JFL

Co si budeme povídat, děti jsou prostě zlo. Jednu chvíli hltáte život plnými doušky, a pak najednou tlačíte kočár a obětujete čas, peníze i osobní pohodu pro někoho, kdo na vás vůbec nebere ohledy. Přičemž s přibývajícími roky je to akorát horší, takže vlastně jen jeden direkt za druhým čekáte až vás vaše investice do pokračování lidského pokolení pošle do prdele. Jenže příroda to má tak zařízené, že i při sebevětší podpásovce nakonec převládne rodičovský instinkt, a my ty hajzlíky nezamordujeme. Ale jak by to vypadalo, kdyby právě tento přírodní a civilizační impuls bylo možné vypnout? Předestřený, zjevně silně introspektivní proud myšlenek, využil režisér a scenárista Brian Taylor jako výchozí premisu své sympaticky rozverné variace na vyvražďovačky. Taylor si před lety vydobyl v jistých kruzích kultovní věhlas za filmy, které realizoval v tvůrčím tandemu s Markem Neveldinem. Jejich formálně anarchistické, ba až avantgardní nálože jako diptych Zastav a nepřežiješ a Gamer svého času polarizovaly diváky drzým kyberpunkovým mixem nezřízené energičnosti, přebujelou juvenilní zálibou v přízemnosti a tělesnosti či exaltovanou koncentrací multimediálního chaosu nového milénia. Jenže to už bylo před deseti lety. Ačkoli je Taylor skoupý na detaily ze svého soukromí, jeho nový počin výmluvně zaplňuje šestiletou proluku v jeho filmografii. Mamka a taťka tedy není jen hysterickým hereckým koncertem Nicolase Cage, ale představuje upřímný nefiltrovaný výkřik člověka, jemuž o život denně usilují monstra, která sám zplodil.

Zajímavé čtení ty komentáře tady na ČSFD. Konečně jsem díky nim pochopil, co diváci detektivek považují za kvalitu: vycizelovaný vizuál a "originální vraždy". Diváci klasických epizodních detektivek typu "Colomba" byli amatérští kriminalisté, které bavilo pokoušet se rozplétat zločin spolu s vyšetřovatelem, či dokonce být o krok napřed. Jenže pak přišly dramatické detektivní seriály, kde vražda nebyla středobodem, ale McGuffinem, jenž rozplétá vztahy postav a jejich osobní dramata. Co do opravdových scenáristických kvalit dodnes v této kategorii vysoce ční dánský "Zločin" a z novějších ho dohání např. isladský "Trapped". Tvůrčí duo Mårlind a Stein si získalo mezinárodní renomé "Mostem", kde onen mnohokráte vytěžovaný, ale kvůli náročnosti málokdy vyloženě dobře dotažený koncept nikoli obohatili, ale maximálně vyhrotili. Namísto realistických figur přišli s extrémními protipóly, které vsadili do přemrštěného případu s až bondovsky dokonalým vrahem, kterému každý detail jeho přemrštěně překombinovaného plánu vychází. Ale díky výtečně nastavené interakci ústředních figur a jejich představitelů tato veskrze braková premisa zafungovala a stala se celosvětovým hitem. Jestliže "Most" tak říkajíc smrděl papírem na sto honů, ale pořád výtečně poutal pozornost, pak "Půlnoční slunce" je vyloženě jen kudrlinkami ověšený odškrtávací seznam odhalující pravou povahu quantity TV. Ta v honbě za diváky, přesněji řečeno v zoufalé potřebě diváky udržet před obrazovkou blafuje originalitu co možná nejexotičtějšími variacemi úspěšných konceptů. Takže v "Půlnočním slunci" máme dvojici až überschematicky různorodých detektivů z různých zemí, kteří řeší sérii co možná nejbizarnějších mordů v uhrančivé exotické lokalitě. K tomu přihodíme ozvláštnění v podobě střetu kultur a etnik, který navodí pocit unikátnosti a především i rovinu poznávání a la "Cestománie". To vše pak obalíme doslova všemi scenáristickými triky, jaké se nabízejí, ba dokonce i falešnými indiciemi a halucinacemi, které by dříve v detektivkách byly považované za hrubý prohřešek žánru (páter Knox by se nestačil divit). Diváci už neřeší, jak se něco stalo, ani neprožívají utrpení s postavami, ale jen čekají, jak a jestli vůbec do sebe zapadnou všemožné absurdní stopy a falešné indicie, potažmo morbidně čekají na to, jakou další ujetě drastickou vraždu si scenáristé vymysleli a přemrštěně onanistickou formou ji ztvárnili.

Když je vám náct a okázale dáváte najevo své domnělé outsiderství, které jste okoukali z aktuální audiovize, tak vám tenhle seriál bude připadat, že je tak moc pro vás a o vás. Dokonce i uroníte slzy dojetí u průhledně nekonformního finále. Když je vám dvacet a třicet a jste zblblí samozvanou výjimečností Netflixu a jejich marketingem, že všechno, co má na sobě jejich štempl, je hrozně netradiční a odvážné a mimo zažité mantinely, budete si sugerovat, že tenhle seriál je další hřebíček do rakve lineární televize a jejích schémat. Jenže on je to jen moc chytře vykalkulovaný projekt pro sílící mladé publikum, nebo spíš pro to věčně nedospělé, které nechce koukat na reálně profilované mladé hrdiny, ale jejich žánrově vyhrocené variace. Komiksový rodokmen je z tohohle dílka cítit na sto honů, což znamená egocentrickou vyhrocenost a domnělost velké rebelie a nonkonformity, když se vedou povrchní emo řeči prokládané velkohubými vulgaritami a občasným šplíchancem krve. Dojná kráva komiksového ratingu M se po americké (nejen) indie kinematografii přelévá do quantity TV. Ve výsledku na seriálu nejvíc naštve, že jde cestou očekávaného polidštění sociopatů a nedostojí falešné vábničce z prvního dílu, která by byla bývala naopak vskutku přinesla něco nového.

