Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Akčný
  • Komédia
  • Krimi
  • Horor

Recenzie (1 338)

plagát

Výnimočný priateľ (2019) 

Velice zvláštní a notně sentimentální počin, který není určen cynickému divákovi. Tuzemské publikum postavu pana Rogerse nezná a je dost zajímavé, že jeho vystoupení můžou na někoho působit opravdu dost bizarně a jeho charakter se celou dobu pohybuje mezi laskavým a dobromyslným strýčkem a skrytým násilníkem, protože jeho úlisnost a dobráctví vypadají až nebezpečně. Tom Hanks tuto polohu vyhmátl naprosto dokonale a je to právě on, kdo drží snímek nad vodou, i když tu tolik není, ačkoli je hlavním hybatelem dění. Matthew Rhys tak výrazný není a Chris Cooper nemá moc prostoru, aby se k něčemu zásadnímu rozehrál. Marielle Heller jinak jede celou dobu na jistotu, protože od počátku nasazuje pomalejší tempo a melancholickou atmosféru, z níž je jasné, že se bude hrát na city. To se postupem stopáže samozřejmě děje čím dál častěji, ale málokdy to úplně vyjde, protože vše je očekávané, nepřekvapivé a dost utahané. Chybí tu jakýkoli výraznější moment, který by vytrhl z až přílišného a laciného sentimentu a prvoplánového poselství, které je bohužel jasné po pár úvodních minutách. A Beautiful Day in the Neighborhood není vysloveně špatný film, ale k tuzemskému divákovi, který není poznamenán pořady pana Rogerse, si bude hledat cestu těžko, protože nemá moc co nabídnout a je až moc prvoplánový. 60 %

plagát

Sedem statočných (2016) 

Pro ty, kdo znají původní hollywoodskou předlohu, je remake naprosto zbytečný, poněvadž nemá co nabídnout. Pro novou generaci ale jde o celkem solidní podívanou, v níž se Antoine Fuqua od svého vzoru moc neodchyluje a příběhově de facto postupuje jedna ku jedné. Ani několikrát zmiňované politicky korektní postavy vůbec nevadí, spíš zamrzí práce s nimi, protože žádná není nikterak zvlášť zajímavá, vesměs postrádají charisma a motivaci a nejsou prakticky vůbec využité. I z toho důvodu pak finále není tak působivé a emocionálně vůbec nefunguje. Fuqua je naštěstí natolik zkušený, že westernová atmosféra je parádní, akce má spád, jen jí zoufale chybí trošku drsnější rating a většina hlášek se také nemíjí účinkem. Možná překvapivě jsou nejvýraznějšími představiteli Ethan Hawke a Vincent D’Onorfio, Denzel Washington je standardně dobrý, zbytek už bohužel nemá moc co hrát, což platí zejména o nevýrazném Chrisi Prattovi a ke vší škodě i o záporákovi Peteru Sarsgaardovi, který vůbec není děsivý a někdy působí až nechtěně směšně. Možná škoda i přepálené stopáže, protože po náborové části film trochu drhne a rozjede se pořádně až v závěrečné akci, která je velmi dobrá, ale v napětí a atmosféře ani náhodou nepřekoná tu úplně úvodní, což je pro celý film tak trochu signifikantní. The Magnificent Seven není úplně špatný počin, skončil ale někde na půli cesty a pořádně ho ocení jen ti, kteří zůstávají nepolíbeni předobrazem a klasickými westerny. 60 %

plagát

Vitajte v Marwene (2018) 

Není se co divit, že Welcome to Marwen brutálně propadl a dosud ho zná jen málo diváků. Robert Zemeckis zase jednou potvrdil pověst vizionáře, který je ale schopen trávit několik let života slepými uličkami. Musí se nechat, že atmosféru film má a vizuálně vypadá vskutku dobře a ona kombinace loutek a reálného herectví má něco do sebe a akce je navíc zvládnutá velmi dobře. Nelze se ale ubránit dojmu, že celý příběh je vhodný spíš na dokument, protože jinak ztrácí trochu kouzlo. Emoce tu moc nefungují a onen titulní konflikt není až tak působivý, jak by asi měl být, i proto pak samotný závěr vyšumí. Poměrně dost tu chybí vysvětlení toho, proč má hlavní postava úchylku na ženskou obuv a celý snímek pomalu plyne, aniž by nabídl cokoliv extrémně zajímavého. Steve Carell v hlavní roli je výborný, i když leckdy nemá co hrát, zoufale mu ale chybí nějaký protihráč, protože nikdo tak výrazný už tu není. Welcome to Marwen je hodně zvláštní snímek, který je dost času nudný a ve výsledku působí dost rozpačitě. 50 %

plagát

Nie je čas zomrieť (2021) 

