salalala

Je zajímavé, že zrovna ryzí blockbuster a prostřední díl indianajonesovské trilogie je tím nejtemnějším, co kdy Spielberg natočil, přitom ale není depresivní. Když se člověk dočte, že Spielberg i Lucas procházeli tehdy dost těžkým životním obdobím, všechno mu to sepne, protože ten výsledek tomu odpovídá. Spielberg jede od začátku hodně přímočaře, příběh moc neřeší a jen za sebe vrší různé epizody, které jsou jen záminkou k výborné akci a humoru, který sice někdy trochu vázne, povětšinou ale funguje. Do toho se pak prolínají překvapivě gore záběry (rituály woodoo, ještě bijící srdce vytažené z těla, lezoucí hmyz, hadi, krokodýli) s temnými exotickými náboženskými praktikami, které mají své kouzlo a potřebnou atmosféru, která sice není hororová, ale určitý nádech přece jen má. Lokací tu sice oproti prvnímu dílu není tolik, jelikož jsou ale exotické, mají svoje kouzlo a přímo z nich vane nádech neznámého dobrodružství. A i když se pátrá po soškách, které zrovna nic moc neznamenají a jsou jen lokální ikonou, nijak to nevadí. Harrison Ford je naprosto suverénní, tentokrát našel i skvělého záporáka v démonickém Amrishi Purim, jen ta Kate Capshaw je na hraně snesitelnosti a jejího pištění, kvílení a občasného přehrávání je v závěru až moc. Z dnešního pohledu už neobstojí triková stránka, která je viditelně digitální a použité dvojprojekce jsou někdy ukrutně vidět, což dojem trochu kazí, ne ale tolik. O něco horší je trochu přetažená stopáž, nevyrovnané tempo a možná až zbytečně přepálená akce, jejíž nahodilé vyústění a popírání veškerých zákonitostí může být pro někoho nechtěně směšné. Indiana Jones and the Temple of Doom je o něco horší než předchozí díl, pořád ale jde o solidní zábavu s překvapivě temným nádechem, který ji možná zachraňuje od průměru. 70 %

Je až fascinující, jak moc je Kill Bill vol. 2 odlišný od prvního dílu. I tady sice skládá Tarantino poctu svým oblíbeným samurajským filmům, westernům a bůhvíčemu ještě, ale dělá to úplně jinak. Akce je tu naprosté minimum, když už se dostaví, stojí to ovšem za to (fenomenální bitka v karavanu) a důraz je kladen na dokonale napsané dialogy, které se krásně poslouchají, objasní motivaci postav a navíc po celou dobu baví. Chybět nesmí ani černý humor, který funguje výborně a přijde v těch správných chvílích a celé to má velmi specifickou atmosféru, která se sice u každé scény mění, nikdy ale ne k horšímu a vždy je zcela přesná. Zmínit je potřeba i hudbu, která tedy tentokrát nemá nějaký výrazný hit a nesestává z písničkového soundtracku, je ale stejně působivá a poměrně minimalistická. Uma Thurman je naprosto vynikající, Daryl Hannah si svou roli vysloveně užívá, Michael Madsen nezklame a David Carradine je velmi dobrý a co ztrácí občas na výkonu, nahrazuje charismatem. Stopáž je asi trochu přepálená a dialogů je přece jen někdy moc, není to ale nic, co by mělo výrazně rušit. Kill Bill vol. 2 je typický Tarantino své doby, a i když je totálně rozdílný od dílu předchozího, je kvalitativně de facto srovnatelný, a pokud divák nebude čekat krvavou lázeň a epický finální střet, nezklame ho. 70 %

