JFL

Hongkongský filmař Wong Kar Wai mezinárodně proslul jako autor osobitých romancí prodchnutých melancholií. Již v jeho hongkongských filmech účinkovaly největší filmové i pěvecké hvězdy čínských teritorií, a tak není divu, že v jeho první anglicky mluveném filmu účinkují Jude Law, David Strathairn, Natalie Portman a Rachel Weisz, ale také zde dostala první hereckou příležitost americká písničkářka Norah Jones (podobně jako Faye Wong v Chungking Express). Jak je pro Wongovy dřívější snímky typické, i jeho filmová pouť napříč Amerikou je složená z epizodních sekvencí, jež ukazují rozličné podoby nešťastné lásky a tíhy osamělosti. Sugestivní kamera se opájí tvářemi fotogenických představitelů zalitými sytě barevnou září neonů a barového osvětlení, čímž spolu se střídmým vedením herců vykresluje hutnou melancholickou atmosféru. Vyprávění, ukazující, jak hrdinům na pozadí hektického světa barů, restaurací a casin plyne čas mezi prsty, pak skládá expresivní pohled na osamělé duše, které ve svém nitru schovávají velké city. Ovšem zatímco Wongovy hongkongské filmy byly konzevy zeitgestu z Hongkongu, nad nímž visela oprátka v podobě neodvratného předání Číně, což jim dodávalo osudovost, roadmovie po Americe odhaluje ryze popový základ Wongovy tvorby.

Malé lži přesně zapadají do režisérovy filmografie svým promyšleným filmovým jazykem i vnímavým přístupem k tématu. Jazaki manželskou nevěru pojímá bez apriorních soudů, zato s maximálním vcítěním. Nesnaží se při tom své postavy vysvětlit a dosadit za jejich chování jednoznačné příčiny. Stejně jako mezi manželi je i mezi tvůrcem a jeho hrdiny klíčové nikoli racionální pochopení, nýbrž empatické přijetí. ___ Více v recenzi na Rejže.cz.

Ne náhodou Čang ve filmu tematizuje mandalu a celé dílo jejím obrazem zakončuje. Tento buddhistický (potažmo hinduistický) termín označuje obrazový diagram, který znázorňuje obecný řád univerza s jeho vzájemně propojenými protiklady. Nejčastější varianta madaly má podobu kruhu, symbolizujícího nebe, svět a řád, jehož se zevnitř svými vrcholy dotýká čtverec, který zastupuje zemi, člověka a chaos. Jestliže Čangovy předchozí snímky označíme za filmové metafory pro city, lidské vlastnosti a život jako takový, pak Kletba zlatého květu představuje krok ještě dál, filosoficky výše, k filmové mandale. Je velkolepým, pečlivě vystavěným metaforickým obrazem, který ukazuje obecný řád světa a dává divákům nahlédnout tragédii postav, které se proti němu prohřešily. ___ Více v recenzi na Rejže.cz.

Jedna noc v Mongkoku je vším, co slibuje její název. Představuje vypjatou baladu o konkrétním místě, jeho atmosféře, podstatě a proměnlivém tepu. Obsahuje vše, co najdeme v Mongkoku samotném, ať už to jsou triády, prostitutky, mládež, policisté, imigranti, feťáci, obchodníci či provozovatelé malých hotelů. Všichni z nich mají svůj příběh, který je spjatý s Hongkongem a aktuální dobou. V jejich životech se mísí kultura Západu a Číny, chudoba s moderním luxusem, drastický kapitalismus s čínskou pospolitostí a neuvěřitelná hektičnost s chvílemi meditativního klidu. Toto vše dokázal Derek Yee obsáhnout do jednoho napínavého a pulzujícího thrilleru. Vytvořil tak jedno z nejlepších děl soudobé hongkongské kinematografie. ___ Více v recenzi na Rejže.cz.

Tvůrci "The Butterfly Room" evidentně chtěli natočit poctu starým dobrým hororům a shockerům, jaké divákům předkládal Hitchcock, především pak v televizním seriálu "Alfred Hitchcock uvádí". Stejně jako v těchto klasikách má i premisa novinky v rukávu pouze jedno eso v podobě odhalení, k němuž celé vyprávění směřuje, při čemž atrakce spočívá v tom, že diváci tuší, o co jde, ale jsou napjatí, dokud to nakonec opravdu neuvidí. Bohužel pro film i diváky Jonathan Zarantonello, adaptující vlastní knižní předlohu, má velmi daleko do mistrovského vypravěče a alchymisty s napětím Hitchcockova formátu. Lze si snadno představit, že zdejší za vlasy přitaženou premisu, která ze strany diváka vyžaduje povážlivě mnoho ochoty spolupracovat, by někdo lepší dokázal proměnit ve funkční celek. Jenže režírující scenárista a spisovatel evidentně neví, co pořádně chce. Namísto toho, aby svým nepřiznaným vzorům dostál i odpovídající nenápadnou formou, snaží se zoufale nahánět body u publika hyper-vyfintěným vizuálem se spoustou otravně samoúčelných postprodukčních efektů a chronologicky zpřeházeným vyprávěním, které ale spíše než ke gradaci napětí slouží čistě k začlenění zvratů v pravidelných intervalech stopáže. Herecké obsazení sice potěší znalce, ale nelze se zbavit pocitu, že Zarantonello vlastně je jen zručnější varianta Tomáše Magnuska, pro něhož také filmy jsou jen příležitostmi, jak si rozšířit sbírku autogramů a popašákovat se pocitem, že dal hereckou příležitost starým hereckým velikánům, o které jinak už nikdo nestojí.

