schizmo

Doprdele, to je hlína! Že Marvel nenápadně šikuje své filmy do komediální úrovně bylo docela zřejmé, ale kam to dotáhl u nového Thora, to nemá obdoby. Nejvíce komediální a sebeparodující byl do této chvíle asi Deadpool, ale Thor ho hravě válcuje! Osobně tuhle postavu kdovíjak nemusím, ten metrosexuálně-tarzanovský feeling a nepřemožitelnost, to není nic pro mě. Jenže Thor se tak nějak krz Avengers docela vypracoval v milého a sympatického synka a v novince to jen potvrzuje. Celá tahle intergalaktická show sviští jako nezastavitelnej tobogán a ve filmu je prakticky vše, co potřebujete ke štěstí a spousta věcí navíc. Setkáte se starými hrdiny, i když leckdy v epizodních rolích (miluju to neustálé proplétání marvelovského univerza) a tento film značným způsobem prohlubuje jejich charaktery a charisma. Je tu spousta nových postav, neodoltelná a zlověstná Kate Blanchett, vždy skvělý Jeff Goldblum nebo přísná Tessa Thompson. Nerad to říkám, ale novej Thor je mega povedenej, vyváženej a dospělej kus, kterej nemá prakticky slabých míst. Nejhorší na tom je, že všechen humor je tak milý a vkusný, že vám vůbec nevadí, že se bavíte na úkor všech těch vašich oblíbených hrdinů. Celé to šlape jako namazanej stroj a vážně si nevzpomínám, kdy jsem se takhle bavil po všech možných směrech. Pokud to Marvel chce ještě někam dál šroubovat, tak nevím kam, protože tohle je pro mě prozatimní strop marvelosvského univerza. Plnej počet, naprosto bez váhání!

Jigsaw nepřínáší nic extra nového, ale to by znalec problematiky této série snad ani nečekal. Zato se nám významným způsobem rozšiřuje pointa a odkaz, který John Kramer vybudoval. Někdo by moh namítat, že se jede až příliš v zajetých kolejích a 7 let od posledního dílu je dlouhá doba na to, aby autoři přišli s nějakou peckou. Je otázka, jestli série vůbec takové možnosti nabízí, protože já vždy chápal každý nový díl jako zaručeně poslední, protože snad už není možné takhle nápaditě další díly šroubovat a přitom elegantně odkrývat souvislosti z minulosti. Na druhou stranu osmý díl přináší zaručeně nejlepší produkci a z některých gore scén si sednete na prdel. Osobně považuji příběh skládačkového vraha za naprosto unikátní projekt, který si získal úspěch nejen svou šokující brutalitou a vynalézavostí, ale u mě boduje především za určitý morální přesah, který přináší.

Herecky skvělé, ale příběhově velmi fádní a neinvenční...

Tolik povyku pro muzikál bez pointy?

Ayahuasca je dlouhodobý fenomén spirituálního světa. V souvislosti s duchovní a esoterickou osvětou se tento prostředek sebe-poznání i sebe-léčení stále více dostává mezi širokou veřejnost. Člověk ze západní civilizace určitě uvítá takovýto dokument, který přiblíží základní informace o tomto tématu. Jenže tento snímek bohužel dost klouže jen po povrchu, je plný nicneříkajících atmosférických záběrů a obstraktních ploch, a také výpovědi jednotlivých šamanů a dalších praktikujících jsou pro nás tak nejednoznačné a těžko představitelné, že dojem, který si z filmu odnesete, je úplně stejně abstraktní a neucelený. A to je velká škoda, protože pokud tahle rostlina může přinést zásadní poznatvky v oblasti spirituálního rozvoje a dalších směrů, chtělo by to pracovat s informacemi trochu více věcně, aby i naprostý laik uměl s tímto tématem pracovat k vlastnímu prospěchu. Snímek sekundárně přibližuje život původních obyvatel a jejich zoufalý zápas o zachování kultury s těžařskými společnostmi.

Živě si pamatuju, jak se mnou zamávala Clarkova prvotina Kids. Tenkrat jsem byl plus mínus ve věku hlavních protagonistů, dokonce s podobnými zájmy (skejt, brusle, zahálka... drogy a holky ne, tam jsem se ještě nechytal :D), takže identifikovat se s osudy parchantů nebylo tak těžké. Kdo by to tenkrát tušil, že autor neproniká do mentality mládeže naposled. Ken Park nebo právě Bully jsou další drsnou hovězinou, která vás zhnusí v plné čáře. Jakoby se Clark uměl ponořit do hlav nevycválaných děcek, vybrat exemplární případy a nasázet je do neveselého příběhu. A to ostatní se musí dostavit samo. Ruku na srdce, autor není žádnej umělec - film je surový, místy až neumětelský, ale to jakoby dodávalo na intenzitě samotné závažnosti tématu. Když pominu místy přímo až debilní dialogy, nevybavuju si místo, u kterého bych netrnul nějakým druhem zhnusení...

