salalala

Naprosto rutinní podívaná, jejíž zhlédnutí neurazí, když ji ale v životě neuvidíte, nic se nestane. Taylor Hackford zaujme především v hodně svižném a adrenalinovém začátku, který má náboj, potřebné tempo a výbornou akci, kterou nejspíš celou zorganizoval a natočil druhý asistent David Leitch. Postupem času ale akce ustupuje a zůstává jen klišovitý, předvídatelný a zoufale nenápaditý a občas nudný příběh o pomstě, který nemá moc co nabídnout. Letecké záběry Floridy jsou krásné, vizuálně je vše vytříbené, jenže to jaksi nemá nic navíc. Dojem kazí i to, že se film bere smrtelně vážně a odlehčení, hlášek, případně vyloženého humoru je v něm naprosté minimum. Jason Statham v hlavní roli odvádí svůj naprostý standard, což znamená, že moc nemluví, používá neměnný výraz a budí respekt, což ale k úspěchu stačí. Protihráče k sobě ovšem nemá, protože záporáci jsou zaměnitelní a ne moc výrazní, Jennifer Lopez je tradičně afektovaná, navíc je její linka zhola zbytečná a opravdu působí tak, jako kdyby ji chtěl někdo do filmu dostat násilím. I kvůli tomu je stopáž dost přetažená, protože dvě hodiny jsou na podobný žánr zkrátka hodně a minimálně dvacet minut mohlo zůstat na podlaze střižny. Parker je ve výsledku nikterak ohromující béčkoidní záležitost, která ukrátí jeden večer, druhý den ale zapadne v řadě podobných žánrovek. 60 %

Ostudně neznámé drama vyžaduje trochu zkušenějšího diváka a ještě lépe zároveň knihomila. David Hugh Jones totiž natočil film o ničem a o všem, což je na něm to nejlepší. Odvážný koncept filmu v dopisech je dodnes unikátní, a i když to zní extrémně nudně, opak je pravdou. Divadelní původ je na filmu znát, protože sestává z dialogů a odehrává se v komorním prostředí, o to víc ale vynikne celková atmosféra pomíjivosti života a toho, co je v něm vlastně důležité. Příběh velmi křehce ukazuje, že někdy je naše spřízněná duše na druhém konci světa a nemusíme ji ani vidět, abychom si uvědomili, co máme společného a jak moc si rozumíme snad po všech stránkách. Právě toto těžko uchopitelné poselství je jádrem celého filmu, proto je potřeba divácké empatie a spolupráce. Jones dobře věděl, že klíčové bude obsazení, které se povedlo na výbornou. Anthony Hopkins tu ukázal svůj totální minimalismus, v němž mu stačí opravdu málo na vyjádření veškerých emocí, oproti němu je Anne Bancroft hodně excentrická, nemá ale potřebu přehrávat a svou výstřednost udržuje uvnitř a nechá ji jen občas problesknout. Z dnešního pohledu je příjemné vidět začínající Judi Dench, která bohužel nemá tolik prostoru. Ve druhé polovině už snímek trochu ztrácí dech, malinko se opakuje a ani ono trochu nahodilé bourání čtvrté stěny nepůsobí úplně tak, jak bylo asi zamýšleno. Ve výsledku to ale moc nevadí, protože 84 Charing Cross Road je hlavně o vnitřních pocitech, životní nostalgii a jakémsi neuchopitelném pocitu toho, že všechno pomíjí a v životě je možné se spolehnout jen na několik vlastních jistot. 70 %

Debut Guye Ritchieho je dodnes energický, svěží, nekompromisní a až neuvěřitelně osvěžující. Pod dohledem produkujícího Matthewa Vaughna vznikla opravdu zábavná jízda, která nemá moc slabých chvil a přesně definuje to, co bylo pro britské gangsterky té doby typické. Ano, Ritchiemu by se dal vyčítat zbytečně překombinovaný scénář, v němž je snadné se ztratit, jenže to není úplně snadné, když tu je tolik zábavných postaviček, výborných a úderných hlášek, černočerný humor, naprosto výtečně zvolený soundtrack a celé to má tak úžasnou atmosféru, z níž je znát opravdu brutální nadhled. Ritchie si navíc pomohl i efektní vizuální stránkou, v níž využívá filtry a celý film tak vypadá jako by špinavě a "vyšisovaně". Zvolil si i fenomenální obsazení, v němž excelují úplně všichni - začínající Jason Statham, zcela dokonale drsný a kamenný Vinnie Jones, charismatický Jason Flemyng, Dexter Fletcher a jako bonbonek na závěr sám Sting ve výrazné miniroli. Vše pak graduje ve výborně promyšleném a nejednoznačném závěru, který nabízí různé interpretace a nechává pracovat diváckou fantazii. Možná to mohlo být o něco kratší, ale to zásadní problém není. I s odstupem třiadvaceti let je Lock, Stock and Two Smoking Barrels (český titul opět zcela mimózní a kdovíproč odkazuje na Woodyho Allena) výrazný debut, který nemá moc chyb a vrací diváky do dob, kdy se podobně zábavné počiny mohly točit a diváci na ně slyšeli. 80 % PS: Po těch letech je zajímavé sledovat, jak se Ritchie od své prvotiny stylově trochu odklonil a umírnil, kdežto Matthew Vaughn točí vesměs totéž, aniž by se opakoval.

