Gilmour93

Okresní přebor 2 - Poslední podvazkový pás Jirky Langmajera

Zatímco platonickou láskou se člověk užírá, platonickou nevěru si pro svou „nedotaženost“ může klidně užívat. Teda až na pana Dorsaye, co v podzemních garážích potkal dámu v červeném.. Poměrně inteligentní humor postavený na nezkušenosti amatérského záletníka, který se pokouší vyvarovat chyb na základě zkušeností kamarádů a vlastní zdraví preventivně ochraňuje hozením manželčiny pistole do řeky. Zábavné, když se čerpá z nedorozumění, těžkopádné při situační komice (viz. Brasseurova slepá zuřivost v restauraci). Jestli zakončení oblouku příběhu u oblouku vítězného bylo pro hlavní postavu vítězstvím, rozhodněte vy.. Nevím, jestli za tím stál neměnící se výraz, nemotornost při kontaktu s lidmi, knír, nebo dabing Fišera, ale Rochefort mi krapet připomínal jistou postavu Petera Sellerse..

Podobně jako u Pollackova Hájili jsme hrad z toho úplně čiší ten literární původ, což těm, kteří čekají na kulometné palby a vyhřezlá střeva na dně zákopů, nemusí dvakrát vyhovovat. Stejně jako ve Whartonově novele se ošklivost války připomíná spíše radostmi života a zároveň vše směřuje k důkazu o absolutní nevyzpytatelnosti válečného šílenství, kdy se dobrá vůle a úmysly rychle mohou zvrtnout v něco strašného. Co pro Tenkou červenou linii udělala hudba Hanse Zimmera, to umí tady ta Marka Ishama. Její magičnost to pozvedá o úroveň výš..

Ani není třeba Buda Spencera a Terence Hilla, aby byl Malý Joe unavený. Profláknuté téma lupičů těl, tentokrát krytosemenného původu, pořád cupitá za divákem, místo toho, aby tomu bylo naopak. Zvuky jak z Aronofského máti s vykřičníkem notně iritující a celé je to jak halenky šlechtitelky Emily Beecham. Zapnuté až ke krku.. Škoda, že Q v bílém plášti nevynesl jednu kytičku pro Jamese. Třeba by se uvolnil a přestal přemýšlet nad tím, jak má k smrti rád rodinný život..

Když umělé oplodnění a elektromotor ukrytý v rámu nejsou řešením.. Deficit v tréninku, sebeúctě, morálce, mateřství a partnerských vztazích řešen bojem s vlastním tělem. Statické záběry plné sterility a fyzičnosti, hudba chvílemi jak z útrob mimozemské lodě, případně jejího přistávání, přátelsky děsivý Hanuš jako doktor Ferrari z kotelny a s blížícím se koncem body horror, při kterém postavy vstoupily do telepodů jak kdysi Goldblum v Cronenbergově obtížném hmyzu a smíchaly své DNA…s čím vlastně? Škoda formy a často i obsahu dialogů, které tomu dávaly spíš punc trenažéru než ostré jízdy na rozpáleném asfaltu..

Často se v životě stává, že první dojem je úplně jiný než ten poslední.. Dokud Tafdrupova cyklící se procházka mezi toskánským nebem, dánským limbem a holandským peklem může stavět na napětí z neznámého vývoje, má předpoklad znepokojovat, jenže když mladší verze Rhys-Daviese a jeho manželka naplno odhalí své tendence, ta snaha odvést diváka z komfortní zóny už prohrává se slabinami konstruktu. Co na tom, že táhnoucí se tenká nit ohledně neschopnosti postavit se adekvátně zlu či třeba odbočka k svazující politické korektnosti (cizinec babysitter) to chtějí dostat někam výš.. Předpokládám, že stejně jako u letošního Molochu se na produkci podílela nizozemská Agentura pro rozvoj cestovního klidu..

Čas pluhů, při kterém se projela už stokrát zoraná půda, ze které intenzivně vylézají langoši polní. Aniž by se polámalo, je to málo a to kozubené snad ani nepatřilo do tohoto soukolí..

Benzín a klid. Vyčerpávající stanice hospodářské kriminality, která trapně maskuje světla samoobslužné pumpy plechovkami od oleje a strašidelně napsané postavy fanfarónstvím. Do toho tematicky pěje Kája Gott, procvičuje se hantýrka kšeftařů za hranou zákona, policejní vyšetřování prakticky neexistuje a Jirka Krampoul vypadá, že každou chvíli přejde do módu Surio Mario. Mimochodem, jeho rvačka u popelnic s Mr. Orange Bartoškou byla famózní. Kdyby nebyl Bruce Lee už pět let mrtvý, věřil bych, že stojí za její choreografií..

Když se chopí produkce slovutný Louis Cyphre, i štáb streamující falešné vymítání může mít svůj Galaxy Quest.. V některých (především trikových) jednotlivostech ucházející, nicméně vadila mě ta fake in fake, pro jistotu do tmy ponořená architektura scén, některé herecké etudy i směr, kam se to celé na konci odebralo. Rozšířit čtvrthodinu krátkometrážní předlohy na celovečerní film není nic jednoduchého..

„Never date a man you meet at the fucking club!“ Venuše Mélská ze stripbaru má problémy s alkoholem, lehkými drogami, vkusem při vybavování bytu i chorobnou žárlivostí a přesně v polovině vás nejspíš napadne, že i s něčím jiným. Nic moc mind, trochu fuck, co se vzdalováním od reality vzdaloval i působivosti a to je u tohoto druhu filmu docela problém..