorian, aby k představení nedošlo nějak konceptuálně. Do hry se vrací inspirace Kurosawou a samotářská rytířka Jedi se stává Sanjurem z Yojimba. Znovu nejde jen o pomrkávání na Osobního strážce - z něhož silně těžila třeba Leoneho dolarová trilogie -, ale o hlubší rekontextualizaci jeho ústředních motivů. Pamatujete si pistoli? Tu, která tak radikálně alterovala pravidla samurajských filmů a Kurosawa ji využíval jako motivický nástroj ke konfrontaci tradic a exploatace pokroku? The Jedi proti sobě v podobném ražení nestaví jen dobro a zlo (Ashoka vs guvernérka), ale dva naprosto rozličné soubory hodnot. Jedi a Mandalorian, kouzelník a bojovník, ochránce a lovec. Jejich střet nesestává pouze z té krátké rvačky, než si pomohou, ale implikuje sáhodlouhou historii obou stran. Zatímco Clone Wars se tématu Jedi/Mandalorian věnují pravidelně, hrané verze od konfliktu dávají ruce pryč. Tedy, doteď dávaly. Ano, absolutní spojnicí je Bo-Katan, právoplatná majitelka Darksaberu, ale až rozhovor mezi Mandem a Ashokou rozplétá - a vyjasňuje - pozice obou stran. A co z toho vyplývá? Že si nikdy nebyly blíž. Vždycky mezi nimi byla paralela, dvě frakce bez rasy, zato spojené s místy a hodnotovým řádem, který může nabídnout útočiště a naději těm, kdo je postrádají. Teď jsou ale obě strany rozmeteny Impériem a jednotlivci (Bo Katan nebo ve filmech Luke Skywalker) se snaží o jejich rekonstrukci v původní podobě. Jenže do té Mando s Ashokou nezapadají. Ona je od původních Jediů nedobrovolně odtržená a operuje samostatně, on se dostává do konfliktu se svou vírou ve dvou rovinách. Kvůli Dítěti (otcovství) a Nite Owls (radikální konzervatismus). Grogu je spojuje a oběma by mohl pomoci vyřešit vztah k vlastním řádům, ba co víc, mohl by být zárodkem řádu nového. // Jinak je The Jedi samozřejmě fantastický díl přinášející množství nových informací, cílů i akce. Michael Biehn je jako žoldák výborný a rozdělení závěrečné konfrontace hraničí s dokonalostí. Zatímco Yojimbo stavil meč proti střelné zbrani, Mandalorian konfrontuje ruční zbraně (světelné meče a beskarové kopí) a paralelně ty střelné (Mando vs žoldák). Zatímco uvnitř probíhá zpřítomnění dávného konfliktu (jedijský meč vs mandalorianský beskar) kdy dvě postavy reprezentují větší celky (republika vs impérium), venku probíhal pragmatický konflikt dvou lidí sledujících vlastní zájmy.