salalala

V rozsáhlé a bohaté filmografii Martina Scorseseho se na The Age of Innocence trochu zapomíná, přitom jde o jeden z jeho nejlepších filmů. Platí ale, že divák mu musí jít trochu naproti, protože oproti svým ostatním počinům tvůrce nikam nespěchá a točí de facto hodně pomalé konverzační drama. A ačkoli kostýmy jsou nádherné a oscarové, primárně o ně nejde a rozhodně nejsou tím nejvýraznějším, co diváka ohromí. Tím je naopak fenomenální vizuální stránka, protože každá hromadná scéna při hostině, na plese nebo v místnosti je natočena naprosto skvěle a dlouhé nepřerušované kamerové jízdy jsou fascinující  a ve své "skromnosti" o tehdejší době odvypráví víc než mnoho dialogů. Ostatně důraz na každý detail je pro snímek zcela příznačný, tím pádem je dobová atmosféra skoro až autentická. Příběh je na první pohled banální a hraničí s červenou knihovnou, jenže v pozadí skrývá hodně silné emoce a zdaleka se vyhýbá kýči. Tomu pomáhá i na žánr netypické obsazení, v němž kraluje Daniel Day-Lewis se svým obvyklým minimalismem, jímž ale dokáže vyjádřit úplně všechno a tragédie jeho postavy je až hmatatelná. Michelle Pfeiffer možná není prvoplánová krasavice, o to víc ale vyniká tajemnost a jakási erotická přitažlivost její rebélie, trošku zaráží oscarová nominace pro Winonu Ryder, která má nejméně prostoru a její výkon rozhodně není nikterak výjimečný, ačkoli i ona dokáže pracovat s vnitřními emocemi a naivita její postavy není až taková, jak se může zdát. Je pravda, že stopáž je malinko přetažená a občas se některé scény zbytečně protahují a opakují, to je ale asi jediná výtka, kterou lze k výsledku mít. The Age of Innocence rozhodně není jednoduchý film a pro někoho může být vzhledem k pomalosti a množství dialogů jen těžce stravitelný, pokud mu ale divák přijde na chuť, dostane jedno z vůbec nejlepších romantických dramat minimálně posledních třiceti let. 85 %

Žel bohu poslední dobrá seagalovka, která se z těch dřívějších a pochopitelně i pozdějších notně vyjímá. Stejně tak jde o poslední dobrý režijní počin Andrzeje Bartkowiaka, který navázal na tehdy čerstvě skončená devadesátá léta, zároveň ho ale uzpůsobil tehdy začínajícímu miléniu. Příběh je tedy notně béčkový, rozhodně ale ne špatný a skýtá i několik zajímavých a nečekaných zvratů a tempo je dost svižné, takže všechno rychle plyne. Podobně je na tom akce, která je velmi dobrá, s nikterak nápaditými, ale spolehlivými choreografiemi, jen to tehdy populární poletování na lanech si tvůrce mohl odpustit, protože to nevypadá úplně přirozeně. Steven Seagal je tu dost umírněný a dá se u něj mluvit o nějakém výkonu a na rozdíl od svých předešlých filmů není až tak suverénní, což mu jenom svědčí a vesměs dokáže prodat i několik hlášek, navíc k sobě dostal výborné partnery, protože Isaiah Washington i DMX jsou výborní. Jen záporáci mohli být výraznější a o něco "drsnější", protože ačkoli nejsou špatně zahraní, jsou nevýrazní. Exit Wounds se dá po více než dvaceti letech chápat jako solidní konec éry jedné akční ikony, kterému paradoxně prospělo spojení s hiphopem a převážně černošskou komunitou. 70 %