Rozlučka Daniela Craiga s Jamesem Bondem definuje celou jeho éru, a i když rozhodně není bez chyb, jde o pozoruhodný počin. Je jasné, že Cary Joji Fukunaga byl vybrán kvůli určité konvenčnosti, protože režijně nepředvádí nic speciálního, neexperimentuje, ale spoléhá se jen a pouze na sílu značky a celkovou atmosféru. Fanoušci série nepochybně ocení výtečné odkazy na starší díly (tečky v úvodních titulcích, návaznost na V tajných službách Jejího Veličenstva (včetně hudebních motivů), základna v japonském moři, osud Felixe Leitera), které jsou asi tím nejlepším na celém filmu. Ten je ve výsledku spíše psychologickým dramatem, protože akce v něm není tolik a není nijak výjimečná (vymyká se snad jen ta úvodní, která má tempo, spád a je výborně zvládnutá) a soustředí se hlavně na titulní postavu, které jde až do hloubky, což se někdy může jevit na škodu. Daniel Craig je naprosto vynikající a je na něm znát, že 007 má hodně rád a snad až na výjimku bravurní a zábavné Any de Armas se mu bohužel nikdo nevyrovná. Rami Malek je úděsně špatný záporák, protože nemá žádný prostor, je tu hodně málo a jeho motivace je dost pochybná, navíc dostal snad nejhorší záporácké promluvy v historii celé série, Léa Seydoux je asi nejzvláštnější bondgirl, protože není úplně výrazná a postrádá jakési charisma a potřebný sexappeal, Christoph Waltz je tu zase naprosto minimálně, i když jeho společná scéna s Craigem je tím asi nejlepším. Film nicméně zabíjí neobhajitelná délka, která uprostřed zoufale ztrácí tah a tempo, nikam se neposouvá a jen rozptyluje diváckou pozornost. Možná i proto není finále tak působivé, jak by asi mělo být a ony dva odvážné úkroky v celém kánonu nejsou nikterak šokující a de facto nebrání v restartu série. No Time to Die je důstojné loučení jednoho představitele a zároveň utvrzuje v tom, že celá craigovská éra je naprostým precedentem, stojí zcela samostatně mimo celou sérii a v podstatě na ni nelze nijak navázat. Nelze se ale ubránit dojmu, že to mohlo být intenzivnější, možná nekompromisnější a řemeslně odvážnější. 70 %

plagát

Šialený Max 2: Bojovník ciest (1981) 

George Miller dostal na pokračování překvapivého hitu o dost víc peněz, což je znát z každého políčka. Tentokrát se soustředí na jakousi mýtickou rovinu celého příběhu a z hlavní postavy dělá legendu, která putuje časem, nikdo o ní nic neví, ale pomáhá potřebným, ačkoli její pohnutky nejsou vždy úplně "čisté". Atmosféra pusté krajiny a postapokalyptické budoucnosti funguje na výbornou, akce je potřebně brutální a nekompromisní, jen by v ní nemuselo být tolik zbytečně zrychlených scén. Podobně jako v prvním díle hodně zaujme výprava, protože vzhled všech vozidel je originální a kostýmy všech záporáků jsou dosti bizarní a evokují různé BDSM praktiky a je opravdu radost pozorovat každý detail. Vzhledem ke krátké stopáži a svižnému tempu tu hluchá místa skoro neexistují, což je jedině dobře, protože příběh není moc celistvý a pracuje jen se základní zápletkou, má ale nádech béčkové poetiky, čímž to do značné míry vyvažuje. Mel Gibson v hlavní roli je naprosto dokonale minimalistický a i zbytek ansámblu je vesměs velmi dobrý, jen v roli ústředního záporáka je Kjell Nilsson až legračně toporný, Bruce Spence zase dodává humorný nadhled. Jen možná hudba mohla být výraznější a o něco ponuřejší. Road Warrior je poctivá béčková zábava, která svým způsobem inspirovala mnoho tvůrců a bez větších problémů obstojí i v současnosti. 80 %

plagát

Tomb Raider (2018) 

