Gilmour93

Straší jí, nebo straší ji? Nadpřirozený thriller, kterým Kassovitz jen stěží mohl vstoupit do téže purpurové řeky. Mysteriózno i vodník Ottman do ní sice lákají, ale na břehu vše drží slaboučký scénář, iritující osvětlení scén (zářivky v bezdůvodně potemnělých místnostech, různé blikání) a finále s Anima Sola Live. Je stejně dětinské jako vtip, který se týká populární písně u závěrečných titulků: „Who‘s the author of the song Behind Blue Eyes? Limp Bizkit?“ - „The Who.“ - „Limp Bizkit.“ - „The Who.“ - „Are you deaf!? Limp Bizz-kitt!“

Britská Bílá vdova nebyla žádný zázrak, ale kdyby dealovala v podchodu vedle Paulette, vezmu zboží od ní a na tu francouzskou rašpli plivnu. Vtipné jen v ojedinělých záchvěvech, jinak pitomé jako ti dva policajti, co by nepoznali prodejce drog, ani kdyby jim nabídl cihlu hašiše přes stažené okýnko jejich auta..

Země kde zítra znamená včera. Místo, kde parametr zoufalství provází motiv i čin. Fabrika, kde by nepomohla ani točna podnikového psychologa Kláska.. Rezignující pohled směrem k spravedlnosti a přestřelka v ohyzdné potemnělé továrně působily dobře, nicméně nevyzpytatelná zápletka a interakce mezi až příliš filozofujícími postavami už jen stěží držely krok s myšlenkou a řemeslnou kvalitou. Konec zvláštní. Takový ten ve stylu, že je světlo na konci tunelu, ale vy jej nemůžete vidět, protože jdete opačným směrem..

Na počátku byla výzva, po ní přišlo čarování.. Počin dvojice Mendes, Deakins, čerpající z Weirova Gallipoli a držící se technikou natáčení Hitchcockova Provazu, brilantně zrcadlí skutečnost, že v každé válce vládne forma nad obsahem. Od stromu po strom skrz peklo nikoho, kolem sinalých tváří, z nichž odchází život a přes těla, z kterých už dávno vyprchal. Absence bitevní vřavy dodává na působivosti, protože strach je vždycky živen budoucností, nikoliv okamžikem přítomnosti.. Jedna věc mně ale neštymuje. Proč rozkaz k zastavení útoku neshodili nad svým postavením z letadla, což mimochodem bylo během 1. světové války běžnou praxí? Nebo to alespoň mohli zkusit s Kropenatým Jimem..

Pohodový, milý a pro některé určitě i osobní film o tom, že láska není pro neschopné ani všehoschopné.. Líbila se mi ta až utopická rodinná pospolitost, nuance věčných střetů mezi rodiči a potomky či poukázání na pokrytectví, kterého se mi dospělí dopouštíme na vlastních dětech. A pak jsou tam také hot Emily Blunt, ve své přirozenosti tradičně krásná Juliette Binoche a politováníhodný vdovec Steve Carell z prádelního apartmánu. Ač jeho taneční kreace připomínaly člověka držícího se obnaženého kabelu míchačky, opětovně prokázal, že jeho herecký rozsah nekončí jen u komedie..

Podtitul „I hovada mají srdce“ je celkem výstižný, nicméně decentní čuňas Kolečko začíná i se svým sportovním pozadím (myslím tím zákulisí) nebezpečně ztrácet glanc. Způsob, jakým dostal bosého správce Langmajera a trénující Hřebíčkovou do restaurace z úvodu, jen aby mohl předvést další humornou vložku, to byl vrchol tvůrčího zmaru..

Čtení závěti mi přišlo suchopárné, obsazení je absolutně tuctové a třeba takový Plummer předvedl na velkém prostoru poměrně trapný výkon. Na druhou stranu Craigovi role amerického Poirota náramně sedla, stopáž je zcela přiměřená rafinovanosti zápletky i zajímavosti postav, satira na současnou Ameriku si našla své zasloužené místo a rozlousknutí případu mě přímo zvedlo ze sedačky. Určitě se na to někdy podívám znova a speciálně se zaměřím na neskutečně zábavný monolog detektiva Blanca, když případ přirovnává k donutu. A teď mi, prosím, co nejrychleji přineste nějaký pytlík..!

To se to Waititimu točí, když na režisérské židli sedí dva. On a dítě, co v něm zůstalo.. Nějaký čas mi trvalo, než jsem se naladil na jeho noty, ale u Bowieho Das Heroes mě už měl definitivně v hrsti. Kromě vulgarity ignorujícího humoru a neustále aktuálního poselství, že je dobré svého nepřítele nejdříve poznat, než jej odsoudíš, k tomu nemalou měrou přispěly i herecké výkony. Od svérázného kapitána Rockwella, přes malého Jirku Olivu z My všichni Adolfovi povinní a jeho kamaráda Nicka Frosta juniora, až po rohatou za zdí Thomasin McKenzie. Pravda, dramatický oblouk tohoto láskyplného dopisu matce není příliš nápaditý, ale tady šlo spíš o to jak než o čem..

Honecker, Trabant, Wartburg, Stasi, co nám tady vlastně schází, aneb darem bratří Montgolfiérů za překonáním železné opony. Ta dramatičnost sice někdy byla až přehnaná (sen, vyšetřovatel ve školce), ale bez ní by Ballon neměl tu správnou letovou hladinu. Thomas Kretschmann si náramně užíval svini soudruha podplukovníka a já si při tom light výletu do těžkých časů vzpomněl na poměrně radikální názor, že na Zemi bude dobře, až se budou spravedlivě střídat vrstvy. Vrstvy bolševiků a vrstvy vápna..

Známý akční vzorec „Bez dcerky neodejdu“, který se snaží zaujmout neobvyklou lokací ruční akce (kabinka lanovky Emirates Air Line), prostou přímočarostí i četným užitím střelných zbraní (byť se neškodnost palby z automatů a brokovnice na pár metrech bytu jevila krapet nesmyslně). Adkins jako starostlivý táta Neesonova typu je překvapivě zastíněn dvoumetrovým wrestlerem Wadem Barrettem, který v tom černém bomberu lehce připomínal chuligána FC Preston. Ano, mohl by být v hlavní roli Seagal, jenže by to končilo už na začátku, kdy by se při chystání snídaně dceři přejedl lívanci a usnul..