JFL

Jakpak se tvůrci filmové adaptace Kafkova románu "Nezvěstný" vypořádali s jeho nedokončeností? Zhůvěřile kýčovitým happy endem podkresleným dobovou vypalovačkou od kapely Lucie, který navíc ani nelícuje s dosavadním stylem filmu. Ale zase to na druhou stranu skvěle ilustruje nabubřelost blockbusterového projektu, který měl být současně osobitý, důležitý a vážný, ale také divácky přístupný, marketingově uchopitelný a mainstreamově prodejný. Ačkoli samotného Kafku, respektive jeho prózu charakterizuje problematický vztah k ženám, Michálkův celovečerní debut předlohu přetváří do esenciálně devadesátkového bijáku sálajícího všemi dobovými neduhy. Čecháčkovské chcípáctví, otevřená misogynie a obšournický étos zde zcela upozaďují kafkovské motivy. Při tom ale nelze "Americe" upřít nápadité formální uchopení s expresionisticky ztvárněnými velkými celky a naopak klaustrofobně skličujícími polodetaily interiérových sekvencí.

"Electra" je intenzivní audiovizuální valcha. Divákovi nezbývá než s úžasem zírat na zdejší zcela maniakálně náročnou stop motion animaci a pixilaci, skrze kterou Daria Kashcheeva na plátno otiskuje zničující symbolistní výjevy. Vytváří pod kůži se zarývající metafory emocí, traumat i pocitů pojících se k tématům genderových imperativů, zoufalé snahy se do nich vměstnat a s vidinou prchavé náklonnosti se vzdát vlastní identity.

Ten ryzí wow efekt z čelní srážky s něčím nevídaným a revolučním, dominující zážitku z prvního dílu, se zákonitě už nemůže dostavit. Ale to nic nemění na faktu, že druhý animovaný Spider-Man představuje pohlcující audiovizuální explozi, která pořád dokáže divákům na tváři vykouzlit ten slastně nablblý výraz úžasu a fascinace. Zatímco hrané komiksárny ztrácejí dech a zájem publika, druhý "Spider-Verse" je hyper-dynamický - to nejen ve způsobu ztvárnění pohybu a akce v rámci jednotlivých záběrů i celých sekvencí, ale také co do vyprávění i vyjadřování emocí. Sice má masivní stopáž, ale i při jejím zohlednění zůstává impozantním výkonem, co všechno během ní dokáže odvyprávět. A to ne jen ve smyslu peripetií a dialogů, ale také šíře oněch titulních paralelních světů. Zásadní roli v tom hraje samotné médium animace. Zatímco v předchozím filmu animace vyrážela dech především z hlediska expresivity fyzického pohybu, tentokrát vedle toho nabývá narativně ilustrativní a emocionálně impresivní roli. Konkrétně v orientaci napříč různými paralelními světy i jejich obyvateli pomáhá divákům nejen samotná kresebná stylizace, ale právě že i animační ztvárnění, počínaje technickým provedením až po provedení stylových specifik v čase a prostoru (od skicových elementů a akčních čar, přes řešení pohybu a póz, po míru a způsob užití typografických VFX). Animace také umožňuje kondenzovaně a současně velice účinně vyjadřovat a přenášet emoce - opět od řeči těla a výrazové stylizace mimiky (na rozdíl od hraných komiksáren není animovaný Spider-Man nikterak výrazově limitovaný svou maskou) až po práci s barevnou paletou scény i proporční deformací postav. Vedle toho tu máme také důmyslné meta pojednání o konfliktu osobní vůle s rigidním kánonem, které lze z ústředního příběhu nepřekvapivě vztáhnout také na obrazoboreckou pozici kreativitou sršících animovaných "Paralelních světů" oproti hraným marvelárnám hovícím si konformně v zažitých a automaticky přijímaných mantinelech pseudo-realismu a klišé. Ale to je už spíše třešnička na dokonale promyšleném a fenomenálně ztvárněném dortu. Animovaný Spider-Man nás katapultuje do nové dimenze blockbusteru a bude zajímavé sledovat, jestli se vedle animační konkurence, která už se probrala, chytnou za nos i hraní souputníci.