V dílčích prvcích dobré, až výtečné, v konceptu a ambicích v rámci ságy velmi progresivní, ale jako celek nevyvážené, uspěchané a nedotažené. Jestliže epizoda 5 ukázala, jak má vypadat přeskakování mezi plány a při tom budování jedné zastřešující atmosféry, tak právě v tomhle epizoda 8, která pětku co do stylu a motivů vehementně plundruje, selhává nejvíc. A je to škoda, protože zdejší linie demytizující hrdinství i samotný kánon série v čele s rytíři Jedi mají velkou sílu. Jenže je film nikdy nenechá plně vyznít, protože se musí překotně vrátit k nějaké jiné linii či si vzpomene, že jako disneyácká dojná kráva má rychle odlehčit atmosféru nějakým frkem. K tomu je tu paradoxně řada zbytečných nedotažeností, které vytrhávají z diváckého pohroužení a pobízejí zpochybňování či přímo výsměch, takže spíš než soudržné dílo z filmu dělají skvělou živnou půdu pro parodie a fanfikce (byť i to může být způsob práce s publikem a značkou). Zatímco předchozí Síla se probouzí byla precizně vysoustruženou horskou dráhou, tak Poslední z Jediů je sice větší kolos, ale o to víc při jízdě hází, rachtá a padají z něj šroubky. Paradoxně v předchozím filmu měly mnohem větší prostor nové postavy a lépe se zaryly pod kůži divákům, zatímco osmička, byť v mnohém tyto postavy rozvádí a nechává je kráčet novým vlastním směrem, přesto je nakonec staví do ještě většího stínu ikonických figur série. Přes všechna pozitiva a nové věci osmičky tak nezbývá než vyhlížet devítku, kde by se třeba série už konečně mohla vydat vyloženě novým směrem, když už osmička vybrakovala motivy a ikonické sety pětky a šestky dohromady.

Famózní předtitulková sekvence co do gradace a především skloubení krváren, hnusáren a humoru nastavuje laťku proklatě vysoko. Škoda, že k ní je přilepený hodně tuctový film, který si zřejmě o poznání více užijí fandové série než nezúčastněný divák. Zbytek filmu má navíc oproti úvodní sekvenci jiný budget a řemeslo, až to vypadá jako že úvodní scénu točil někdo jiný. Nebo byla proof-of-concept, který měl přilákat investory, ale nakonec se tolik peněz nesešlo, tak museli filmaři pracovat v jiných než zamýšlených podmínkách. Ostatně v celém filmu se pak už žádný velkolepý splatstick jako z úvodní sekvence nekoná.

Uhrančivá óda na odřená kolena, natržená trika a bahno ve vlasech, ale i na krásu špíny obyčejného předměstí. Za mnoho let první seriál Caroon Networku bez fantaskní premisy, což ale v žádném případě neznamená, že by byl prostý fantazie. Obzvláště v dnešní době elektronické zábavy úchvatně návodný seriál, který dětem i dospělým připomíná, že velkolepá dobrodružství nečekají jen v nereálných světech, ale rovnou za barákem.

BMXka a velké dobrodružství na maloměstě, tentokrát v současném Estonsku. Neskrývané pocty 80s amblinovkám nevznikají pouze v USA, jen tentokrát se nekoná žádné rochnění pro nostalgiky typu "Stranger Things" či "To", ale čistokrevná dobrodružka pro dnešní děcka, což je v jistém ohledu ještě sympatičtější. 7/10

Atypický hollywoodský blockbuster a adaptace s ambicí - více v recenzi pro ČRo Vltava.

Přirovnání filmu a platónské jeskyně zcela sedí, ale v případě "Křižáčka" v tom smyslu, že stíny ožívají díky tomu, jak se do nich projektuje samo publikum. Kdo se napojí na začátku vlastními rodičovskými úzkostmi, má vyhráno. Pro ostatní je zásadní překážkou naprostá prázdnota postav a nepřítomnost napětí, které v jiných podobně stylizovaných filmech startuje pozornost diváků. Kadrnka a spol. ovšem před publikum vystavěli několik překážek, které mohou odvést zájem zcela jinam. V praxi pak film připomíná spíš happening, kde je záhy zajímavější a zábavnější sledovat nikoli plátno, ale sál, případně vzdát snahu se na film naladit a sledovat ho jen jako mechanický tvar. "Křižáček" není film bez chyb, ale je dobře, že vznikl i že dostal hlavní cenu ve Varech. Nabízí se vzpomenout na základní argument vášnivých debat kolem žánrové produkce v Německu: Je dobře, když místo jednoho výtečného žánrového filmu vznikne deset nedokonalých? Ano, protože kinematografie není kolekce osamocených výjimečných děl, nýbrž celá provázaná sféra, která se vzájemně stimuluje.

Kategorie "doják" prokazuje svou životnost stranou přežitých genderových schémat. "Their Finest" do klasického milostného trojúhleníku vnáší motiv emancipace, který zase podmiňuje převrácení klišé a rolí, které jsou postavám přiřknuty na základě pohlaví. S tím koresponduje linie o prosazování se žen na postech a v odvětvích dříve přiřknutých mužům. Skrze dobře rozvržené mužské postavy nabízí film identifikační vzory také pro mužskou část publika, což ve výsledku skládá podívanou, u které si emancipačně může pobrečet každý.