Hodně solidní videoherní adaptace, která se asi řadí k tomu nejlepšímu, co v tomto subžárnu vzniklo. Uthaug překvapí v rámci možností civilností a umírněností, která vydrží až do konce. Celý film připomíná počítačovou hru, v níž se pouze postavy přemisťují z místa na místo, kde na ně čekají další a další úkoly, které je potřeba splnit, tvůrci z toho ale dělají přednost, protože tomu uzpůsobují i akci, která v závěru zcela evokuje hru, kterou jen není možné hrát. Potěší ale to, že je docela syrová, realistická a uvěřitelná a soubojové scény opravdu bolí a mají dobrou choreografii. Plusem budiž i poctivá dobrodružná atmosféra a svižné tempo, které moc nepoleví. Příběh pochopitelně není originální, a když se v něm řeší vztahy mezi otcem a dcerou, dost to drhne, není tu ale tolik nelogičností a až na pár výjimek je docela objasněná motivace postav. Alicia Vikander je naprosto ideální představitelka a co ztrácí na proporcích, získává na sympatiích a charismatu, Walter Goggins je solidní záporák, i když mohl být výraznější a Dominic West odvádí naprostý standard. Občas je tedy vidět digitální původ některých scén a konec je možná zbytečně přestřelený a nesmyslný, to ale nikterak nemění skutečnost, že Tomb Raider je slušná zábava, která v hlavě sice moc neutkví, ale absolutně neurazí a spíše příjemně překvapí. 60 %.

plagát

Talent pána Ripleyho (1999) 

Nadčasová záležitost a brilantní studie sociopata, který se pro úspěch a větší společenské uznání neštítí ničeho. Anthony Minghella od počátku jede v hodně pomalém tempu, v němž má čas na detailní psychologickou propracovanost postav a většinu snímku tvoří dialogy, které jsou ale vesměs zajímavé a nutné pro plné pochopení motivací. Posléze přidává i bezstarostnou a pohodovou atmosféru italského městečka, které je v záměrném velkém kontrastu s temnou zápletkou, která nabírá na obrátkách a pomáhá si i krásnou kamerou, která zabírá všechna malebná zákoutí, jež jsou poměrně romantická. Pochvalu zaslouží i samotný příběh, který bravurně nechává hlavního antihrdinu vylhat se z každé situace tak, že nikdo na nic nepřijde a vše vypadá naprosto důvěryhodně. Vrcholem je skvělé obsazení, jemuž dominuje úžasně slizký a ďábelský Matt Damon, moc nezaostávají ale ani Gwyneth Paltrow, Cate Blanchett a Jude Law, v menší roli potěší i Philip Seymour Hoffman. Jestli něco hodnocení sráží, jsou to zde již několikrát zmiňované velké množství náhod a přetažená délka, která je ve druhé polovině už hodně znát a možná proto není finále tak intenzivní. Menší výtkou možná budiž i to, že s žádnou postavou nelze úplně sympatizovat, to byl ale zřejmě tvůrčí záměr, takže asi není úplně fér to někomu vyčítat. The Talented Mr. Ripley je i po více než dvaceti letech velmi dobrým filmem, jakých se dnes už moc netočí a navíc donutí k určitému zamyšlení o morálce, což je i v dnešní době nezanedbatelný přesah. 75 %

plagát

Podfu(c)k (2000) 

Jednoznačný vrchol tvorby Guye Ritchieho, který je naprostou esencí jeho děl pod dohledem producenta Matthewa Vaughna. Ačkoli je Snatch podobný jeho debutu, jiný je především v tom, že v něm autor dostal víc prostředků, hlavně se ale více odvázal. Humor je tudíž ještě sušší a mnohdy černější, bitky mnohem drsnější a zpomalovačky intenzivnější. Atmosféra londýnského předměstí je naprosto úchvatná, tempo dost svižné a samozřejmě soundtrack potřebně řízný. Větší rozpočet je znát hlavně na obsazení, které je hvězdné, nikoli ale samoúčelné. Brad Pitt je dokonalý a hraje naprostý protipól všem hezounkům, které tehdy hrával, Jason Statham hláškuje o sto šest a rozehrává své charisma, Vinnie Jones v menší roli je také skvělý a stejně tak zbytek ansámblu skvěle kooperuje a nijak nezaostává. Problém je ale znovu v příběhu, který je překombinovaný a pracuje s až příliš mnoha postavami, které jsou sice fajn a plní určitý komický účel, děj by se bez nich ale nepochybně obešel. Snatch je i přes své stáří hodně svěží počin, který vůbec nezestárl a je tou nejlepší připomínkou doby, kdy se ve filmech mohlo beztrestně a nekompromisně nadávat, brutálně bít i říkat těžce nekorektní vtipy, aniž by to kdokoli řešil. 80 %