Zatímco karlovarská anotace máchá před diváky aluzemi na velikány formátu Dupieuxe, Anderssona či Lynche, režisér sám sebe vidí jako unikát s obrazoboreckým konceptem na jedinečné vlně vnímání. Jenže obojí zůstává jen zbožným doufáním tváří v tvář filmu, který namísto kýženého hrotu a zneklidnění tak úspěšně diváky ukolébává k spánku. Na rozdíl od velikánů somnambulního filmu v čele s Apichatpongem Weerasethakulem či Alainem Resnaisem, ale i oproti oněm tvůrcům přislíbeným anotací zůstávají obrazy, které Mihailescu divákům předkládá, zoufale neživotné a prosté vnitřního napětí, takže příznačně zůstávají jen nenaplněnými přísliby.

Stejně jako se Antonio Lukič v předchozím svém filmu vyrovnával se vztahem k matce, tak tentokrát účtuje s otcem. Navzdory osobním prvkům se ale nejedná o autobigrafický traktát nýbrž o univerzálně pojatou tragikomickou absurdní road movie, kde příprava na cestu hraje zásadnější roli než cesta samotná. Může se sice zdát, že celé vyprávění je roztěkané a nesoudržné. Jenže, kde někteří spatřují nekoherentnost, tam jiní vidí jízlivou absurditu všedního dne plnou překážek, které dostávají postavy naloženy jobovsky shůry, kafkovsky od okolí, ale také sami od sebe vinou vlastní blbosti a sebezahleděnosti. Lukič vše zmíněné ukazuje stejným dílem jako tragédii i komedii. Konkrétní peripetie pak zpřítomňují nejen zdejší příběh dvojčat, ale také v obecné rovině ilustrují paradoxy historie východní Evropy, nejen ty velké dějepisné, ale především ty drobné osobní. Ve výsledku tak Lukičovo účtování s mýtem vlastního otce zrcadlí potřebu celého regionu pohlédnout do tváře vlastní minulost - ne nutně od ní dostat všechny odpovědi, ale prostě se s ní konfrontovat, protože jen potom lze konečně jít dál.

Na filmu je často znát, že vznikl jako poloamatérský nadšenecký projekt party queer lidí během corony, ale to nikterak neubírá sympatie a srdíčko, které tu jsou vytočené na jedenáct. Od občasné tvůrčí bezradnosti, jak se z navršených peripetií pohnout nějak konstruktivně kamkoli dál, snadno odvádí pozornost velkolepě rozjuchané nadšení zúčastněných, obrazoborecký přístup ke všemu konformně svatému i ke klišé superhrdinckých bijáků. Fenomenální konfrontace Kapitána a jeho Nemesis před stánkem s párky hravě zastiňuje dosavadní vrcholy žánru v čele s Nolanovým střetem Batmana a Jokera.

"Obzor" lze popsat jako slow burn morální thriller, ale tím vlastně zůstáváme jen na povrchu. Příznačně film sám cíleně pracuje s kontrastem vnějšku a nitra. Předloží nám zdánlivě jasně nalajnované situace a doslovně polarizuje postavy i klíčové peripetie na dobré a špatné. S postupující stopáží ale vyprávění nejen že diváka nechává prožívat napětí, paranoiu a klaustrofobii s postavami lapenými na prostoru nákladní lodi. Současně také ukazuje dosavadní hlediska jako ambivalentní a rozehrává niterné drama dobrých úmyslů a netušených konsekvencí. Hlavně ale původní póly dobra a zla nahlodává, až zůstanou jen obnažené osobnosti jednotlivých figur s jejich vlastním morálním peklem vycházejícím z jejich protichůdných osobních osudů, motivací či zodpovědností. "Obzor" tak ve výsledku pojednává o hranicích, byť ne toliko těch geopolitických, které sice jednání lidí tolik ovlivňují, ale hlavně těch mezilidských, na kterých nakonec vše troskotá. Když zohledníme, že se jedná o celovečerní debut, vychází z toho film Mihaie Mincana jako nevídané dílo, bravurně promyšlené a vysoustružené. Vše od důsledně pomalého tempa po přízračný ambientní soundtrack slouží k pohlcení diváka a jeho pozvolné přípravě na nelítostný rozklad ve finále. ____ Velikánský dík programu karlovarského festivalu za uvedení tohoto velkolepého filmu. Ale současně velký nedík bordelu karlovarského festivalu za to, jaké úsilí člověk musí vynaložit, aby prchl od vřavy rozjuchaného davu a mohl v sobě někde v klidu noci nechat katarzi z "Obzoru" doznít.

