Botič

Ve svém životě máme jen pramálo příležitostí ovlivnit naše bytí. To zda přijdeme na svět či nikoliv, jak, kdy, kde. Ve většině případů o něm rozhodují jiní. A tato rozhodnutí nás ve výsledku formují a dělají tím čím doopravdy jsme. Naše rodina, naše město, naše čtvrť. Tělo kolem duše. Města obklopující toto tělo. V dospělosti, když už máme tu pomyslnou moc ve svých rukách a snažíme se alespoň částečně vymanit ze zajetých kolejí unikáme před ostatními lidmi až na okraj velkých měst. Kde jinde než právě zde se dá dojít opravdového klidu? Ale co když se jednoho dne z vašeho domu ztratí to nejcennější co můžete ve svém životě mít, vaše dítě. Tím čím je tento film opravdu výjimečný je styl vyprávění, zachycující obyčejný úsek několika životů, jenž jsou protnuty událostí v podobě únosu malé dívky. Zachycují příběh, který by se mohl odehrát prakticky kdekoliv. Menší nevýhodou je pomalejší rozjezd, který má za úkol seznámit diváka s postavami, jejich motivacemi a ukázat postup vyšetřování, který je dalekosáhlejší než případy, které dokáží vyřešit kriminalisté v CSI na poli jednoho seriálového dílu. Když už snímek dospěje do fáze, kdy s divák myslí, že už jej nemůže nic překvapit přichází závěrečná pointa - v podobě velmi silného a nepředvídatelného zakončení, kdy je hlavní hrdina postaven před amorální dilema, neboť ať už se rozhodne tak či onak pokaždé to bude špatně. S následnou reakcí jeho partnerky můžeme nesouhlasit ale v jádru jí naprosto rozumíme, protože náš život se skládá z chybných kroků za něž býváme častokrát odměněni ale v samotném výsledku na nich nezáleží. 9/10

Stoneův nejapný pokus o vtip. Jak jinak si vysvětlit fakt, že většina scén mající za úkol vzbudit emoce působí spíše vtipně než-li dramaticky. Z dvouhodinového snímku je cca 15 minut opravdu dobrých a to je přeci jenom zatraceně málo vzhledem k potenciálu daného tématu. Odstrašující příklad toho, jak netočit filmy o 11. září.

Nad vším vládne rozum!

Nejraději bych celuloidové kotouče Sweeneyho Todda vhodil do mlýnku na maso a výsledný produkt naservíroval režisérovi na stříbrném podnose. V tomto filmu je něco prohnilého. Burtonovy filmy mám moc rád ale od Sweeneyho Todda jsem čekal něco jiného. Převést Broadwayský muzikál o šíleném holiči se Burtonovi nepodařil, tak jak jsem očekával. Výborně budovaná atmosféra, která se však s přibývajícími minutami mění a výsledná stylizace je přetažená ad absurdum. V polovině filmu mi vytanulo na mysl, kde končí ona Burtonova bizardnost a začíná prvoplánová nechutnost. Je velmi těžké sympatizovat s někým, kdo se při cestě za pomstou trénuje v zabíjení na nevinných lidech. Jediným osvěžením pro mě zůstala scéna představy ideálního života Mrs. Lovettové oděná do nádherných až kýčovitých barev odlehčená černým humorem. Po skončení projekce jsem měl chuť na jiný Burtonův snímek a tím je Velká ryba, která mě přeci jenom naplnila něčím víc než jen pouhými efektními gejzíry krve prýštící z proříznutých krkavic. Nechci zase filmu křivdit některá pěvecká vystoupení byla dobrá ale přišlo mi to přeci jen málo. 6/10

Malé perly navlečené na tenoučkém provázku, které se tváří nenápadně ale nemají pro to důvod. A ač jsou některé segmenty povedenější než ostatní, tak vytržené z kontextu ztrácejí svůj půvab a jas. Zářivá jména režisérů a herců v doprovodu nádherné romanticky snové Paříže, co víc si přát. Je tedy pravda, že na tento film není třeba koukat na velké plátně. Vyvolat na lidské tváři blažený úsměv se tomu daří i na televizní obrazovce. Paříž mám moc rád a už vím, kam pojedu letos na prázdniny.

Zdá se, že Darabont je z žijících režisérů nejspíše jediný, který Kingovi opravdu rozumí. Monstra svou béčkovitostí působí, jakoby utekli z jiného filmu. Mohutná chapadla, smrtící hmyz s nebezpečnými kusadly, to vše na vás čeká v husté mlze. Ale monstra nejsou to jediné čeho by se měl obyčejný smrtelník obávat. Tím největším nebezpečím je totiž člověk sám. K činům, ke kterým se uchyluje v případě nouze největší a to, že se z něj pomalu ale jistě stává manipulativní loutka. Co jsou lidé ochotni udělat pro své vlastní přežití? Mlha je psychologickou hrou v níž jsou monstra spíše jako bonus, než jako děsivý prvek. Darabont nesází na přehnanou brutalitu ale na pečlivě budovanou atmosféru strachu z neznáma a z odvrácené strany lidské duše.

Film na jedno použití aneb nahlédněte do své vnitřní jeskyně a tam zjistíte, že největší zvíře je David Fincher. Ikea vládne.

Absolutně odzbrojující SPACETERN s neskutečným tahem na branku a geniálním Nathanem Fillionem. Co naplat, že triky nejsou dokonalé, tuhle podívanou si dám s chutí naprosto kdykoliv.

Karlínská Amélie Ofka se nerozhodla pomáhat ostatním lidem kolem sebe ba co víc ani sama sobě. Rezignovala na svůj život a budoucnost nevidí nikterak růžově. Stejně jako Ofka, rezignovali zřejmě i tvůrci scénáře, který rozehrává několik příběhových linií z nichž dokončí jen jednu jedinou, a to zrovna tu nejméně podstatnou a zajímavou ústící do opravdu nesmyslného konce. 6/10

Tak jako malíř pomalu ale jistě tančí se štětcem po plátně, aby spolu v tichém valčíku vytvořili něco neopakovatelného, tak i Joe Wright zplodil snímek, který se nesmazatelně vryl do mého vědomí i podvědomí. Stejně jako kapka padá za kapkou a lehce dopadá na vodní hladinu, jakoby se jí chtěla dotknout ale jakmile přijde na samotné objetí rozplyne se na hladině a stane se její součástí, tak i já jsem padal. Pocítil jsem tvrdý dopad a pak už jsem nechal vodu, aby prostoupila celým mým tělem až k srdci a dala mi jako jediná pocit naplnění v mém životě. Nemohl jsem dýchat a čekal jsem náhlou smrt, ale ta se nedostavila místo té se voda pomalu rozestoupila a do mých plicních sklípků začal zas proudit čerství kyslík, avšak už nejsem tím kým jsem byl. Tím už nebudu nikdy. Byl to nádherný sen nebo snad noční můra? Ať tak či tak nechtěl jsem se probudit.