Typický Peter Weir, kterého by tento film mohl charakterizovat. Tento režisér totiž dokáže natočit silný a působivý film, který je ale tak strašně nenápadný, že si na něj málokdo při výčtu toho nejlepšího, co kdy viděl, vzpomene. Ale ono to vůbec nevadí, protože o to vlastně vůbec nejde. Od počátku diváky upoutá výborná dobová atmosféra a hodně zajímavé téma boje jednotlivců proti konformitě a snaze vystoupit z davu, i když to není úplně žádoucí. Weir umí naprosto fantasticky zrealizovat scénu, v níž se prakticky nic neděje a postavy si jen povídají, tak, aby byla strhující a emočně opravdu působivá, navíc se mohl spolehnout na výtečně napsaný scénář, který má propracované postavy, z nichž každá by zasloužila vlastní seriál. Celé to ještě umocňují fantastické výkony, jimž dominuje Robin Williams v asi nejlepší úloze kariéry, kde dává zapomenout na status bláznivého komika, ale odvádí soustředěný a civilní výkon, v němž se odráží veškerý smutek i entuziasmus jeho postavy, o moc pozadu pak nezůstávají ani mladý Ethan Hawke a Robert Sean Leonard, jehož postava je komplexní a diváka si dokáže získat během pár chvil. Ano, velmi pravděpodobně je stopáž trochu přetažená a první polovina se dost táhne a je v ní hodně scén, které děj moc nikam neposouvají a jsou malinko rozpačité, do značné míry to ale vykompenzuje silný závěr, který je neuvěřitelně působivý a podmanivý, a i když vlastně není ničím výjimečný, naprosto odbourá a slabší povahy může i dojmout. Dead Poets Society možná není výrazný počin a málokdo si na něj na tzv. první dobrou vzpomene, nemá ale moc chyb a s přibývajícími léty zraje, je nadčasový a svým způsobem ukazuje, že má smysl si jít za svými sny, i když se to mnohým nemusí úplně líbit. 80 %

I po letech nekompromisní a nekorektní, avšak inteligentní zábava, která si nebere servítky a ničeho se nebojí. Kouzlo South Parku tkví v primitivní animaci, což celovečerní film využívá na maximum a jednotlivé scény jsou famózně zvládnuté a muzikálová čísla jsou překvapivě výborná, a to včetně textů písní, které mají ironickou a satirickou hloubku a jsou velmi chytlavé (Blame Canada) a nápadité. Trey Parker využil zkušenosti ze seriálu a moc dobře věděl, co funguje, tudíž naprosto šílenou zápletku zakryl svižným tempem a opravdu brutálním humorem, který nemá hranice a svým vytříbeným slovníkem ho dokáže posunout ještě o něco dál. Ve výsledku je pak úplně jedno, že některé scény moc nefungují a kadence humoru je natolik extrémní, že nejde moc vnímat, protože ona nekorektnost všechno kompenzuje a několik momentů a hlášek je natolik trefných, že se člověk nestačí divit, jak moc pobaví (a s odstupem několika let zjistí, že i pravdivých). South Park: Bigger, Longer & Uncut je výtečná záležitost, která nemusela brát ohledy na nikoho, víceméně splnila očekávání, která do ní fanoušci vkládali a vzhledem ke stylu animace příliš nezestárla, což je smutné i pozitivní zároveň. 80 %

Michael Mann šel sympatickou cestou a místo klasické biografie natočil netradiční portrét části života boxerské legendy, rozhodně se tak ale netrefil do vkusu každého. Je vidět, že kdyby chtěl, mohl by natočit standardní drama plné strhujících zápasů, protože když se k nim dostane, jsou nasnímané fantasticky, originálně a v rámci možností realisticky, o to ale zájem neměl. Místo toho se soustředí na bouřlivý život boxera, který bojoval proti společnosti, své rodině a mnohdy i nejbližším a o své pravdě byl vždy přesvědčen. Rozhodně to není špatně, nicméně daní je to, že snímek je extrémně pomalý, zdlouhavý a nevyrovnaný. Úvodní půlhodina je vesměs rozpačitá, aby se vše s prvním zápasem o titul změnilo a bylo strhující, po soudních tahanicích se ale všechno vrací k určité rozpačitosti. Hudební podkres je ovšem vynikající a dodává snímku specifickou atmosféru, Mann tu naštěstí ještě tolik nekouzlí ryze digitální kamerou, tudíž obraz není tak "vyžehlený" a nepůsobí rušivě. Will Smith v hlavní roli je výborný a nesnaží se o imitaci své postavy, za zmínku pak stojí i podobně výborný, ale k nepoznání namaskovaný Jon Voight, výraznější je pak už jen Jamie Foxx. Ali určitě stojí za vidění, nicméně vyžaduje hodně divácké tolerance a alespoň částečnou znalost toho, jak je pojat, přesto se někdy tvůrce ocitá na hraně snesitelnosti. Pokud mu ale dáte šanci, odměnou bude solidní, leč poněkud dlouhé drama plné skvělých momentů, ale také občasné nudy. Čtvrtá hvězda unikla jen o kousek. 65 %

