noriaki

Původně jsem si chtěl pustit syrový thriller, ale za tuhle morálně zvrácenou černou komedii jsem vlastně rád. Celé to funguje jen díky tomu, že Luis Tosar je sympaťák, a s Martou Eturou tenkrát tvořili pár, díky čemuž mají přirozenou chemii. Bez toho by se film zřejmě omezil na psychické a poté fyzické terorizování jedné slečny mlčenlivým slizounem. Děj k tomu směřoval, jenže příjezdem třetí důležité postavy se zlomil úplně jiným směrem. Škoda jen, že scénář úplně stejně vyměkl i v jiných aspektech, a nedotáhl do konce slibnou linii s dalším psychopatem v baráku.

Námět originální není, a viděl jsem ho zpracovaný už asi tucetkrát v různých obměnách a žánrech, od pohádky, přes vtip, psychothriller a sociologickou studii rozpadu osobnosti, až pro sci-fi. Řešení situace které postavy použily mě napadlo už po pěti minutách, a jsem si téměř jistý, že bych vymyslel několik lepších způsobů jak se s kletbou popasovat. Respektive takhle od stolu by mi určitě. Jenže sám musím uznat, že se tenhle horor nadmíru povedl, protože postavy nejsou jen maso na spotřebu, ale opravdu sympatičtí lidé kteří mají charakter a minulost, takže jsem jim přál, aby měly i budoucnost. Skvělý mix zvuku a velmi vynalézavá kamera navíc zaručily, že mi z těch zneklidňujících scén nebylo dobře po těle. Tématem blízký příbuzný Úsměv mě rozebral víc, jenže tohle mělo desetkrát menší rozpočet a jak říkám, postavám jsem doopravdy fandil.

Chemie byla uvěřitelná, příběh obohatilo pár chytře napsaných vedlejších postav, a sportovní rovina spojená s pochybnostmi o vlastních schopnostech byla patřičně napínavá, takže co bych si dělal problémy. Z Wimbledonu se sice klasika nestala, jenže takových povedených romantických filmů se moc netočí, takže každý je osvěžující, jako vychlazené pivo v tropickém dni. Tohle je subjektivních pět hvězdiček jako vyšitých.

V roce kdy Alfred Hitchcock natočil svůj nejodvážnější film, posunul Michael Powell hranice thrilleru až do bodu, na který nebyla společnost vůbec připravená. Jeho Mark Lewis je zčásti nesmělý mladý muž toužící prorazit u filmu, z části psychopat s pestrou sbírkou traumat. A také je to hlavní hrdina vyprávění, což už pravda dneska nešokuje, jenže v době vydání to vzbudilo vlnu nevole. Powell také není Hitchcock, takže atmosféra spíš absentovala, než aby film táhla. Katlheinz Böhm je ovšem správně ďábelský a námět tak nosný, že se tísnivý pocit stejně dostavil. Závěrečná pointa je patřičně děsivá a zvrhlá.

Poslat do kin film o krabicovitých vraždídích robůtcích, a to dva měsíce po Terminátorovi, a ještě se u toho brát urputně vážně, to si koleduje nejen o kasovní propadák, ale i o výsměch. Michale Crichton je známý jako spisovatel, ale byl to i schopný scenárista, obstojný producent a ne úplně špatný režisér. Tady šlápl vedle, protože i když ho podrželo skvělé herecké obsazení, v čele s charismatickým Tomem Selleckem a ďábelským Gene Simmonsem, a i když občas nabídl působivou scénu, jako třeba výstřel z naváděné kulky viděný z prvního pohledu, tak se nedá popřít, že Runaway nefunguje prakticky v ničem. Akční scény mají nádech braku a zamýšlenou tísnivou atmosféru nevybudovala ani hudba Jerryho Goldsmithse. Měla to být sc-fi událost roku 1984, jenže film strašlivým způsobem vyhořel a právem zapadl.

