Abdul

Thomas Jahn zapříčinil dokonalý obrat ve vnímání novodobého německého filmu. Za podobný počin by se nemohl stydět žádný renomovaný evropský režisér, natož pak jakýkoli člen "výkvětu" hollywoodské smetánky. Neznám moc filmů s tak hummáním poselstvím, s tak dokonale využitým řemeslným (když uvážíme, co bylo třeba) zpracováním. Klepání na nebeskou bránu není jen pošahaným německým filmem. Je to snímek všech dobrých duší, které Thomas Jahn dokázal spojit ve famózně udělaný čin. Díky jemu a díky Tilu Schweigerovi.

Snímek je skutečnou "sračkou". Ovšem ačkoliv Jean- Claude Van Damme stále ukazuje, že navštěvování všech možných hereckých škol nemusí být vůbec k ničemu, Albert Pyun dokázal ve svém "díle" alespoň jednu kladnou věc. Ralf Moeller totiž sice umí hrát podobně jako Jean- Claude, ovšem jeho vizuální vzezření bylo jednoznačně trefou do černého. Když se někdo narodí s podobným výrazem v očích, nemusí se pokoušet o sebevětší herecký výkon. Roli "hajzla" dostane zkrátka vždy, a to je patrně jediný fakt, který Pyun bez okolků nejen akceptoval, ale také sebevědomě využil.

Nad očekávání dobré seskupení rovin tarantinovské vybíječky, příjemné love-story a vcelku vtipné komedie. Mark Wahlberg sice není pevný v kramflecích jako v Boogie Nights, nicméně je mnohem příjemnější pro odreagování sledovat podobný sled originálních filmových invencí, nežli v případě jakékoli bezduché a divácky ostřílené tradiční hollywoodské střílečky.

Den po shlédnutí Kill Billa jsem si vařil mozek s otázkou, proč nedám první části tohoto nejnovějšího Tarantinova opusu pět hvězd. Směsice mé paměti s rozumem nejčatěji docházela k vesměs banálním důvodům jako: kvůli brakovému ději, kvůli sprostotě finančně-mediálního rozdělení snímku na dvě části, kvůli hereckému koncertu Davida Carradinea, apod.. Pár dní poté jsem otázku pozměnil na "Proč mu vlastně těch pět nedat?" To již bylo jednodušší a odpovědi ve stylu: "Protože jsem shlédnul audiovizuální koncert snad všech technických složek, které jdou v kinematografii dneška použít. Protože Tarantino viditelně roste a k naprosté tvořivé dokonalosti nepotřebuje už ani scénář. Protože zkrátka nejsem debil." se proháněly mou hlavou s takovou vervou a dlouho nepoznanou radostí, že jsem si nakonec položil otázku poslední: "Proč tady hergot není šestibodové hodnocení?" ...

Teda na dobu vzniku není technická kvalita "Zázraku v Miláně" žádným velkým zázrakem. De Sica hodil na plátno těžce průměrný námět (bráno z dnešního pohledu), herci (možná spíše neherci) nehrají nic zvláštního a ze všeho malinko (možná ještě méně) prosakujou poválečný budovatelsko- sdruženářský nálady. Ale já dávám pět hvězd za optimismus, který do mne snímek na dobré dvě hodiny nalil.

Nečekaně lehce dosahuje kvalit "jedničky", jen je mnohem tvrdší a působí nadupanějším dojmem. Bohužel, Renny Harlin tímto pokračováním patrně vyčerpal své invenční schopnosti a nic tak dobrého už dosud nenatočil.

Tak takhle si já představuji opravdový velkofilm. Snímek (ani na vteřinu bych zde neváhal užít slovního spojení "umělecké dílo"), kterému nechybí absolutně vůbec nic. Jeden z nejlepších výtvorů světové kinematografie všech dob!

Divácky nedoceněné dílo tandemu Svěrák/Svěrák, což se však dá připsat jeho netradičním schématickým aspektům. Duchem asi nejambicióznější český snímek 90. let, jehož kvality podtrhují i výtečně napsané (taktéž zahrané) role. Můj nejoblíbenější počin od Svěráků.

Kdysi na mě tohle hodně působilo. Spielbergova perfekcionalistická režie, Cundeyova tradiční líbivá obrazotvornost, Williamsova hrdlem míchající nadpozemská hudební stránka a vcelku standartně napsané role, na nichž toho herci nemohli moc zkazit. K tomu se pak většinou přidávaly trikové výstřelky poslední doby a hle- filmová "dokonalost" byla utvořena. Dnes bych to nazval klasickou hollywoodskou načechranou kaší, která se na povel diváků vařila, vaří a vařit dále bude... ale to už do hodnocení vmíchávám známou českou pohádku. Nenechte se zmýlit, jde o Jurský park.

Co se musí nechat, je Ondříčkův přirozený talent pro kompletaci moderně dynamické kamery a nápadité výpravy s pečlivě vytříbenou hudební složkou. Funguje to i v konfrontaci se specifickým Zelenkovo scénářem, který je citelně "mladší", než v případě Knoflíkářů. První dojem ze Samotářů sice může překvapit částečně agresivní roztříštěností, nicméně vícero shlédnutí diváka uklidní, když dodá snímku na kompaktnosti. Zkrátka a dobře, David Ondříček natočil kvalitní český film.