Jane Campion se pustila do boje s náročnějším a pomalu plynoucím románem plným náznaků a nejasností a poměrně uspěla, ačkoli bez jeho znalosti se nedostaví úplné pochopení filmu, což je malinko problém. Motivace postav je značně osekaná, což paradoxně odnesla nejvíc právě postava Benedicta Cumberbatche v naprosto klíčovém vztahu k Bronco Henrymu, který je v knize úplně zásadní a ve filmu se bohužel odbude jedinou větou. I děj, který tedy není nijak rozsáhlý, je částečně zredukovaný, což je na jednu stranu dobře, protože tím pádem vypadne spousta vaty, na tu druhou ale tím pádem působí zjednodušeně a paradoxně trochu překotně, protože některé věci se stanou extrémně rychle (typicky svatba George a Rose). Atmosféra je nicméně potřebně hutná, tempo pomalé a kamera opravdu kouzlí nádherné obrazy, které všemu dodávají specifické kouzlo. Samotná pointa je oproti knize lépe vysvětlena, o tom, zda je šokující, ale lze vést debaty. Cumberbatch je vynikající a úlohu zamlklého despota zvládl až fenomenálně, o moc pozadu ale nezůstal Jesse Plemons, jehož herectví je spíš niterní, o to ale intenzivnější, Kirsten Dunst a Kodi Smit-McPhee jsou neméně výborní, ačkoli jim toho scénář zase tolik nedovoluje. The Power of the Dog je hodně zvláštní film, který samostatně stojí někde na půli cesty a někomu se může zdát prvoplánový, se znalostí předlohy si ho ale divák užije o něco více. 70 %

Výborná adaptace, která dojíždí jen na to, že není vyprávěna chronologicky a zvyknout si na přeskakování mezi časovými rovinami trvá až moc dlouho. Greta Gerwig nicméně dobře ví, co dělá a v anglicky mluvících zemích literární klasiku pojala moderně a staromilsky zároveň. Výprava, kostýmy a celková vizuální stránka jsou výborné a stejně je na tom dobová atmosféra, která uchvátí od prvních minut. I samotný příběh je velmi dobře napsaný a zdánlivě banální zápletka má velkou sílu, protože je nenásilně aplikována na současnou snahu o lepší postavení žen ve společnosti, tudíž je to v tom nejlepším slova smyslu oslava feminismu, která má něco do sebe a divák se všemi ženskými postavami soucítí. Tomu pomáhá i obsazení, v němž excelují Saoirse Ronan a Florence Pugh, které jsou skvělé a sesterskou řevnivost ztvárnili na výbornou, Timothée Chalamet je neméně skvělý, ostatní už nemají tolik prostoru a zejména unylá Emma Watson je tou nejméně zajímavou postavou, Louis Garrel bohužel doplatil na to, že jeho hrdina není úplně nejlépe napsaný. Meryl Streep si svou roli protivné tety viditelně užívá, jen je tu hrozně málo, podobně jako Laura Dern. Little Woman je možná lehce nenápadný, ale ve výsledku silný film, kterému škodí jen chaotické střídání časových rovin a trochu delší stopáž. 80 %