V jádru všech postapokalyptických brakovek stojí koncept, kde kulisy destrukce umožňují oživovat klasické mýty a archetypální příběhy, které byly zdiskreditovány svou naivitou – ať už je to western (Šílený Max 2 a jeho kopie) nebo mesiášský příběh (Cyborg). Zatímco staré žánry se obracejí do minulosti a ve výsledku vyvolávají hořkosladkou melancholii po nemožném návratu starých dobrých časů, postapokalypsa skýtá romantickou iluzi, že se dny velkých hrdinů a tradičních hodnot jednou (mnohdy je přímo řečeno, že brzy) vrátí. "Pocta pro Juggery" představuje unikátní příspěvek žánru právě z hlediska toho, jaký typ mýtu se zde aktualizuje. Předmětem postapokalyptické resuscitace zde není filmový žánr či archetyp hrdiny, nýbrž fenomén masově sledovaných sportovních klání. Kočovní juggeři se v týmech po pěti utkávají v brutální variaci na americký fotbal, jež má své krvavé regionální zápasy i extrémní a mnohdy smrtonosnou extraligu. Snímek doslovně naplňuje zbožné přání mnohých příznivců nejpopulárnějších amerických kontaktních sportů, amerického fotbalu a wrestlingu, když namísto předem domluvených vítězství či simulantů v chráničích nabízí šťavnatou gladiátorskou podívanou. Paradoxně se filmem zobrazovaný sport stal i reálnou kratochvílí, především v Německu, Irsku a Austrálii, kde se konají lokální ligy a občas i mezinárodní zápasy v juggingu. Nutno ale dodat, že příznačně ryze iluzornímu siláctví diváků, kteří se projektují do postapokalyptických gerojů, mají reální juggeři ke svému fikčnímu předobrazu asi stejně daleko jako „dřevaři“ vůči středověkým rytířům. Hra v jejich podání připomíná variaci vybíjené a lakrosu se zbraněmi ze dřeva obalenými v molitanu. Když se ale vrátíme k filmu samotnému, ten zcela uhrane svou osobitou vizí a precizně vystavěným scénářem od režijně debutujícího Davida Peoplese, jehož jméno je jinak asociováno s filmy jako "Blade Runner", "Nesmiřitelní" či "12 opic". Fakt, že "Pocta pro juggery" byla ve své době ambiciózní projekt, stvrzuje i herecké obsazení v čele s Rutger Hauer, Joan Chen, Delroy Lindo, Vincent D'Onofrio. Nutno si uvědomit, že tehdy tato jména nebyla doménou béčkových produukcí, ale naopak patřila mezi největší herecké talenty (Hauer měl za sebou "Blade Runnera", D'Onofrio "Full Metal Jacket", Chen part u Bertolucciho a Lindo byl uznávaný shakespearovský herec). Bohužel snímek tragicky propadl a očernil i všechny své aktéry, z nichž se někteří už nevymanili ze škatulky zetkových hvězd.

Ang Lee nevytvořil kontroverzní snímek o ožehavých tématech, nýbrž komplexní dílo, které funguje současně jako poutavé drama a nenápadná mnohovrstevná studie o síle iluze, kterou si člověk sám vytváří, neboť věci nevnímá, nýbrž do nich projektuje své představy. Zatímco u Zkrocené hory byl mediální humbuk kolem filmu nesmyslný, zde paradoxně dokazuje sílu filmu a nadčasovou aktuálnost jeho tématu. - Více v recenzi na Rejže.cz

