Botič

Ryan Murphy v AHS: Hotel zpočátku naservíroval divákům přesně to, co sliboval už dva roky a co jsem očekával od Coven a částečně i od Freak Show – módní, krvavou a sexy noční můru, kde si postavy vjedou do vlasů div ne rovnou na mole v průběhu módní přehlídky. Murphy tentokrát skládá poctu srdcovkám jako je Osvícení, Hlad nebo Se7en, jenže z originální vaty, která by měla držet jednotlivé výjevy pohromadě se nakonec stala největší slabina páté sezóny. Výsledek se tak podivně tříští, nedrží pohromadě, přichází s neuspokojivými řešeními a spěje k pochybnému happy endu.

Failure is not an option!

Emancipované princezny, králové posedlí animatronickými nestvůrami a postavy toužící po lásce, mládí nebo rodinném poutu v dechberoucích příbězích bez šťastných konců. Matteo Garrone si vystačí s minimem slov, zato nechává diváky strhnout neuvěřitelnou výpravou a místy je trýzní tak akorát bolestivými výjevy, z kterých není dobře po těle. Malý zázrak, který by měl sloužit českým tvůrcům jako ukázka toho, že i dnes mohou vznikat epické pohádky bez CGI. Ano, koukám na tebe Tomáši Krejčí.

Podívat se na zombie apokalypsu schizofrenní optikou drogově závislého člověka je na celých Fear the Walking Dead zatím to nejlepší. Upachtěnému pokračování, které se mátoživě plouží do srdcí diváků, ale chybí nosnější příběhová linka a zajímavější charaktery. Takhle je to hodně roztažené a málo znepokojující. UPDATE: ve výsledku je první polovina soustředěnější a mnohem zajímavější, než její militaristický dovětek, který ve finále nedává prakticky žádný smysl. Kdo to sakra píše?

Nejsem, co se domníváš, ale něco docela jiného. Něco na té Margo Rothové Spiegelmanové je. Mladí a neklidní na hořkosladké cestě za jedním mýtem, pochopením sebe sama a dospělostí. Odklon od předlohy v druhé polovině příběhu prospěl - výsledek je tak sice přímočařejší, ale mnohem čistší, než pubertálními hormony poháněná předloha.

Evansův crush song, který mi připomněl nejednu probdělou noc strávenou ve městě, hrdinské dobývání (ne)dokonalého protějšku nebo moje oblíbené kouzelnické číslo nazvané „útěky na tisíc způsobů“. Křehká devadesátiminutovka, která možná na začátku lehce pokulhává, ale nakonec rozbuší srdeční sval jako už dlouho nic.

Natočené je to skvěle, ale Glenn Ficarra a John Requa tentokrát tříští pozornost do tolika směrů, až je celá ta jejich dokonale promyšlená hra neskutečně ubíjející. Romanci oba pánové ale pořád zvládají na výbornou.

Naše volby máme už dávno předplacené. Lisbeth Salander našla rovnocenného protihráče! Kousavé, radikální a místy hodně těžké! Divím se, že pod tím není podepsané duo Fincher&Sorkin. F@ck society!

The DUFF má náběh na to stát se za pár let podobnou klasikou asi jako Clueless.

Pilot: Vlastně docela překvapení. Sice pořád nechápu snahu vyšlapat si úplně novou cestu s pomocí nové mytologie a nové masky, kdy to místy působí jakoby se tvůrci snažili navázat spíš na Pátek 13 a šikanováním hlavní hrdinky zas na Halloween, než na sérii Vřískot. Ale v závěru se slibují poměrně velké a zajímavé věci. Tak schválně. Update: Je vidět, že za tímhle dílkem nestojí scénárista formátu Kevina Williamsona. Tvůrci mají žánr v malíku tak nějak napůl a stejně tak šlape i celý seriál.