Maska tak nějak představuje typický přístup ke komiksům v devadesátých letech. Tvůrci tehdy jako by nevěděli, zda jde spíš o zábavu pro děti, nebo o seriózní podívanou pro dospělé. Podobně na tom byl i Chuck Russell, který po celou dobu balancuje na této hraně, ale nikdy se nedokáže přiklonit k jednomu řešení. Výsledkem je tedy to, že ve chvílích, kdy se ušlápnutý úředníček mění v zeleného mužíčka, je to neskutečně zábavné, vizuálně přepálené a nápadité a komiksový původ je z toho doslova znát. Tvůrčí hravost je naprosto úžasná, nadhled je dost vidět z každého momentu a i akce je v těchto chvílích hodně povedená a správně šílená, i když by v reálu byla asi řádně krvavá. Jakmile se ale hrdina masky zbaví, rázem jde o tuctové drama, které je klišovité, předvídatelné, plné laciných a prvoplánových poselství a není moc zajímavé. Samozřejmě, že výslednou podobu do velké míry ovlivňuje fenomenální Jim Carrey, který si proměnu v zeleného tvora obrovsky užívá a v rámci možností nijak šíleně nepřehrává. K němu se přidává i sexy Cameron Diaz, která moc hrát nemusí, protože to ani není tolik potřeba. Jen možná škoda, že záporáci nejsou výraznější, byť Peter Greene není úplně špatný, ale když si nasadí masku i on, už to není tak efektní a zábavné. The Mask je i po letech vesměs solidní záležitost, která je příjemným návratem do dob, kdy komiksové adaptace nebyly seriály a nebraly se tak úplně vážně. 60 %

Příjemná žánrovka, která možná trochu zestárla a po letech malinko zanikla, pořád ale stojí za pozornost. F. Gary Gray v ní ukázal, že umí výborně nastolit hodně svižné tempo, v němž se pořád něco děje a zejména první polovina je výtečná a naláká k dalšímu sledování. Jejími pilíři jsou odlehčená a parádní atmosféra, která se nebere moc vážně a hodně zábavně natočená loupež v Benátkách, která má nápad a je potřebně atraktivní. Ve druhé polovině už sice snímek působí trochu překombinovaně, občas naivně a někdy nedává smysl, vzhledem k nastolenému tempu a oné atmosféře to tolik nevadí. Akce je totiž pořád vynikající a zejména závěrečná honička s Minicoopery je pastvou pro oči, nepostrádá adrenalin a je docela napínavá. K nadprůměrnému hodnocení pomáhá i velmi dobré obsazení, v němž jsou nejvýraznější Mark Wahlberg, Seth Green a krásná Charlize Theron, která tedy nemá moc co hrát, ale nahrazuje to svým sexappealem. Na Edwardu Nortonovi je vidět, že roli hraje opravdu z donucení, i to nicméně stačí ke spolehlivému výkonu a jeho záporák je více než ucházející. Možná si mohli tvůrci dát větší práci s logikou příběhu a závěrečnou pomstu koncipovat jinak, protože plán, který se chystá takových dvacet minut, během chvíle padne a všichni jsou nuceni improvizovat a všechen tento čas přijde vniveč, navíc ani hudba není moc výrazná, na druhou stranu jde po celou dobu o pohodovou a hodně příjemnou podívanou, která heist filmům nedělá žádnou ostudu. 70 %