"Oh God, it tastes like boobies." Jak výstižný citát z filmu, který ve své podstatě je něčím zcela obyčejným, ale při tom nabízí tolik potěšení. Důvod, proč tento titul vyčnívá oproti desítkám jiných okázale brakových zetek, spočívá v komiksové předloze, která kombinuje vděčné postapokalyptické prostředí s absurdní nadsázkou. Vyprávění staví na premise světa, kde všemocné korporace způsobily globální kolaps, načež na jejich hlavouny byly vypsány odměny, po kterých baží lovci hlav, z nichž se staly celebrity, které stejnou měrou dbají na výmluvnost svého arzenálu jako na svou image. V praxi to znamená, že skupinka chlapíků v kvádrech se žlutými kravatami dostává na prdel od hrdinů, kteří vlastně cosplayí za různé postavy z populární fikce (od aluze na fetišistické úbory zdravotních sester přes western, Šíleného Maxe a jižanksé burany po burlesque a punk). Vedle stylizace postav zachraňuje předloha film i tím, že nabízí pestrý svět plný nadsazených detailů, které tvůrci věrně adaptují a neucuknou ani před těmi nejujetějšími jako je koňské spřežení z motorek. Díky tomu, že de facto s každou sekvencí se představuje nějaký zcela nový aspekt zdejšího universa, nikdy film nezabředne do rutiny, jako ostatní laciné brakovky s galerkou vyžilých pseudo-hvězd, které na sebe ukazují umělými pistolemi, k nimž jsou postprodukčně domalovány záblesky od hlavní.

V Malajsii evidentně nevědí, co s penězi, když je doslova po vagónech házejí do takovýchto projektů. "War of the Worlds: Goliath" je zoufalý splácanec všeho možného, který ale ve finále vyvolává jedinou otázku: pro koho tohle vlastně je? Už nápad natočit volné pokračování Wellesovy "Války světů" jako mezinárodně atraktivní (a do angličtiny dabovaný) animovaný akční film, zní trochu příliš ambiciózně. Ale výsledek předčí všechna negativní očekávání. Nejen, že styl animace připomíná lacině realizované americké televizní seriály 90. let, ale navíc někoho napadlo to celé hodit do 3D, což u 2D "plochého" filmu je hodně marnotratné rozhodnutí. K tomu připočtěme design postav převzatý z videoher "Gears of War" - všichni chlapi jsou bez rozdílu meganabušenci a ženy zase modelky, dále mírně řečeno nedotažennou choreografii bojových sekvencí i topografii světa a nejasnost, jestli to má být steampunk nebo ne. Podobně nevyjasněný je celý svět, který neví, jestli chce být steampunkem nebo jen alternativní historií a i když počítá s radikálním pokrokem lidstva kvůli střetu s mimozemšťany, ale při tom má stejně dojít k první světové. Hlavní fail ale spočívá ve vyprávění, kde se mísí naivní patos pro desetileté kluky s pro děcka nudnými dlouhými dialogy o světové politice před první světovou a hrstkou sekvencí s detailní dezintegrací vojáků paprsky mimozemšťanů. Ryze směšná je pak řada nesmyslných rádoby-efektností (kdykoli se otevírají či zavírají nějaké poklopy či vrata, tak u toho syčí pára).

Čínský Ježíš a jeho komsomolci versus pokrytecký císař a jeho URNA s létajícími gilotinami aneb všechno špatně. Tvůrci tohoto zoufalého rádoby eposu asi chtěli vytvořit opulentní klon Jasona Bournea a "Hrdiny" Zhanga Yimoua, jenže ani horentní rozpočet nezakryje zhůvěřilost a celkovou pomýlenost projektu. Na "The Guillotines" nejvíce zarazí, jak se zde komiksově přemrštěná premisa vyvíjí v absurdně překombinované a sveřepě vážné vyprávění, které ale nic neříká a pouze diváky atakuje horečnatým patosem a křečovitou osudovostí. Veškeré konflikty a zvraty jsou tu sice průhledné už od začátku filmu, ale vyprávění je přesto zkouší zamaskovat neskutečně komplikovanou expozicí. Do toho snímek postrádá jakoukoli prostorovou i logickou kauzalitu, nad kterou staví prvoplánovou efektnost. Vrcholem pak je fantasmagoricky rozklížená vnitřní anti-logika, která když se domyslí vyznívá (alespoň z evropského pohledu upřednostňujícího individualitu) až jízlivě. Řekněme prostě, že ve filmu zemřou tisíce lidí jen proto, aby si hrstka borců uvědomila, že jsou na špatné straně, načež zemřou další tisíce lidí včetně oněch borců, aby si někdo jiný mohl uvědomit svou chybu. A během toho všeho se odkládá zabití jedné postavy jinou jen proto, aby se po vyrovnání kopců mrtvol dotyčný cíl prostě jen tak pro samotné gesto patosu nechal dobrovolně zabít. A to nemluvě o naprosto samoúčelném 3D, které se ve filmu vůbec neprojevuje a je tedy jen umělým způsobem jak přitáhnout diváky do kin a donutit je zaplatit víc. Ve zdejších extrémně krátkých a zpravidla blízkých záběrech s pohybem kamery totiž prostě nemá 3D efekt k dispozici žádný prostor, který by mohl umocňovat.