xxmartinxx

Další schematické, ale sympatické indie o schematických, ale sympatických loserech. Jednou za čas není nic lepšího než takovýhle malý příjemný film.

1. část - Nevím, jestli cesta, kterou hrdina ušel, musela získat dvě hodiny prostoru, deziluze z nemožnosti nastolit v zajateckém táboře férové podmínky ale určitě má něco do sebe. 75 % /// 2. část - Zde se jen dokončuje, co začala už jednička. Opět si nejsem jistý, nakolik byla nutná ta značná délka, jestli by se totéž nepodařilo vyjádřit na menším prostoru (viz Kubrickovy Stezky slávy), jinak jde ale o skvěle natočený a silný film. 80%

Je docela otravné sledovat tři husy v neustálé konfrontaci, ale když přistoupím na to, že hrdinky husy být mají, tak to vlastně najednou začne dávat smysl. Ten film je v první řadě krok správným směrem. Možná to úplně nevyšlo, ale to se u debutů stává.

Velmi umělecké, jen co je pravda. Tahle Bergmanova surreálná, ale přitom chladně nezasněná poloha má něco do sebe a budí ve mně značný respekt. Nechal jsem se jím opět rád naprosto zmást a znejistět ve všem, co zobrazuje.

Na jednu stranu jsem rád, že to neskončilo nějakým velkým, okázalým a očekávatelným gestem, přesto po té zdrcující první tříčtvrtině závěr nemá dostatečné grády. Rozhodně dává smysl, rozhodně je zcela na místě, ale přesto se pro mě jednalo o přerušení dosavadní nesnesitelné intenzity. 4 a 1/2

Všechna klišé na hromadě. Bubáci ve skříni, bubáci pod postelí. Blesky fotoaparátů, blikající žárovky, noční můry. Na rozdíl od Sinistera jim to ale nežeru a opět se potvrzuje, že Del Toro líp režíruje než produkuje.

Filmy s dětmi v čele bývají otravné, ale Bradley předvedl vynikající výkon. Jeho patnáctiletý grázlík nepřipravený, ale nucený ke vstupu do dospělosti rozhodně nevyzní jako prázdné dojímání, ale skutečná výpověď. Možná že uzavřenost toho filmu v minulosti ho dnes trochu obrušuje, ale opravdu jen trochu.

Určitě se tu "něco děje", jen se toho neděje moc. A doufám, že mi jen něco uniklo a film není jen o tom, že stárnoucí důstojník si uvědomuje, že přestává stačit svým kadetům - to snad nemůže být "ono".

V kině Bressonova askeze překvapivě funguje a zlepšuje jinak poměrně rozpačitý dojem.

"Je to těžké k poznání, ale tady je to místo. Tady pálili lidi. Hodně lidí." Aneb devítihodinové svědectví o holocaustu z první ruky jak obětí, tak strůjců (kteří samozřejmě o ničem nevěděli, nic netušili a vadilo jim to úplně nejvíc ze všech). Přístup filmařů je netypický v tom, že výpovědi nejsou doprovázeny dobovými záběry ani fotografiemi - na rozdíl od všech ostatních dokumentů se tu obětem devět hodin díváme do očí (pokud jsou ukazovány nějaké záběry, tak na dnešní stav míst, o kterých se mluví). To je jistě velmi neobvyklé a vševýpovědní. Obraz holocaustu si v hlavě musíme sami sestavit, není nám ukázán. To je velmi zajímavý přístup. A výsledek je vážně mrazivý. Nejen popisování samotného procesu, ale například i polští vesničani vykřikující jeden přes druhého, že Židi si to za ukřižování Ježíše stejně zasloužili... Lanzmanem shromážděné záběry tak rozhodně nejsou jen srdceryvným vzpomínáním, ale komplexním svědectvím.