Trochu nenápadný, ale poměrně zdařilý thriller, který má tu výhodu, že si na nic nehraje a v polovině se změní na nekompromisní a příjemně brutální revenge movie. Iliadis od začátku zaujme hutnou a temnou atmosférou, v níž tušíme něco děsivého a postupem času ji jen a jen prohlubuje. Příběh tedy není nijak náročný, ale ono je to dobře, protože režisér má čas na solidní práci s postavami, kterým se za těch pár minut dokáže dostat pod kůži a nepotřebuje k tomu zase tolik, neboť mu stačí slušná kamera, odlehlý kout přírody a jen letmo, ale dostatečně naznačená motivace. Je jasné, že se nevyhýbá tunám žánrových klišé a logickým lapsům, ono to ale nakonec tolik nevadí. Dojmy z pomalejší a trochu tuctovější první poloviny totiž napraví ta druhá, v níž vyniká nápaditá a hodně příjemná brutalita (scény s kladivem a drtičem odpadků a i znásilnění je natočeno realisticky a potřebně nepříjemně). Jakmile se tedy snímek přesune do domu rodičů nebohé dívky, film najednou nabere tempo, je svižný a napětí by se v něm dalo krájet. Vše navíc korunuje efektní finále s mikrovlnnou troubou. Jen je škoda, že obsazení nebylo výraznější, protože nikdo ze záporáků není dostatečně děsivý a ani manželský pár v podání Tonyho Goldwyna a Monicy Potter nijak nevyniká, což opravdu trochu mrzí. Remake The Last House on the Left je ve výsledku překvapivě povedený, není zbytečný a navíc je v něm úplně jedno, zda divák originál zná, nebo ne. 70 %

Jako by Sam Raimi dostal od studia úkol, ať je ve třetím díle všeho víc a je to extrémně dlouhé. Od téměř geniální dvojky klesl tentokrát Raimi o dvě třídy níž, protože po celou dobu vůbec neví, na co se soustředit a finále trilogie tak působí jako roztěkaný a zvláštně "rozplizlý" počin, který má své momenty, ale jako celek moc nepobaví. Prvním problémem je velké množství záporáků, protože ani jeden z nich nedostane pořádný prostor (Venom se dokonce zjeví asi až čtyřicet minut před koncem!), není nikterak představen a má nejasnou motivaci, nakonec se navíc ukáže, že MINISPOILER žádný z nich vlastně není tak zlý a všichni jsou dobráci, kteří jsou jen v nešťastném vleku událostí KONEC MINISPOILERU. Podobně je na tom postava Gwen Stacy, která je zhola zbytečná a opět její osud není nijak vyřešen ani nastíněn a zkrátka zmizí. Raimi se tentokráte utápí v romantické linii, která funguje velmi málo a objektivně nedává moc smysl, protože díky ní vypadá Peter Parker místy jako idiot. Akce je ale naštěstí potřebně zábavná (i když někdy až moc digitální), svižná a je jí poměrně dost a vzhledem k tomu, že jedním ze záporáků je Sandman, je i nápaditá. Tobey Magurie je v rámci možností velmi dobrý, i když musí předvádět i zhola zbytečné a něchtěně směšné muzikálové číslo, Kirsten Dunst totéž, ačkoli scénář z ní dělá hodně naivní a občas i protivnou dívku, záporáci jsou obstojní, nicméně ani Topher Grace, ani Thomas Haden Church nejsou moc charismatičtí a nemají tolik prostoru, aby předvedli cokoliv zásadního, podobně je na tom i Bryce Dallad Howard, která má víceméně za úkol jen být pěknou tvářičkou a ani James Franco to moc nevylepší. Spider-Man 3 je typickou ukázkou toho, když se tvůrci stanou obětí vlastního úspěchu a chtějí finále zakončit velkolepě, ve výsledku je to ale roztahané, rozpačité a podivně sterilní. 60 %

Těžko říct, zda je v reálu opravdu možné, aby soud někoho bez jeho vědomí de facto zbavil svéprávnosti a poslal ho do pečovatelského domu. J Blakeson nicméně s touhle premisou pracuje, což je na jednu stranu poměrně originální, protože nemusí dlouze představovat úklady hlavní hrdinky, na tu druhou to ale působí vskutku trochu divně. Snímek má každopádně od začátku docela svižné tempo a je po celou dobu úžasně cynický a morálně hodně pochybný. I atmosféra je moc fajn a v některých momentech je vidět, že se tvůrce nebere moc vážně, navíc to všechno doplňuje hodně povedený soundtrack. Problém ale nastává s přibývající stopáží, protože je silně nepravděpodobné, že by jedna, byť sebesilnější a bezohledná žena dokázala převést ruskou mafii, kvůli čemuž pak mafiáni působí lehce směšně. Ono to ale ve výsledku tolik nevadí, protože je to celé příjemně komorní, akce je tu minimum a vše závisí spíše na hlavních charakterech, které jsou napsány velmi slušně a zajímavě. Navíc jsou fantasticky obsazené, protože Rosamund Pike a Peter Dinklage jsou dokonalí a jejich společné scény je radost sledovat a právě oni dva jsou tím, co drží film nad vodou, když už se začne trochu táhnout, točit v kruhu a působit malinko nudně. I Dianne Wiest v malé roli je výborná, i když nemá tolik prostoru. Jestli ale něco vyloženě kazí dojem, je to samotný závěr, který už více než co jiného vypadá jako určitá mravní úlitba divákům, kteří se nedokáží ztotožnit s tím, že obě klíčové postavy nejsou vzorem ctností a je tak trochu zbytečný a moc se do snímku nehodí. I Care a Lot má docela velký potenciál, který ale úplně nevyužilo a asi je dobře, že skončilo na VOD službách, protože pro kina je i přes slušný námět až moc tuctové. 60 %

