asLoeReed

Příliš teoretizující a "nesdělný" tradiční motiv strukturálního filmu (sebe/reflexe okukování) především nepůsobí živě při "statické" kinoprojekci. Dílo tvořené live cinema a hudební performancí ve festivalové rekontextualizaci tak trochu experimentálně (i při diskusní "obhajobě") prohrálo.

Konceptuální doku-ambice jsou svěží, místy (found footage filmová vsuvka) však odbíhají ke klišé postupům domácí tvorby. Rozdíl UMPRUM volnosti (vs. FAMU trendů) v autorově vkusu je znát v zaujetí samotným rytmem, který je stavebně členitý, jako studovaná stavba, a povrchovými fenomény s tématem spjatými, které jsou zpracovávány v ne/cílené hře s doku-žánry.

Fenomén současných "muzejních doku-esejí" v čisté obrazivé metodě - vedle Museum Hours, National Gallery či Velkolepého muzea již (s)prostě nenávodné, klidné, jako by po zavírací době, kdy se místnosti i archivní sklady tiše vyprazdňují (pustý sál při projekci proto není vůbec na škodu). Neměl jsem čas vidět (v KV) celé, ale stojí za to se nenechat od návštěvy odradit, alespoň na chvíli.

Netradiční ("experimentální") forma s šířeji lákavým obsahem (velká nádhera milánského/italského fotbalu). Takové spojení pomáhá (z)lámat ledy mezi diváckým míjením/nepochopením/nezkušeností a cíli filmařské radikality/odvahy bez narativních ambicí/ústupků; portrétní i atrakční doku-impresionismus, zaujatý geniem loci prostoru a jeho pravidelnými odlesky života.

Starobylá archaická estetika je už sice stále častějším (a tedy méně osvěžujícím) "efektem", letopis 2014 v titulku však dovede až vtipně, nepřipraveného, zaskočit i v tomto "archaickém" pásmu o minulosti/paměti/odumření místa. Výpověď malou porcí materiálu dovede vyjádřit mnoho, protože sází především na vizuální zdroj "důkazů"; propojení s literárním svědectvím (formou mezititulků němé éry) koncept tiché rozmluvy jasně sceluje/uvězňuje, stejně jako panelákové masívy symbolicky dusí a porcují volný vzduch a prostor (města/země).

Završení konceptu? při uvedení v rámci festivalu "klasické" kino-tvorby, které mj. ukázalo, že již osvědčený videoartově-experimentální found footage recut postup dovede hromadně bavit i pestré negalerijní publikum (součást konceptu/autorského výzkumu?). Viděno konečně, v naplněném (menším) sále v KV, při atmosféře skoro jako na PAFu (sezení a ležení i na zemi; odchody ze sálu, jistě, probíhaly také). Veškeré motivy filmu (ostrá časová osa - přes 30 let detektiva za necelou hodinu pryč, ztracený kolotoč nyní až mysteriózního případu bez řešení, gagy vzniklé montáží i samotnou původní kreací a reakcemi protagonisty, odměna věncem na závěrečné "nebeské" diskotéce, aj.) i souvislosti kontextu celého Štětinova díla/gesta/projektu (původ a realizace plakátu, cesty uvádění a jeho stále nové příležitosti, trpělivost osamělého tvůrčího výkonu) znamenají právem ceněnou událost, i když dřívější konceptualistovo Povídání o umění (nebo i rozhlasové počiny) dovedou třeba působit niterněji, imaginativněji, snivěji.

Vyhraněný film, jehož forma působí na smysly umírňujícím, tišícím dojmem, až se někdy chce spát, což je však očividně záměr s ohledem na téma. Příběh je pak komponován do výjevů, které osvobozeny od nějaké tradiční dramaturgie (odkrajovány od sebe mrkáním, neboli černými pauzami zatmívaček) přicházejí jeden za druhým a vyvolávají pocit zastřeného snu. Logický výběr do Cannes, jakožto protipól nabitým filmům mužských tvůrců.