Sympatické herecké obsazení, hravé akční scény a vcelku uvěřitelná romantická linie dávají filmu alespoň nějaké kvality, protože kdyby mělo jít čistě o příběh nebo o dobrodružnou atmosféru, tak by to byla bída. Pocit časového presu i pocit putování úplně chybí, takže Frank Coraci nenatočil Cestu kolem světa, ale sled několika více či méně povedených scének zasazených do různých lokací. Nejvíc se mi pochopitelně líbila pasáž s renesančním princem Hapim v podání sebeparodického Arnolda Schwarzeneggera. Zbytek filmu bohužel podobné kvality nemá, a kupříkladu čínskou epizodu drží nad vodou jen protahované souboje.

Kvůli tomu jak solidně Ted Bundy působí, mám tendenci zapomínat, o jakou zrůdu šlo. Matthew Bright mi to hlasitě připomněl, ale kupodivu ne ve scénách vražd, i když pasáž v chatce je opravdu působivá, ale především v intimních chvílích s jeho přítelkyní. Tam se naplno projeví, že to byl manipulativní sadista s touhou ovládat a ničit. Michael Reilly Burke působil zranitelně, seriózně, výhružně i maniakálně, takže jsem mu toho pečlivě skrývaného netvora opravdu věřil. Jen to chtělo trochu víc odvahy, aby se to podstatné neodehrávalo mimo záběr. Vzhledem k jiným filmům Matthewa Brighta si myslím, že odvaha chyběla především producentovi.

To že se dá o taneční soutěži natočit působivé psychologické drama vím od doby, co jsem viděl Koně se také střílejí. John Badham byl vždycky sotva průměrný režisér s čestnou výjimkou jedné klasiky a jedné dobové klasiky, ale tady překonal sám sebe. Cesta Tonyho za patnácti minutami slávy je působivá výpověď doby, v níž se objevuje hned několik nosných motivů, od vyrovnání se s otcem, přes povrchnost ve vztazích, až po touhu mladých lidí dosáhnout úspěchu, i kdyby to mělo být jen na jeden večer v místní diskotéce. Navíc John Badham jen tak mimochodem pomohl zpopularizovat disco a dostal jeho svébytnou estetiku do mainstreamu. Film vydělal víc než šedesátinásobek rozpočtu a ještě urychlil raketový vzestup Johna Travolty. Když šla o půl roku později do kin Pomáda, už byl superhvězda s nominací na Cenu Akademie. Pátou hvězdičku přidávám za výborný soundtrack.

K filmu mě nalákal Sean Connery v jedné ze dvou hlavních rolí, ale nakonec mě dostala chytře vymyšlená pointa. Alfred Hitchcock natočil další z paranoidních thrillerů, tentokrát s příběhem obtočeným okolo zlodějky a problémové ženy skrývající strašlivé tajemství, o němž možná neví všechno ani ona sama. Aby ho uchránila, je odhodlaná lhát podvádět, a dokonce i zemřít. Jenže její nový manžel je velmi vynalézavý a jen tak se nevzdává. Tippi Hedren rok zpátky zazářila v Ptácích, a tady v barvě na mě udělala ještě větší dojem. Zbytek utáhla režisérova pověstná atmosféra a šarm Seana Conneryho. Neprávem opomíjený snímek.

Chytře vymyšlená kriminálka, která Friedkina zastihla v okamžiku dočasného návratu staré formy. Příběh začíná jako přímočará cesta umanutého poldy za vyřízením starých účtů, jenže vývoj situací ukáže, že ne všechno se dá naplánovat, a i když má člověk schopnosti a žádné zábrany, život si všechno zařídí podle sebe. V hlavní roli září William Petersen, který svedl s ďábelským Williamem Dafoem vyrovnaný souboj jak co se týče zápletky, tak v herecké rovině. Film přišel trochu pozdě, protože tak kruté žánrovky už pomalu vycházely z módy, ale atmosféra těží z perfektní osmdesátkové hudby, takže na tom nejspíš vydělal.