Poctivé novinářské drama, které připomíná ty nejlepší žánrovky. Od počátku je jasné, že příběh bude atraktivní a na diváka pomalu padá atmosféra konspirací, intrik a různých politických triků. Kevin Macdonald nemá problém s tempem, které je poměrně svižné, k tomu posléze přidává solidní akci, která ale není tím nejdůležitějším. Tím je jednoznačně pečlivé rozplétání celé kauzy, které je zachyceno detailně a jen potvrzuje, že investigativní žurnalistika je důležitá, ale musí se umět dělat a jedinec jí musí hodně obětovat. Výsledku výrazně pomáhá skvělé obsazení, v němž je hodně výrazný Russell Crowe, báječně s ním drží krok Rachel McAdams a později se k nim přidává hláškující Helen Mirren, horší je to s Benem Affleckem, jemuž frajírkovská poloha sedí dokonale, má-li ale ztvárnit nějaké emoce, je to dost toporné a absolutně nedůvěryhodné, což dojem trochu sráží. O ostatních nemá smysl se rozepisovat, protože jsou tu chvilku, i když tehdy ne tak známý Jason Bateman z dnešního pohledu potěší zcela jinou úlohou, než v jaké se později proslavil. Jestli něco ubírá hvězdičku a dvacet procent dolů, je to přetažená délka, s níž souvisí zbytečně překombinovaný závěr, který chtěl asi trochu šokovat a být před divákem, úplně se mu to ale nepovedlo, takže rozhodně není tak působivý. State of Play je i po letech jedním z nejlepších novinářských dramat, které po miléniu vzniklo, a i když někdy postrádá logiku a určité věci jsou v něm trochu idealizované, pořád je výborné. 80 %

Velice zvláštní a notně sentimentální počin, který není určen cynickému divákovi. Tuzemské publikum postavu pana Rogerse nezná a je dost zajímavé, že jeho vystoupení můžou na někoho působit opravdu dost bizarně a jeho charakter se celou dobu pohybuje mezi laskavým a dobromyslným strýčkem a skrytým násilníkem, protože jeho úlisnost a dobráctví vypadají až nebezpečně. Tom Hanks tuto polohu vyhmátl naprosto dokonale a je to právě on, kdo drží snímek nad vodou, i když tu tolik není, ačkoli je hlavním hybatelem dění. Matthew Rhys tak výrazný není a Chris Cooper nemá moc prostoru, aby se k něčemu zásadnímu rozehrál. Marielle Heller jinak jede celou dobu na jistotu, protože od počátku nasazuje pomalejší tempo a melancholickou atmosféru, z níž je jasné, že se bude hrát na city. To se postupem stopáže samozřejmě děje čím dál častěji, ale málokdy to úplně vyjde, protože vše je očekávané, nepřekvapivé a dost utahané. Chybí tu jakýkoli výraznější moment, který by vytrhl z až přílišného a laciného sentimentu a prvoplánového poselství, které je bohužel jasné po pár úvodních minutách. A Beautiful Day in the Neighborhood není vysloveně špatný film, ale k tuzemskému divákovi, který není poznamenán pořady pana Rogerse, si bude hledat cestu těžko, protože nemá moc co nabídnout a je až moc prvoplánový. 60 %

Pro ty, kdo znají původní hollywoodskou předlohu, je remake naprosto zbytečný, poněvadž nemá co nabídnout. Pro novou generaci ale jde o celkem solidní podívanou, v níž se Antoine Fuqua od svého vzoru moc neodchyluje a příběhově de facto postupuje jedna ku jedné. Ani několikrát zmiňované politicky korektní postavy vůbec nevadí, spíš zamrzí práce s nimi, protože žádná není nikterak zvlášť zajímavá, vesměs postrádají charisma a motivaci a nejsou prakticky vůbec využité. I z toho důvodu pak finále není tak působivé a emocionálně vůbec nefunguje. Fuqua je naštěstí natolik zkušený, že westernová atmosféra je parádní, akce má spád, jen jí zoufale chybí trošku drsnější rating a většina hlášek se také nemíjí účinkem. Možná překvapivě jsou nejvýraznějšími představiteli Ethan Hawke a Vincent D’Onorfio, Denzel Washington je standardně dobrý, zbytek už bohužel nemá moc co hrát, což platí zejména o nevýrazném Chrisi Prattovi a ke vší škodě i o záporákovi Peteru Sarsgaardovi, který vůbec není děsivý a někdy působí až nechtěně směšně. Možná škoda i přepálené stopáže, protože po náborové části film trochu drhne a rozjede se pořádně až v závěrečné akci, která je velmi dobrá, ale v napětí a atmosféře ani náhodou nepřekoná tu úplně úvodní, což je pro celý film tak trochu signifikantní. The Magnificent Seven není úplně špatný počin, skončil ale někde na půli cesty a pořádně ho ocení jen ti, kteří zůstávají nepolíbeni předobrazem a klasickými westerny. 60 %