Totální fetišizace filmové formy a na velkém plátně pak nepřekvapivě cinefilně obžerská rozkoš.

Nechme stranou sporťácké žvásty, že je Koreeda zpátky ve formě. Klíčové je, že jeho novinka "Netvor" se opírá o bravurní scénář Júdžiho Sakamota, který tvoří masivní páteř tohoto maximálně působivého díla. Vyprávění sice staví na již mnohokrát užitém konceptu různých pohledů na stejné události, ale svou precizní výstavbou nejen, že dokládá funkčnost tohoto narativního konceptu, ale především jej uplatňuje k naprosto pohlcujícímu a zdrcujícímu výsledku. Pečlivě v divácích buduje konkrétní očekávání a domněnky, které pozvolna a opakovaně rozkládá, čímž současně zrcadlí jedno ze svých ústředních témat. "Netvor" pojednává o monstrech každodennosti, kterými jsme my sami. Těmi nás nečiní vyloženě zloba, nýbrž uchylování se k ukvapeným závěrům, které si domýšlivě vyvodíme ze zlomků situací, aniž bychom se pídili po tom nahlédnout nejprve celek. V Koreedově uchopení tento základ nabývá odzbrojující podobu, protože se straní jakékoli okázalosti a naopak k celému vyprávění o křehkosti bolesti přistupuje s nenápadnou bezprostředností. ___ Pro mě osobně se "Netvor", viděný na festivalu v Cannes, stal zosobněním onoho Svatého Grálu filmových zážitků, které přesně člověk doufá, že na festivalech najde, byť už se to děje spíš jen vzácně. Koreeda mě svým pojednáním o šikaně a bolesti nejprve důsledně odzbrojil a pak ve finále naprosto rozsekal. A to do té míry, že ve mě vyvolal touhu vytratit se z toho zběsilého shonu festivalu a jen se osaměle toulat nočními uličkami a nechat v sobě doznívat ty emoce a myšlenky.

Rivette actually not that riveting. Nejsem člověk, který by naříkal na dlouhé stopáže nebo vedl takové ty vševědovské řeči, že se nějaký film měl zkrátit o X minut. Ale tady jsem neviděl žádné ospravedlnění té olbřímí délky. Všechny teze, které Rivette s filmem zamýšlel (emoční drama na pozadí antického dramatu, umělec hovořící o citech není schopný je prožívat; zkoušení hry jako zkoušení vzorců chování atd.), divák prohlédne relativně záhy a jen útrpně kouká na jejich neopodstatněně natahované provedení. Tedy pokud nebylo cílem v divácích budovat distanc vůči ústřednímu hrdinovi, protože v tomto směru vlastně každá minuta má význam. Na druhou stranu stejný účel přináší už samotný skvělý prostředek jeho profilace v podobě pozérského způsobu nošení brýlí. "Šílená láska" představuje přesně onen archetyp toporně sebezahleděné novovlnné žvanírny, který tak skvostně podkopával a dehonestoval Jean Eustache ve svém skoro stejně dlouhém, ale jízlivě zábavném a bezprostředně svěžím veledíle "Maminka a děvka".