Gilmour93

Těch pár desítek sekund intra s podkresem „Blue“ z Basic Instinct je báječnou pozvánkou k dokumentu, který nahlédne do inspirace, myšlenek a tvorby provokujícího kazatele, co celou svou kariéru odvážně hlásá o sexu, násilí a náboženství. Od vzpomínek na dětství ve válkou sužovaném Haagu, přes vliv hollywoodského klíčníka Spielberga a sebeironické převzetí Zlaté maliny za Showgirls, až po komerční neúspěchy, které z něho zase udělaly Hollow Mana a vrátily ho na místo, kde jeho tvůrčí invenci vnímají se stejnou ambivalencí jako za mořem.. Pochopitelně nesmí chybět ikonická scéna, v níž detektiv Curran spatří místo, kde zhyne svým mečem..

Co začíná jako kombinace Dirty Jobs a crossoveru Kriminálek Miami a Las Vegas, se rychle promění v úzkost působící psycho thriller o znepokojivém místě, co pohlcuje osoby náchylné k pohlcení (zdravím Jacka Torrance). Ten nekomfortní pocit je navozen v drtivé většině času za denního světla (!), digitální kamera nepůsobí rušivě a hodně prostoru postavám přináší žánrově vzácnou autentičnost. Pointa? S klíčovým prvkem snímků podobného ražení nebyl problém ani tak z hlediska podstaty, jako spíše ve způsobu podání. Andersonův Mechanik mě v tomto ohledu rozebral o něco důkladněji..

Poslední mise USS Indianapolis. Nejdřív převezla tajný náklad, co ukončil válku a pak ji dvě japonská torpéda poslala ke dnu, aby se přeživší setkali s bezprecedentní alimentární frenezií (pro neznalé cizích termitů: žraločí bufet, co ještě nikdo nikdy nezažil). Záchranným kruhem mohou být kamera Gaunera Sekuly, kopie Toma Sizemorea z Bayova Pearl Harboru, krasavice Catalina či snaha o historickou věrnost (u některých detailů jako třeba pomíjení segregace černých námořníku nás však lakujou přesně ve stylu nyní tak populárního a přitom kontraproduktivního překrucování). Od pocty padlým námořníkům se však musí oddělit režisérský um béčkaře Van Peeblese, jenž přináší speciální efekty na úrovni televizního dokumentu, lhostejnost k postavám, únavnou délku a Cage z formy. Jeho kapitán McVay sere mramor takovým způsobem, že v reálu by ten kámen propadl toaletou v kajutě a potopil křižník mnohem dřív než ponorka I-58 kapitána Hašimota. Při scéně, která měla předpoklad stát se tou nejemotivnější (setkání po soudu s japonským protějškem), mě jeho herecký projev kuchaře krájejícího cibuli už jen dorazil..

Ples příšer. Amy Schumer s ceckem na průvanu si jede to své za hranicí důstojnosti a respektovat ji za to, že si ze sebe umí udělat legraci, by mělo smysl jen tehdy, kdyby se to tak často netopilo v jímce plné kluzké trapnosti a sebevědomého buranství. A stáří naivně balamutící Goldie Hawn, co se po patnácti letech a dvojnásobném počtu plastik vrátila do hry? Kdyby Kurt tehdy na palubě věděl, co ho čeká za bosorku, nechá ji plavat. Jenom sednout na koště a odletět..

Clint jako jižanský rebel s příčinou, co za film naflusá roční průtok Missouri a většinou tou sežvýkanou močkou míří tak, že je to na žalobu ze strany PETA. Mínusem mohou být naivně působící závěrečná přestřelka, kdy Josey v polosedu a femini odboj pálící z dlouhých hlavní odrazí útok početné sebranky „modrých panděr“ či nevýrazná hudba marně vzhlížející k Morriconemu, nicméně klady to hravě přebíjejí. Revisionistický směr spojený s antiválečným poselstvím, dějová pestrost, Surteesova kamera perlící v exteriérech i při hře se světlem a stíny, komediální nádech pod totemem starého náčelníka, pošramocená reputace Seveřanů jako těch za každých okolností hodných, pomsta bez obvyklé vůně střelného prachu či frajerský závěr na bázi předstírání a vzájemného respektu. A jako bonus tam padne nejprďáčtější indiánské jméno, co jsem kdy slyšel (Jim Důlek od Neštovic)..