plagát

Liek pre Lorenza (1992) 

Málo známé drama je poměrně příjemnou, i když náročnější podívanou. George Miller v ní znovu dokazuje, jak všestranným filmařem je a oproti dřívějším i pozdějším počinům tu nejde moc poznat. Od začátku nikam nespěchá a nastavuje až extrémně pomalé tempo, v němž je prostor pro každý detail a ne úplně jednoduché téma představuje dost podrobně. Zaměřuje se též na totální zoufalost obou rodičů, kteří záchraně dítěte obětují úplně všechno, která je naprosto hmatatelná. V neposlední řadě rozehrává i zajímavý a nerovný boj mezi laiky, kteří možná našli způsob jak z nemoci alespoň částečně ven a lékaři, kteří pochopitelně něco takového nehodlají připustit. Možná právě pro tuto preciznost a přílišnou snahu o co největší podrobnosti je film těžko stravitelný, protože se v něm není moc čeho chytit a ono pomalé tempo je někdy ubíjející. Hodně toho ale zachraňuje výtečné obsazení, jemuž dominují skvělí Susan Sarandon a Nick Nolte, pro kterého asi šlo o nejlepší roli kariéry, za zmínku stojí i malý Noah Banks, který je naprosto fenomenální. Stopáž je ale zbytečně přetažená a zejména ve druhé polovině už se snímek hodně táhne a některá témata zůstávají nedořečena a nedořešena. I když nejde o úplně jednoduchou podívanou, která vyžaduje diváckou soustředěnost a spolupráci, je škoda, že se o Lorenzo’s Oil moc neví a nepřipomíná se, protože velmi dobře zachycuje, že lidská vůle je někdy nezdolná, jen musí mít tu správnou motivaci. 70 %

plagát

Chlapec v pruhovanom pyžame (2008) 

Výborné drama, které začíná nenápadně a trochu rozpačitě, postupně ale graduje do neskutečných rozměrů. Mark Herman střídmou stopáž využívá na maximum a diváky nijak nezasvěcuje do situace, protože počítá se základními znalostmi historie a dobových souvislostí. O to víc času má na budování hodně hutné atmosféry a představování hlavních postav. A daří se mu to velmi dobře, protože v pomalejším tempu nijak nenudí a postupem času vtahuje diváka víc a víc. K tomu mu pomáhá i výborné obsazení, v němž září především Asa Butterfield a ve druhé polovině i Vera Farmiga, David Thewlis je ale také skvělý a z jeho nacistického důstojníka jde strach. Je ale potřeba se trochu oprostit od toho, že celý příběh je až moc naivní, v reálu by se takhle asi odehrát nemohl a s největší pravděpodobností ani děti nacistických pohlavárů by se do něčeho podobného nepouštěly a nedá se ani očekávat, že manželky důstojníků by o koncentračních táborech nic nevěděly. Je také škoda, že snímek střídá pohledy různých postav, protože pokud by si udržoval onen dětský náhled a postupné procitání do reálné situace, bylo by vše ještě působivější a mrazivější. Jestli ovšem něco snímek povyšuje na více než nadprůměr, je to naprosto fenomenální, nekompromisní a tak trochu neočekávaný konec, z něhož tvůrce naštěstí neuhne a nemá potřebu ho nikterak dovysvětlovat, čímž je působivý o to víc. Co už je trochu horší, je používaná angličtina, která zkrátka brání určité autentičnosti a většímu prožití celého snímku a udržuje diváka v určité vzdálenosti od hrdinů. The Boy in the Stripped Pyjamas je nenápadný počin, který by ale neměl zůstat přehlédnut, protože vnáší do filmů s tematikou holocaustu trochu jiný a až brutálně ironický vítr. 80 %