Není se co divit, že Welcome to Marwen brutálně propadl a dosud ho zná jen málo diváků. Robert Zemeckis zase jednou potvrdil pověst vizionáře, který je ale schopen trávit několik let života slepými uličkami. Musí se nechat, že atmosféru film má a vizuálně vypadá vskutku dobře a ona kombinace loutek a reálného herectví má něco do sebe a akce je navíc zvládnutá velmi dobře. Nelze se ale ubránit dojmu, že celý příběh je vhodný spíš na dokument, protože jinak ztrácí trochu kouzlo. Emoce tu moc nefungují a onen titulní konflikt není až tak působivý, jak by asi měl být, i proto pak samotný závěr vyšumí. Poměrně dost tu chybí vysvětlení toho, proč má hlavní postava úchylku na ženskou obuv a celý snímek pomalu plyne, aniž by nabídl cokoliv extrémně zajímavého. Steve Carell v hlavní roli je výborný, i když leckdy nemá co hrát, zoufale mu ale chybí nějaký protihráč, protože nikdo tak výrazný už tu není. Welcome to Marwen je hodně zvláštní snímek, který je dost času nudný a ve výsledku působí dost rozpačitě. 50 %

Rozlučka Daniela Craiga s Jamesem Bondem definuje celou jeho éru, a i když rozhodně není bez chyb, jde o pozoruhodný počin. Je jasné, že Cary Joji Fukunaga byl vybrán kvůli určité konvenčnosti, protože režijně nepředvádí nic speciálního, neexperimentuje, ale spoléhá se jen a pouze na sílu značky a celkovou atmosféru. Fanoušci série nepochybně ocení výtečné odkazy na starší díly (tečky v úvodních titulcích, návaznost na V tajných službách Jejího Veličenstva (včetně hudebních motivů), základna v japonském moři, osud Felixe Leitera), které jsou asi tím nejlepším na celém filmu. Ten je ve výsledku spíše psychologickým dramatem, protože akce v něm není tolik a není nijak výjimečná (vymyká se snad jen ta úvodní, která má tempo, spád a je výborně zvládnutá) a soustředí se hlavně na titulní postavu, které jde až do hloubky, což se někdy může jevit na škodu. Daniel Craig je naprosto vynikající a je na něm znát, že 007 má hodně rád a snad až na výjimku bravurní a zábavné Any de Armas se mu bohužel nikdo nevyrovná. Rami Malek je úděsně špatný záporák, protože nemá žádný prostor, je tu hodně málo a jeho motivace je dost pochybná, navíc dostal snad nejhorší záporácké promluvy v historii celé série, Léa Seydoux je asi nejzvláštnější bondgirl, protože není úplně výrazná a postrádá jakési charisma a potřebný sexappeal, Christoph Waltz je tu zase naprosto minimálně, i když jeho společná scéna s Craigem je tím asi nejlepším. Film nicméně zabíjí neobhajitelná délka, která uprostřed zoufale ztrácí tah a tempo, nikam se neposouvá a jen rozptyluje diváckou pozornost. Možná i proto není finále tak působivé, jak by asi mělo být a ony dva odvážné úkroky v celém kánonu nejsou nikterak šokující a de facto nebrání v restartu série. No Time to Die je důstojné loučení jednoho představitele a zároveň utvrzuje v tom, že celá craigovská éra je naprostým precedentem, stojí zcela samostatně mimo celou sérii a v podstatě na ni nelze nijak navázat. Nelze se ale ubránit dojmu, že to mohlo být intenzivnější, možná nekompromisnější a řemeslně odvážnější. 70 %