Plamen pálí po kolaborantech i nacistech, za špatnýma ženskýma a jedno cígo za druhým. Citron se tváří kysele, když zvrací, kříží cestu cyklistům, úkoluje milence své ženy a propadá pocitům viny.. Proslulé duo dánských odbojářů ve víru pochybností, zrádných úmyslů, morálních dilemat a nezvratných rozhodnutí. Když už je to po stránce emocí jako psí čumák, mělo to logicky vládnout na noirovém poli procedurálnosti, ale bohužel, nestalo se (navzdory inspiraci Melvillem). Citrus Mads tradičně zralý, rudému grepu Lindhardtovi k tomu ještě něco schází. A to vedle něj ležela v regále se skandinávským ovocem i dvojnice Simony Postlerové..

Trýzní, poněvadž je traumatizovaný. Trpím, protože jsem nepoučitelný.. Postavy? S ohledem na situaci meloucí debility, nezajímavé, s make-upem na tváři i po sérii mučení. Osvalenec v bílém nátělníku spíš patřil na stage k Backstreet Boys. Gore? Polykání broučků, červí kontaktní čočky a nějaké to bodání. Všechen obsah i formu jsem už Saw, nápad je pro Aldersona cizí slovo. Děj? Když se týranému kvartetu rozsvítilo, odkud se (ne)zná, můj rozum zastavil na značce STOP, prolínání časových rovin moc neklape a natahovaný závěr spolupracuje s klišé tak úzce, že splynou v jedno. Možná jsem čekal, že to zachrání Richard, u jehož zlověstné držky kdysi někdo nestoupl na Brzdu, ale to byl z mé strany jen pošetilý optimismus..

Na úděl nežehrající mateřská láska, paličatostí živená vůle, rodinná pospolitost utužovaná zlými časy a ty nejtěžší bitvy odehrávající se uvnitř. Oheň irské syrovosti, z kterého přes to všechno sála životní optimismus.. Opěvovat výkon Day-Lewise je jako nosit Iry do hospody na pintu, přesto musím poznamenat, že nebylo vteřiny, ve které by nebyl Christy Brownem. A s tím plnovousem už s předstihem 23 let vyhrál casting na roli Abrahama Lincolna..

No brain, more pain. Oživlé mrtvoly potvrzují svou závislost na analgetiku, pitoreskní léčivo na pultech márnice a přilehlého krchova se odmítá vydat. Alien Father O'Bannon chtěl zábavnou tvář, ale nedostatek nápaditosti ji zastřel průměrností. Při hodnocení je potřeba zohlednit ducha doby, ale stejně mi přijde divné, že na filmu tohoto ražení je jediná vtipná věc sprejem nastříkaný nápis „No Future“ na bráně hřbitova..

Obhajovaní svině u soudu. Neděje se to i teď..? Interesantní fraška z francouzského středověkého venkova, která s lehce detektivním nádechem přibližuje tehdejší nezvyklé justiční praktiky (něco jako Právo a pořádek ve chlívě). Vše klátící Firth se zmuchlanýma tesilkama na hlavě, kněží Holm se sympaticky pragmatickým přístupem, nahé vnadné ženy s depilačními anachronismy a spíše stylizovaný než nějak špinavě autentický pohled do doby, kdy bylo protiprávní lítat na koštěti a líbat ďáblovu řiť.. Je tu jeden zvláštní paradox. Říká se středověké tmářství, ale když nyní někoho svým útokem usmrtí zvíře, je většinou rychle zabito či utraceno. Tehdy alespoň dostalo právního zástupce a mohlo doufat v osvobození při soudním procesu. Třeba zrušit líčení, protože nebyl zajištěn překladatel, svalit to na nepříčetnost nebo podplatit soudce nabídkou sexu..