Tenhle song, respektive videoklip mi zlomil srdce hned v několika možných rovinách. Přesně v tolika, kolik jich sám obsahuje. Ono se vlastně stačí ponořit do emotivní hudby, tklivého hlasu a nechat se unášet už tak dojemným textem. Ta vzácná alchymie, která nám umí vykouzlit husí kůži po celém těle je zde mimořádně silná a útržek textu, který mluví sám za sebe: "so our steps begin to synchronize, when the world starts spinning out, our hearts begin to beat in time, as our eyes start fading out", vás donutí přemýšlet v jakém rozpoložení asi byl člověk, který text psal. Potud základní esence songu, další roviny však přináší sám kreslený videoklip, který mimořádně důmyslným způsobem staví do kontrastu etický aspekt našeho bytí a strach. Strach v mnoha různých podobách, který nás nutí konat nejrůznější paletu rozhodnutí, která jsou často v rozporu s námi samými. Zraněná (zřejmě lovci postřelená) vlčice nabídne ztracenému a promrzlému chlapci svoji kožešinu a maso oplátkou za to, že se postará o její osiřelá mláďata, které by osamělá umřela. Vlčice obětuje vlastní život pro záchranu potomků, což je v přírodě bežné. Občas se najde i vztah mezi zvířetem a člověkem, kdy zvíře položí svůj život za záchranu lidského, ale je otázkou, jak moc si člověk dokáže uvědomit svůj závazek, kterého je součástí, neboť jak pravil již Malý princ: "jsme zodpovědni za ty, které jsme k sobě připoutali". Když chlapec souhlasí s nabídkou vlčice, asi si ještě nedokáže domyslet vážnost závazku, který přijal. Vezme vlčici život a obleče se do její kůže, když ale stojí tváří v tvář vlčatům, která vidí chlapce oblečeného do kožichu jejich matky, dostane strach. Možná jen neunesl tíhu závazku, možná byla tíha morální situace sama tak neúnosná, že zkrátka neobstál a vydal se na útěk. Vstříc své lovecké rodině, která ho již hledala. Jenže na dálku chlapec ve vlčí kůži vypadal jako vlk... Obávám se, že tento klip přináší spoustu morálního ponaučení pro každého z nás, emotivní apel, který se line celým příběhem jen dokresluje význam celého sdělení. Když jsem videoklip viděl poprvé, plakal jsem...

Solidně nastartovaný slasher / survival, který bohužel dojel na svou překombinovanost.

Super autentická osmdesátková atmosféra, ale ta nuda! Ta nuda!!!

Už od prvních tónů jsem věděl, že tohle bude mimořádná deska. Tak hluboce mě zasáhla a od dob desky "With Tragedies Adorned" od zesnulých YEARNING se mnou na doom metalové scéně nic tolik nerezonovalo. Znáte ten pocit, když si něco pustíte a dostaví se sevřené nitro, bušící srdce a husí kůže? Tak tohle se mi přesně děje u poslechu "I saw the end". Znalci samozřejmě tuší o čem je koncept hudební škatulky doom metal, ale to se samozřejmě nemusí týkat civilní části společnosti, která se s kapelou setká. Anglické slovo doom vyjadřuje zkázu nebo záhubu, takže pochopitelně nepůjde o nic veselého a kapele PALLBEARER se prostě povedlo toto slovo naplnit asi tím nejtrefnějším obsahem v té nejryzejší podobě. Nejenže hudebně je to čistá deprese, ale také textově nejde o nic veselého, což vlastně podrhuje i tento klip. Ačkoli se kapela opírá určitou symboliku v textech, z každého řádku je patrné, že jen uměleckou formou popisuje charakteriku člověka i celé společnosti. O podobné problematice samozřejmě zpívá spousta kapel, ale ty spíše apelující formou poukazují na určité problémy, které v člověku podpoří naštvanost a odhodlanost něco s tím udělat. Po poslechu "I saw the end" jsem plný zármutku a beznaděje, že ten stejný tvor umí tvořit tak krásnou hudbu a zárověň ničit planetu, na které žije. Obávám se, že my všichni ten konec uvidíme... PS: pro mě jedna z desek roku!