Botič

Všichni jsme obětí toho, co konzumujeme. Film o honbě za skrytými významy, které se dají najít ve všem. Místy napínavé bloudění po LA, místy ústřel zvláštním směrem ala Donnie Darko. Neřekl bych, že si Záhada Silver Lake bere něco od Davida Lynche, spíš tu David Robert Mitchell skládá poctu Alfredu Hitchcockovi a jeho snovému tápání ulicemi San Francisca ve Vertigu.

Hyperaktivní, roztěkané, plné penisů, drogových šleh a zástav srdce. Přísný start. Jak párty, z které jsem měl už dávno odejít. Euphoria je snad jediný seriál, u kterého jsem rád, že nejde bing watchnout. Dát to všechno na jeden zátah, tak si asi odnesu nejednu úzkost.

Strnulý kousek stojící neskutečným způsobem na výkonu Nicole Kidman, která ho půvabně tlačí do samého závěru. Being the Ricardos tak ani na chvíli nepůsobí jako laciné pitvoření se. Za vidění to rozhodně stojí, a to i přes to, že divák Sorkinovsky strhující drama tentokrát vyloženě nedostane.

Melancholický film o budoucnosti, která je zároveň tak vzdálená, ale přitom něčím děsivě povědomá. Swan Song by klidně mohla být epizoda Black Mirror. Od té jej však odlišuje neskutečný product/set design a skvělý herecký výkon Mahershala Aliho. Tohle csfd ponoření do modrých vod úplně nechápu.

Ghostbusters: Afterlife to nemají jednoduché. V porovnání se svými předchůdci, které si člověk zamiloval prakticky od první minuty, tu trvá přinejmenším půl hodiny než se postavy a příběh pořádně chytí. Když už se jim to ale podaří je to podívaná milá, nostalgická a příjemná.

Maggie Gyllenhaal si natočila prosolený a pískem prosáklý rozbor odvrácené strany mateřství. Olivia Colman hraje tu „zlou“ protivnou skoro padesátnici skvěle. Jen mi v těch střípcích z mozaiky o údělu matek chybělo silnější vertigo. The Lost Daughter tak vnímám podobně jako Pieces of a Woman coby herecké cvičení pro jednu postavu. Ale pod kůži se mi tyhle malá zrnka písku úplně nezadřela. Škoda, že Maggie nesáhla spíše po knize Lízni si a hrej od Joan Didion.

Polovina série a přijde mi, že tvůrci trochu tápou a nemůžou najít ideální balanc mezi humornou stránkou nastavenou předchozími příspěvky Sexu ve městě a „dospělostí“, do které postavy dorostly. První epizody se snaží napravit každý přešlap, který byl původnímu seriálu vyčítán, takže tu kolem hrdinek krouží snad úplně všechny problémy světa od Black Lives Matter přes LGBTQ+ až po alkoholismus a strasti stárnutí. S každým dalším dílem ale čím dál víc problikává nostalgie říznutá atmosférou podobnou GIRLS. Snad se King v dalších dílech vzdá těch podivných parodických skečů a vydá se tentokrát temnější cestou.

Ošklivá pravda v pěkném balení. Moc jsem se nesmál, spíš mi celou dobu mrazilo v zátylku a měl jsem pocit, že koukám na dokument o současnosti.

Restart, reboot, remake od všeho trochu. Film rozkročený mezi výbornou studií o tom, co se všechno se  světem Matrixu dá ještě dělat a mezi zvláštně nasekaný feministický akční servis, aby se neřeklo. První polovina mi chutnala jako dobře naprogramovaný šťavnatý steak. Bez akční půlky bych se i obešel. Kyberpunkové intermezzo o možné symbióze digitálního a reálného světa potěšilo. Jen ta Niobe je v něm celkem ztracená a pohřbená pod podivnými scenáristickými replikami o jahodách. Celkově ale rozhodně odvážné vzkříšení.

Happiest Season dostala svého důstojného bratříčka. Mile napsané, upřímně zahrané, nikdo tu netlačí na pilu a ta energie, kterou má Single All the Way? Tu jsem už dlouho v žádné ze současných romantických komedií neviděl. Tenhle vánoční dárek od Netflixu potěšil.