Zatímco klasické tituly turecké kinematografie výrazně cílí na příběh a jeho dějové zvraty, filmy jednoho z proslulých současných autorů Nuri Bilge Ceylana, jehož tvorbu si hlídá a opakovaně oceňuje canneský festival, nabízejí odlišný druh "zábavy", v němž mizí falešný tón a dění je podřízeno atmosférickému vykreslení samotného trvání. Příběh je minimalizován i v tomto, zatím posledním Ceylanově snímku – vhodněji řečeno velkolepém metafyzickém, až apokalypticky vyčerpávajícím průniku do peripetií jedné noci, rozednívání a dopolední sychravosti ve společnosti skupiny vyšetřovatelů, kteří se ve ztemnělém zahaleném okolí anatolského města Keskin (v němž obdobný případ sám jakožto doktor prožil jeden ze spoluscenáristů) pokoušejí dopátrat pohřbené oběti, jejíž vrah účastnící se jízdy mlží a vědomě zaměňuje či jen nedokáže skrz noc identifikovat místo, kde čin v opilosti dokonal. V průběhu trmácení a zdlouhavých (jako tyto věty), odbíhajících rozhovorů v automobilech se výprava rozhodne navštívit venkovské hostitele a občerstvit se, než konečně ráno vyjmou tělo z půdy, registrují okolnosti a pořizují protokolové formality, přičemž na nezkráceném podání realistických detailů se nic nemění a zachvácený divák doputuje spolu se ztrhaným prokurátorem Nusretem, komisařem Nacim, doktorem a společníky až zpět na stanici a své vyprahlé, ztěžklé pocity únavy stěží dovede oddělit od zadumaně nehybného stavu Nusreta, sledujícího během pitvy všední dětský povyk na školním hřišti. Exkurze za zvolněnými odstíny krimi či road-movie hasne v prázdném, nezvučném (ne)uzavření.

Rád něco připojím, nepodaří se už asi tolikrát, abych mohl psát o filmu někoho mladšího, než jsem já. Mám tendenci Xavierovi proto tykat, ale on je mnohem důležitější osoba - tak si to nezasloužím. Omlouvám se za ten osobní tón:) Po skončení filmu se ale nechce odcházet.. Chce se víc.. Ty závěrečné momenty nejlépe lákají na další a další Dolanovy snímky. Prozatím se dá koukat na svět jeho zpomaleným pohledem, vidět v běžných "záběrech" každého dne cosi estetického, krásného. Xavier má v obou filmech naprosto geniální momenty (ony střihové pasáže přímo sladěné do hudebního rytmu) a okouzluje vpravdě auteurským přístupem: má kontrolu i nad kostýmy, vizuálním pojetím, barevností. Pěkný zázrak lyricky subjektivní kinematografie.

Ve Francii narozený a zde usazený režisér a producent (mimo jiné stálý spolupracovník Bruna Dumonta) Rachid Bouchareb se v jedné linii své tvorby ambiciózně věnuje ztvárnění historických epizod své původní alžírské domoviny, s úspěchy sklízenými na mezinárodním poli. V Cannes uvedený titul Mimo zákon, jenž navazuje na režisérův válečný návrat Den vítězství (2006), znamenal pro něj již třetí oscarovou nominaci a vypjaté, spektáklové pojetí, pojené s explikačním modelem vyprávění, díky němuž se dílo tváří jako (subjektivizovaná) kronika ubíhajících let, jsou přesně těmi ingrediencemi, které dané scéně "chutnají". Výpravné, gangstersky stylizované drama sleduje stopy tří bratrů Saïda, Messaouda a Abdelkadera obtisknuté do souvislostí alžírského boje za nezávislost, vrcholícího rokem 1962: náhled do podzemí revolucionářských praktik však nezůstává bez poskvrny, neboť pod nánosem efektní akce a zkratkovité formy se – dle francouzských ohlasů – obrušují hrany dobových reálií (a kontroverzně protifrancouzsky vyznívá především ztvárnění masakru alžírských demonstrantů na konci války v Sétifu). Ostatně, daný spor jen potvrzuje problematickou pozici živelně, divácky natáčených dějinných ohlížení, ať už jde o otevřeně politický film-názor, či jen žánrové využití vděčných kulis.