xxmartinxx

Skvělá variace na Modrovouse, která si možná o sobě maličko moc myslí, ale u těhle high concept hororů, kde se chytlavá premisa nečekaně inteligentně rozvádí, mi to vlastně vyhovuje.

Já chápu, co na tom někomu může připadat vážně chytlavé, ale mě to po chvíli, kdy jsem pochopil koncept a párkrát se pousmál, začalo už jen nudit. Utáhlo by to za mě středněmetrážní film, nějakých 40 minut, ale 115 u toho sedět už bylo příliš.

Rozhodně se vyplatí přijít do tohohle filmu naslepo. Objevovat vlastnosti tohohle fikčního světa bez nápovědy je to nejzajímavější, co film nabízí. O něco takového se pokoušelo Bright, ale dopadlo to hodně blbě - tady to funguje mnohem líp.

Není moc, co řešit. Dalo by se to pouštět na FAMU jako studie toho, jak nestříhat komedii. Působí to jako nějaký očistec trapnosti a ponížení.

Po Vlku z Wall Street se rozplývalo nad tím, že z toho filmu není poznat Scorseseho věk. U Irčana se zase vynáší do nebe, že to je film, co se nebojí být "starý", možná trochu "stařecký". Mám rozhodně velmi ambivalentní pocit z CGI omlazování, a to jak technicky, tak eticky, ale ok - asi bylo potřeba, aby v tomto filmu hráli za každou cenu tito lidé, protože jinak by ta fetiš nebyla naplněná. Rozhodně je potřeba říct, jak rychle to uteklo, i když dojem velkého strhujícího díla jako Tenkrát v Americe to nevyvolává - jsou to prostě vygenerované tři a půl hodiny Scorseseho materiálu - mohlo by to být o hodinu víc, o hodinu míň, to by vyšlo nastejno... Asi právě tím to má být. Nicméně když se podívám na Scorseseho filmy z tohohle tisíciletí a měl bych vybrat jeden, jehož škrtnutím bych přišel o nejméně, bude to Irčan. Ale když už je, tak ať je. Scorsese umí rozhodně lepší imitace Scorseseho než Todd Phillips. 75 %

Podobně jako v gruzínském Sociumis patimari je hlavní klíč k úspěchu v tom, že protagonista není prezentován prostě jako jako hrdina/mučedník, ale jako člověk s klady a zápory, ke kterému jde cítit jednoduše empatii. Jakkoliv film lze vnímat jako reprezentativní problému, protagonista žije sám pro sebe se svými sny a vrtochy. Díky tomu ho jde chápat.

Považuju za velké faux pas tohle pouštět na plátně. A vlastně i na obrazovce. Vlastně i na mobilu... Vlastně je faux pas, že to existuje. Při pomyšlení, co dokážou některý dokumentaristi vyčarovat v nepředvídatelných a někdy i nebezpečných podmínkách, je vážně nepochopitelné, jak odporný audiovizuál Sedláček vyprodukuje v dokonale kontrolovaném a z velké části aranžovaném prostředí, kde má 10 okázale rozestavených kameramanů, kteří mají ale každý problém udržet postavu v rámu. Fakt není nárok na "záměry", když mají zjevně maskovat neschopnost. Plus ten zvuk! Proč zní většina českých věcích tak, že dialogy visí nad postavami? Pro tohle není omluva. Co do konceptu to je stejně tristní. Když se něco stylizuje do podoby soudního dramatu, tak primární soustředění by logicky mělo patřit rozpracování procedury (ne nutně procedury odpovídající realitě, ale smysluplné procedury) - tenhle zkonstruovaný proces ale žádnou proceduru ani logiku nenásleduje, kdykoliv si může kdokoliv cokoliv ohledně pravidel vycucat z prstu a prostě se to "nějak střihne". Polopatické monology "právníků" jsou na úrovni středoškolské eseje na téma demokracie. Nejsilnější materiál je ten dokumentaristický, který je manipulací maximálně znehodnocován a měněn v nedůstojný cirkus. Zatím největší selhání Roberta Sedláčka (kterého pořád ještě považuju za jednoho ze zajímavých filmařů, ale nevím, jak dlouho to ještě půjde udržovat). Jak se to stalo? Existuje někde nějaká informace o tom, že to jako sázka bylo natočeno a sestříháno během jednoho víkendu?

Minimalistické divák si musí hodně dodat skrze kontext a informace externí dokumentu - což je trochu špatně, ale mně to vlastně dost sedlo a tohle tiše bublající zlo, kde jen občas praskne nějaká bublina, jsem dost ocenil.

Prvních 20 - 30 minut jsem byl absolutně nadšený a stržený prací s obrazem a zvukem. Jasných 5/5. No a pak jsem nadšený a stržený být přestal. A pak to trvalo ještě třičtvrtě hodiny. Působí to fakt tak, že byla nasmlouvaná nějaká stopáž a nešlo jít pod ní, tak se prostě přidávaly a přidávaly záběry tak dlouho, dokud to nesmělo skončit. A je to opravdu hřích, protože jak říkám - tím filmem jsem byl naprosto stržený. A rád bych připomněl, že jsem si užil Vachkův Komunismus, takže 73 minut bych teoreticky zvládnou taky mohl. Teoreticky. Ale tenhle film mít 73 minut prostě neměl.

Budu znít trochu jako otravný producent na pitchingu, ale potřeboval bych, aby si ten dokument vybral jasný směr a jasnou linku. Osobní rovina režisérky a výstava se tu střetávají velmi neorganicky a navzájem se pouze přerušují a zpomalují - což mi brání oboje dostatečně docenit.