Ve své podstatě film, který v současném módu netflixovských produkcí nemá na této VOD službě co dělat, protože je nedivácký, náročnější a svým přístupem se zcela vymyká. Je znát, že Fincher se nemusel na nikoho a nic ohlížet, proto zvolil extrémně pomalé tempo, v němž se skoro nic neděje a příběh posouvají jen monology hlavního hrdiny, které jsou někdy navíc záměrně repetitivní. Začátek je vynikající, protože sledovat zabijáka v jeho rutině je originální a zvláštním způsobem zajímavé. Posléze se ale rozjede klasický příběh o pomstě, který je nezajímavý, nikam moc nevede a snaží se být až moc "uměním", což se mu bohužel nedaří. Z určitého stereotypu rozhodně vytrhne fantastická bitka, která je ale jedinou akční scénou v celém filmu a musí se na ni čekat poměrně dlouho. Od spojení Fincher - Walker zkrátka divák automaticky čeká víc, o čemž asi oba dva dobře vědí a možná zcela záměrně vymysleli chladnou, odtažitou, avšak řemeslně precizní a takřka dokonalou záležitost, která ale na publikum malinko vystrkuje prostředníček a pohrává si s ním víc, než by bylo zdrávo. A je to škoda, protože Fassbender v titulní roli je dokonalý a přesně zapadá do škatulky chladného profesionála, jen mu tu chybí rovnocenný partner, protože všichni ostatní jsou tu málo (což mrzí zejména u Tildy Swinton). The Killer tak je ve výsledku zvláštní film od mistra svého oboru, který je docela dobrou ukázkou toho, jak to dopadá, když osobitý a perfekcionistický režisér dostane od streamovací služby zcela volnou ruku a vysoký rozpočet. 60 %

Je dobře, že v Česku konečně vznikají podobné filmy, i když mají své mouchy. Matěj Chlupáček tu vytvořil velmi dobrou dobovou atmosféru, která má hodně blízko dystopii a jeho městečko Svit je zajímavým světem, který je tak trochu sám pro sebe. Selhává ale v příběhu, který je viditelně ambiciózní a chtěl by řešit spousty témat, ve výsledku ale klouže po povrchu, spoustu toho naznačí, ale nedořeší v podstatě nic. A je to škoda, protože někdy má našlápnuto hodně slušně (asi nejvíc v linii souboje mezi těhotnou manželkou, která chce být asertivní a manželem - ředitelem, který si nemůže podobnou ženu dovolit). Ústřední motiv hermafroditismu je nadčasový a funguje poměrně dobře, jen je z něj znát až přílišná snaha o vysmívání se zpátečnické společnosti, čímž možná působí trochu prvoplánově. Jakéhosi odcizení od diváků tvůrci dosahují i tím, že přes dobovou výpravu a kostýmy nechávají postavy mluvit až moc současně (všechny vulgarity, které padnou, by ve třicátých letech těžko někdo použil, natožpak ve společnosti), což sice evokuje onu nadčasovost a možná určitou stylizaci, ne úplně to ale funguje. Z obsazení stojí za zmínku jen výborná Eliška Křenková, která si snímek krade pro sebe a výrazněji vedle ní zaujme snad jen přirozený Richard Langdon (a možná ještě prazvláštně namaskovaný Ladislav Hampl). Úsvit tak je hodně sympatický pokus o něco trochu jiného v tuzemských vodách, jen je možná až přehnaně ambiciózní a ve výsledku nedotažený. 60 %

David Koepp je většinou lepší scenárista než režisér, což ale zrovna Premium Rush úplně nepotvrzuje, protože tady je to naopak. Od začátku upoutá svižné tempo a chytře řešená vizuální stránka, která hrdinovi nabízí hned několik cest s různými konci, čímž dělají z obyčejné jízdy na kole adrenalinový zážitek. Jakmile se ale tvůrce pokouší vyprávět příběh, nemá co nabídnout, protože zápletka je zoufale tuctová, předvídatelná a navíc kvůli imigrační linii prvoplánově dojemná. Vyprávění úplně neprospívá ani míchání časových rovin, které je chvílemi zmatečné, naštěstí ale není složité se v nich orientovat. Dost toho zachraňuje obsazení, v němž vynikají zejména sympatický Joseph Gordon-Levitt a výborný Michael Shannon, který si svého záporáka vysloveně užívá, ostatní už pak víceméně sekundují. Pozitivem je rozhodně i střídmá stopáž, která nedá divákovi prostor se příliš nudit a přemýšlet o nedostatcích. Premium Rush je i po dekádě poměrně příjemnou béčkově laděnou zábavou, která svůj účel splní, ale nic víc v divákovi nezanechá. 60 %