I po dvaceti letech poměrně solidní záležitost, která se nebere moc vážně, díky čemuž pořád funguje. Nápad Briana Helgelanda zobrazit středověk v rockovém rytmu a zápasy na dřevce pojmout jako fotbalové zápasy včetně přítomnosti "rozeřvávačů" kotlů je dodnes originální a velmi dobře zrealizovaný. Z celého snímku je znát ohromná nadsázka, díky níž divák zapomene na absolutně nesmyslný příběh, který by v reálu nejspíš vůbec ani nezačal, trochu kýčovitou romantickou linii a občas i nadbytečné dialogy. Kromě hodně zajímavé atmosféry stojí za zmínku řízný rockový soundtrack, úžasná disco stylizace středověké hostiny, samozřejmě i hodně odvážné kostýmy princezny a taky úžasně nadnesené a velmi současné chování ženských hrdinek. Lehký a jemně ironický humor funguje vesměs po celou dobu, jen někdy tak trochu vyšumí a nedostaví se potřebná pointa. Výborné je nicméně obsazení, protože titulní Heath Ledger je naprosto dokonalý, hodně prostoru si pak ubírá i Paul Bettany aka Geoffrey Chaucer, záporák v podání Rufuse Sewella je taktéž fantastický a nezklame ani debutující Shannyn Sossamon v nejvýraznější roli své kariéry, své místo si ale najdou i zábavní Alan Tudyk a Mark Addy. Našinec pak musí ocenit i českou kaskadérskou školu, známé lokace i některé herce v menších rolích. Jen škoda, že stopáž je přetažená, protože zejména uprostřed se film hodně táhne. A Knight’s Tale je poměrně dobrá zábava, na kterou se sice člověk asi mockrát nepodívá, ale čas od času si ji rád připomene. 70 %

I po letech solidní zábava. Martin Campbell si po Zlatém oku nejspíš myslel, že rozjíždí další franšízu a natočil hollywoodskou verzi španělské legendy o šermíři s maskou, který stojí za obyčejným lidem a namyšlené vládce trestá. Od počátku se nebere moc vážně a spoléhá na velkou míru nadsázky, která se do prostředí španělských kolonizátorů perfektně hodí. Jakási odlehčená atmosféra funguje celou dobu, a i když je humor leckdy křečovitý, tolik to nevadí, protože tvůrce naznačuje, že se nebere moc vážně a celou legendu bere trochu s rezervou, i když se občas uchyluje k lehce telenovelovému ladění. Hlavní devízou je pochopitelně akce, která je naprosto bezchybná, šermířské souboje jsou precizní, závěrečný souboj je skvěle vygradovaný a je z něj znát řemeslná poctivost, kdy efekty jsou jen doplňkem kaskadérských kousků a nic není přehnaně velkolepé. Navíc tu máme výbornou hudbu Jamese Hornera. Výsledku jednoznačně pomáhá obsazení, jemuž dominuje tradičně skvělý Anthony Hopkins, zábavný, avšak přehrávající Antonio Banderas a opravdu sexy Catherine Zeta-Jones, která tu ale nemá zase tolik prostoru. Jen škoda, že se neobjeví lepší záporák, protože i když je Stuart Wilson velmi dobrý, není moc výrazný a trochu mu chybí jakési záporácké charisma. Co si ale Campbell měl lépe pohlídat, je stopáž, která je přetažená a úvod se extrémně a trochu zbytečně táhne. To, že scénář není celistvý a rozpadá se v několik krátkých epizod, se dá odpustit, protože to k podobným legendám patří. The Mask of Zorro je velmi dobrá oddechovka, která moc nezestárla, je potřebně zábavná a na nic moc si nehraje. Opakované zhlédnutí ale není úplně nutné. 70 %