George Miller dostal na pokračování překvapivého hitu o dost víc peněz, což je znát z každého políčka. Tentokrát se soustředí na jakousi mýtickou rovinu celého příběhu a z hlavní postavy dělá legendu, která putuje časem, nikdo o ní nic neví, ale pomáhá potřebným, ačkoli její pohnutky nejsou vždy úplně "čisté". Atmosféra pusté krajiny a postapokalyptické budoucnosti funguje na výbornou, akce je potřebně brutální a nekompromisní, jen by v ní nemuselo být tolik zbytečně zrychlených scén. Podobně jako v prvním díle hodně zaujme výprava, protože vzhled všech vozidel je originální a kostýmy všech záporáků jsou dosti bizarní a evokují různé BDSM praktiky a je opravdu radost pozorovat každý detail. Vzhledem ke krátké stopáži a svižnému tempu tu hluchá místa skoro neexistují, což je jedině dobře, protože příběh není moc celistvý a pracuje jen se základní zápletkou, má ale nádech béčkové poetiky, čímž to do značné míry vyvažuje. Mel Gibson v hlavní roli je naprosto dokonale minimalistický a i zbytek ansámblu je vesměs velmi dobrý, jen v roli ústředního záporáka je Kjell Nilsson až legračně toporný, Bruce Spence zase dodává humorný nadhled. Jen možná hudba mohla být výraznější a o něco ponuřejší. Road Warrior je poctivá béčková zábava, která svým způsobem inspirovala mnoho tvůrců a bez větších problémů obstojí i v současnosti. 80 %

Hodně solidní videoherní adaptace, která se asi řadí k tomu nejlepšímu, co v tomto subžárnu vzniklo. Uthaug překvapí v rámci možností civilností a umírněností, která vydrží až do konce. Celý film připomíná počítačovou hru, v níž se pouze postavy přemisťují z místa na místo, kde na ně čekají další a další úkoly, které je potřeba splnit, tvůrci z toho ale dělají přednost, protože tomu uzpůsobují i akci, která v závěru zcela evokuje hru, kterou jen není možné hrát. Potěší ale to, že je docela syrová, realistická a uvěřitelná a soubojové scény opravdu bolí a mají dobrou choreografii. Plusem budiž i poctivá dobrodružná atmosféra a svižné tempo, které moc nepoleví. Příběh pochopitelně není originální, a když se v něm řeší vztahy mezi otcem a dcerou, dost to drhne, není tu ale tolik nelogičností a až na pár výjimek je docela objasněná motivace postav. Alicia Vikander je naprosto ideální představitelka a co ztrácí na proporcích, získává na sympatiích a charismatu, Walter Goggins je solidní záporák, i když mohl být výraznější a Dominic West odvádí naprostý standard. Občas je tedy vidět digitální původ některých scén a konec je možná zbytečně přestřelený a nesmyslný, to ale nikterak nemění skutečnost, že Tomb Raider je slušná zábava, která v hlavě sice moc neutkví, ale absolutně neurazí a spíše příjemně překvapí. 60 %.

Nadčasová záležitost a brilantní studie sociopata, který se pro úspěch a větší společenské uznání neštítí ničeho. Anthony Minghella od počátku jede v hodně pomalém tempu, v němž má čas na detailní psychologickou propracovanost postav a většinu snímku tvoří dialogy, které jsou ale vesměs zajímavé a nutné pro plné pochopení motivací. Posléze přidává i bezstarostnou a pohodovou atmosféru italského městečka, které je v záměrném velkém kontrastu s temnou zápletkou, která nabírá na obrátkách a pomáhá si i krásnou kamerou, která zabírá všechna malebná zákoutí, jež jsou poměrně romantická. Pochvalu zaslouží i samotný příběh, který bravurně nechává hlavního antihrdinu vylhat se z každé situace tak, že nikdo na nic nepřijde a vše vypadá naprosto důvěryhodně. Vrcholem je skvělé obsazení, jemuž dominuje úžasně slizký a ďábelský Matt Damon, moc nezaostávají ale ani Gwyneth Paltrow, Cate Blanchett a Jude Law, v menší roli potěší i Philip Seymour Hoffman. Jestli něco hodnocení sráží, jsou to zde již několikrát zmiňované velké množství náhod a přetažená délka, která je ve druhé polovině už hodně znát a možná proto není finále tak intenzivní. Menší výtkou možná budiž i to, že s žádnou postavou nelze úplně sympatizovat, to byl ale zřejmě tvůrčí záměr, takže asi není úplně fér to někomu vyčítat. The Talented Mr. Ripley je i po více než dvaceti letech velmi dobrým filmem, jakých se dnes už moc netočí a navíc donutí k určitému zamyšlení o morálce, což je i v dnešní době nezanedbatelný přesah. 75 %