xxmartinxx

Zajímavý experiment, ale v důsledku strašně statický (a hodně archaický) film, který nekonečně ulpívá a opakuje své nápady tak dlouho, až už z nich nejde mít prožitek. Bezradnost jak sdělit myšlenky, se projevuje tak, že jsou prostě vepisovány do obrazu na monitoru počítače... Kdyby se to povedlo sestříhat do 40 minut, asi bych byl výrazně nadšenější, pravděpodobně by to pro mě byl i nadprůměr. Ale protrpět tu 85 minut...

Když chcete udělat sugestivní dramatickou esej a necháte voiceover namluvit Balzerovou, tak fakt nevím, co čekáte, že se stane. I když skoro jakýkoliv voiceover je tu zločin a dělá z toho polopatickou vraždu jakékoliv poetiky. Je mi líto kameramana. I když koukám, že je uváděný i jako režisér... tak asi není

Obvykle s dává odpad jako gesto, protože jste na film naštvaní. Tady při mixu zvuku takovém, že lidem není vždy rozumět, a neexistujícím konceptu obrazové postprodukce je ale třeba skončit u toho, že to dost možná ani není označitelné jako hotový distribuční film.Vzhledem k tomu, že to je jakými pokus o druhou Padesátku natočený imitátorem Jiřího Vejdělka, se asi není moc čemu divit. Příště prosím filmaře, aby si svou rychlokvašku za deset korun před tím, než ji pustí do kina, aspoň jednou sami pustili.

Působí to dojmem, jako by se nepodařilo sehnat dost materiálu, tak se to tím nejprovizornějším způsobem nastavilo. Po velmi profesionálním Autistickém filmu je opravdu hodně podivné vidět tohle neforemně zarámované a nepřehledné tlachání hlavy dcery Brdečky. Velké zklamání.

I kdyby to nebyl jeden z nejošklivějších filmů, co jsem za dlouho viděl, utopený v hnusné samoúčelné artové šedi, tak by to dobily ty dialogy.

Nemůžu tomu uvěřit, že to dělám. Poslední filmy Woodyho Allena jsou pro mě smutné ukázky stařecké negramotnosti, a přestože všechny jejich nedostatky v nějaké míře platí i zde, zároveň mě to bavilo. Bavilo mě nekonečné proklamování, bavila mě absurdní topornost struktury, bavila mě Storarova kamera zcela ignorující Woodyho film a bavila mě Winsletová, dokonce velmi hodně. Ze všeho toho vyplývá roztomile průhledná filmová hříčka, u níž mě bavilo být. Je to pořád strašná do sebe zahleděná snobárna, ale z důvodů, o kterých musím ještě dlouho přemýšlet, jsem si ji užil.

Rozhodně ne tak špatná podívaná, jak jsem se bál. Jack Black umí prodat i ty dick jokey. Nečekal jsem, že k tomu filmu budu moct mít stejný vztah jako k verzi s Robinem Williamsem, která mi v dětství dávala noční můry a zároveň jsem se na ni nemohl přestat koukat - i když samozřejmě myslím (už jen při pohledu na režijní políčko), že dnes by na mě ten film už nepůsobil moc dobře. Každopádně tohle ani necílí na rodinnou podívanou s potenciálem stát se klasikou, jde o spotřební blockbuster, který plní účel. Mrzí mě, že se důmyslněji nevyužívá herní princip (opět v porovnání s důslednou tahovostí originálu) a i když se pořád mluví o levelech a životech, nenabízí to propracovanější hříčku s médii, jak mohlo.

Křižáček na mě nefunguje z mnoha důvodů. Předně se odehrává ve zcela nedefinovaném světě, takže kontemplace stejně nedefinované hlavní postavy mi nemůže fungovat jako projekce k čemukoliv, když není stanoven ani základní vztah hrdiny k prostoru, v němž se pohybuje, natož vztah otce a syna (ne ve smyslu obliby, ale samotné definice vztahu v rodiče a dítěte v zobrazeném světě), a tedy ani není jasný důvod, proč ho Roden hledá (kvůli ženě? kvůli sobě?). Není jasné, jestli se postavy pohybují ve sféře naší psychologie, psychologie středověku nebo psychologie vrcholného romantismu, a předně není jasné, jak jakákoliv z kombinací výše zmíněných možností souvisí se stylizací filmu - režie k žádnému tomuto přístupu nedává vodítka a není s ním v kontaktu, tímto způsobem by šlo natočit cokoliv od odrazu pádu západní civilizace po studii odpolední nevolnosti. Nemám nic proti zaplňování prázdných míst, Křižáček mi ale nepředkládá dostatečně pevnou nádobu, které bych věřil natolik, abych ji chtěl naplnit. Jen několik pěkných obrazů v akademické kompozici, která se už dnes nevidí, což je škoda. 50 %

Zajímavé, že jakkoliv je Detroit samozřejmě sympatizující s utlačovanými černochy, děj je stejně dostředivý vůči bílé postavě Willa Poultera (který předvádí úžasný výkon - za deset let to bude pravidelný účastník boje o Oscary, to vám říkám) a z obětí během samotné akce inklinuje k oběma bílím holkám - přes veškerou snahu jde zkrátka pořád o film, v jehož přirozeném středu jsou bílí. Je trochu legrační, že v titulcích je před Poulterem uvedený Boyega, který má zlomek času v obraze a je jen pasivní pozorovatel - ostatně jako všechny černé postavy. Detroit je tak pro mě především ukázkou toho, jak těžké je oprostit se od tradičního hollywoodského nastavení, i když prakticky všichni ve štábu (mimochodem režie, scénář, kamera, střih, producenti - všechny velké profese výhradně běloši) právě o to usilují. To ale není plus ani mínus filmu, to je prostě fakt, který stojí za debatu nad rámec povedenosti filmu. Plus je jeho intenzita ústředního incidentu a herecké výkony, mínus nepřesvědčivě konstruovaný realismus, kdy jsou televizní postupy imitovány filmovými kamerami, což tvoří určité uncanny valley. A taky děj mimo onen incident, který je jen nudnou a stereotypní expozicí plnou (jistě dobře míněných) zkratek, které hraničí s rasovými klišé. Závěr u soudu je zcela zbytečný a srážející zážitek. 3 a 1/2 - a protože jsem zatím u Bigelow nikdy nezaokrouhlil nahoru, udělám to třeba teď. I když už ji maličko začínám podezřívat z vyčůranosti, protože její volba "kontroverzních" témat přesně odpovídajících aktuální společenské náladě začíná být podezřelá, takže si nejsem úplně jistý, že dělám správně.

Tak nějak... adekvátní? Na druhou stranu představený konflikt i postavy jsou celkem fádní a vlastně nepřekvapivé, hodnoceno jako samotný příběh poměrně nevýrazné.